Není u nás kupodivu příliš zvykem vydávat knižně vybrané články z časopisů, které v minulosti hrály významnou roli. Pokud vím, snad jen TORST publikoval v roce 1995 výběr z Tváře a Triáda před deseti lety připomněla Kritický sborník.
Kde však jsou věcné monografie a historie deníků jako Rudé právo, Lidová demokracie či Svobodné slovo? Kdo zmapuje svinskou činnost stranické Tribuny nebo všelijak kličkujícího Mladého světa? Ale třeba se pletu a nad tématy se rojí studenti žurnalistiky.
Vynikajícím klenotem do mozaiky všelijakých vzpomínání, jak to bylo před Listopadem, je ovšem více než pětisetstránkový svazek s lapidárním názvem Scéna 1980–1989, který byl nedávno pokřtěn ve Viole. Z původně nudného věstníku normalizačního Svazu českých dramatických umělců udělal šéfredaktor Jan Dvořák od roku 1983 s pokračujícím perestrojkovým časem stále svobodnější platformu nonkonformních soudů o režimní pakultuře. Však si ji ve vězení oblíbil i Václav Havel, z čehož málem dostal psotník tajemník ÚV KSČ pro ideologii Jan Fojtík.
Vedle Melodie to byl ojedinělý případ, jak „oficiální“ periodikum podrývá potěmkinovské vesničky budované Jiřinou Švorcovou či Jiřím Puršem – a píše pravdu. Když dnes člověk všechny ty recenze a kritiky s nostalgií čte, samozřejmě se neubrání dojetí. A hrdosti, že patřil mezi abiturientskou vynikající partu lidí z oboru, jako byli Václav Königsmark, Vladimír Just, Jan Foll, Milan Hanuš, Pavel Taussig, Jiří Cieslar, Stanislava Přádná, Marie Reslová či Marie Boková, mezi ty, kteří se pak vesměs občansky jednoznačně chovali i v roce 1989. Jasně, jsem v konfliktu zájmů větším než Jermanová, taky jsem tam psával. Ale stejně mě to těší, třeba jsem úplně zapomněl, že jsem do Scény přičinil rozhovor se zásadním americkým dramatikem Edwardem Albeem.
Jediná výhrada – ve sborníku nepochopitelně chybí jmenný rejstřík. Ale však my se tam všichni rádi ješitně najdeme.
