Ilustrátor Petr Sís: Lidé teď více pátrají po své minulosti. I proto má moje kniha ohlas

„Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci,“ výtvarník a spisovatel Petr Sís k důvodům, proč se rozhodl převést příběh židovských dětí zachráněných Nicolasem Wintonem do knižní podoby pro americký trh.

„Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci,“ výtvarník a spisovatel Petr Sís k důvodům, proč se rozhodl převést příběh židovských dětí zachráněných Nicolasem Wintonem do knižní podoby pro americký trh. Zdroj: ČTK/Kateřina Šulová

Ilustrátor a spisovatel Petr Sís nedávno v USA, kde žije, představil svou novou dětskou knihu Nicky & Vera. Čtenářům poodkrývá příběh zachránce československých židovských dětí Nicholase Wintona a jedné ze zachráněných dívek Věry Gissingové. „Když kniha vyšla, byl jsem překvapený, kolik lidí z řad potomků zachráněných židovských dětí se mi hlásí. Myslím si, že za to může trochu i pandemie a smutek a izolace, a že i proto má kniha docela ohlas,“ říká.

Jste ilustrátor, autor dětských knih a animovaných filmů, který kdyby v roce 1982 neodjel do Spojených států a poté v nich nezůstal, mohl v rodné zemi taky docela dobře být hudebním redaktorem, diskžokejem, organizátorem velkých koncertů anebo režisérem. Co by to podle vás bylo?

Myslím, že bych dělal kreslené filmy. V Československu to byla vždy natolik pozoruhodná tradice, že by to byla radost dělat. I když vím, že mnoho lidí, kteří po mém odchodu u filmu zůstali, si pak stěžovalo, jak se toto odvětví stalo komerčním a jak z filmu vymizela jeho umělecká část.

Rozhodně bych nebyl pořadatelem koncertů, protože to obnáší finanční rozhodování, a na to jsem nikdy nebyl. Ale někdy mi bylo líto – když jsem se v mládí na krátkou dobu stal velmi populárním diskžokejem a potom jsem po dvaceti letech četl, že někteří známí dýdžejové jezdí po celém světě a hrají velké koncerty – že jsem se tomu nevěnoval dál.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jste byl jedním z prvních dýdžejů v republice. Jak jste se k tomu dostal?

V pubertě mě fascinovalo to, co mladé lidi po celém světě – Beatles. Do kina jsme chodili mimo jiné na Týden anglického filmu a tam dávali i Perný den. Z toho jsme tehdy byli všichni úplně pryč a začali jsme vyhledávat hudbu v té formě, jak ji hrály místní skupiny.

Můj otec byl filmový režisér, točil tehdy hudební filmy a dělal nějaký snímek s anglickým producentem. Ten člověk byl shodou okolností producentem jistého pořadu v Anglii a měl obrovské množství demo desek. A protože já byl pubertální syn jeho kolegy, tak mně jich tehdy 300 nebo 400 dal. A já se stal přes noc člověkem, který měl nejvíc desek v Praze.

Mít doma desky a začít je pak veřejně pouštět, to jsou ale dvě různé věci…

V Praze tehdy byla populární dvojice Šimek a Grossmann, kteří dělali pořady v divadle Sluníčko a v klubu Olympik. Nabídli mi, jestli bych desky nechtěl pouštět lidem a něco o nich říkat. Na začátku to vypadalo tak, že já pouštěl desky a říkal jsem: Toto je ta a ta skupina, vyslovuje se to takto, tento člověk hraje na bubny a tak podobně. Byla to taková výchovná diskotéka.

Ale časem se z toho stalo víc. Lidé začali tančit – ve Sluníčku se tomu říkalo tančení na šikmý ploše kvůli sklonu hlediště v sále – a první diskotéky vypadaly tak, že lidé tančili v úzkých chodbičkách mezi sedadly. A do toho se ještě promítaly němé animované filmy, ke kterým desky dotvářely kulisy.

Stala se z toho společenská událost, na níž bylo narváno. Já tehdy studoval uměleckou školu a začali za mnou chodit novináři, že o tom chtějí psát, protože to vše bylo nové. Najednou se objevovaly nabídky, jestli chci mít pořad v rozhlase, jestli chci přijet hrát do Brna. Mně na tom ani moc nezáleželo, ale stával jsem se v tom velmi známým. A pak už jsem velmi aktivně sháněl další a další desky.

Která píseň nebo kapela nesměla chybět na vašich diskotékách?

To byla skladba, kterou jsem znovu nedávno sehnal na desce. Každý chtěl mít vždy nějakou výrazně rytmickou znělku. A já tehdy dostal desku kapely, která pak měla několik velkých hitů – Steve Miller Bandu. Byla to deska Sailor a začínala písní Living in the USA, která se stala mou znělkou. V té době jsem vůbec nemohl tušit, že bych se někdy do Spojených států podíval, natož abych tady jednou žil.

Tehdy jsem ani nerozuměl textům téměř většiny desek a dodnes zjišťuju, o čem jsou. V písni Steve Miller Bandu se zpívá, že v Americe žijí lidé všech barev a že mohou být bez nohou a mohou být slepí a že je to sice země demokratická, ale zároveň v textu zaznívá, že ten život není tak jednoduchý, ba naopak.

V té době jsem to bral jen jako dobrou píseň. Až dnes si uvědomuju, že Steve Miller mi už tehdy tímto způsobem říkal, že život v emigraci nebude jednoduchý. Ale to jsem naštěstí tehdy ještě nevěděl.

Ale přitom vy jste začínal tam, kam to mnoho imigrantů nikam nedotáhne. V Los Angeles a prací na videoklipu Boba Dylana...?

To byla naprostá náhoda, ale také časovaná bomba, která vyhodila do vzduchu možnost vrátit se do Československa. Já byl oficiálně pozván do Hollywoodu pracovat na animovaném filmu pro blížící se olympiádu v Los Angeles. Ve stejné době začínala stanice MTV a společnost Fine Arts Films, u které jsem pracoval, dostala zakázku na videoklip k písni Boba Dylana „You Gotta Serve Somebody“.

A svěřili to mně. Já miloval hudbu, Dylana, celou tu příležitost. Celou skladbu jsem animoval, slovo za slovem. Samozřejmě to zabralo spoustu času a mě vyprchávalo povolení k pobytu v zahraničí z Prahy. Bylo mi řečeno, že se musím vrátit, upravit si svoje poměry. Musel jsem dodělat film a říkal jsem si, že až bude mít úspěch, všechno úřadům doma vysvětlím.

A tu máš čerte kropáč - moje animace se producentům MTV nezamlouvala. Je zajímavé, že i po letech je víc než zajímavá, zatímco „živé“ klipy z té doby, které se líbily, jsou děsivě zastaralé. Nicméně já si uvědomil, že jsem v Americe s propadlou českou doložkou a bez práce. Vlastně mě ten Bob Dylan donutil, abych se rychle začal dívat po práci, která by mi přinesla uznání a já se odvážil domů a vše vysvětlil i zaplatil. Plnou parou do světa ilustrace a dětské literatury.

Vaše poslední kniha Nicky & Vera – příběh Nicholase Wintona, zachránce židovských dětí – je v Česku už notoricky známý. Co na něj říká Amerika?

Musím říct, že i tady si lidé dost pamatují slavný úsek z pořadu That’s Life ve vysílání BBC, kde se poprvé Winton potkal s už dospělými dětmi. Ale když se pak ptám dál, mají už to trochu popletené. Není to ale úplně jejich vina. Ještě před Wintonem a jeho aktivitami existoval další program, známý jako Kindertransport pro záchranu dětí z Německa a Rakouska, a o tom se v USA ví více.

Když teď vyšla má knížka, sám jsem byl překvapený, kolik lidí z řad potomků zachráněných židovských dětí se mi hlásí. Říkám si, že za to může trochu i pandemie, smutek a izolace, a že i proto má kniha docela ohlas. Lidé teď více než jindy pátrají po své minulosti.

Nedávno jsem byl v místním obchodě podepisovat knihy a přišly dvě paní, jejichž maminky přijely tímto způsobem z Německa. Najednou nastalo propojení původních dětí a jejich dětí. Nejstarší generace chtějí předat svůj příběh. Zároveň nechtějí, aby to bylo moc kruté, ale byla tam i kapka naděje, což reprezentuje právě Nicholas Winton.

V reportáži amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR se vás redaktorka ptala, jestli dané téma není pro děti příliš temné. Co vám řekli v nakladatelství, když jste poprvé přišel s tímto nápadem?

Je to dilema. Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci. A je pravda, že nakladatelství často nechtějí riskovat.

Měl jsem ale velké štěstí, že redaktor knihy Simon Boughton je původem z Anglie, takže příběh znal. Mluvili jsme o tom, kdo by byl vzorem pro děti, bavili jsme se o hrdinství a o tom, kdo jsou hrdinové. Došli jsme až k tomu, že existují lidé, kteří pomohou lidem, a my o tom vůbec nevíme.

A to už bylo jen malý kousek k Wintonovi a k tomu, že když přijel poprvé do Prahy, měl dobrou práci v bance a neměl vůbec důvod někomu pomáhat. Věděl ale, že by byl schopný něco uspořádat, a během několika týdnů a měsíců skutečně ty lidi zachránil. To mě fascinovalo.

V reportáži NPR také zazněla slova psycholožky, která téma dobře zasadila do kontextu a komentovala knihu tak, že jde o úvod nenásilného učení o tom, co se může stát. Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době.

Měl jste plány nejen na cestu po amerických knihkupectvích k nové knize, ale také rozjednanou práci na další výzdobě newyorského metra. Co teď?

Metro v New Yorku se mi vždy líbilo úplně nejvíc, protože jsem tam viděl sedět lidi všech barev, věku i vyznání, bylo to nejdemokratičtější místo. To byl pro mě skutečný New York. Je zajímavé vidět evoluci společnosti právě v metru. Hodně se například změnilo po 11. září 2001. Když jste tehdy viděl někoho, kdo vypadal radikálně, najednou zavládla paranoia a lidé měli strach. Teď si nedovedu představit metro, kde jsem už rok nebyl, jak je prázdné a lidé se ho bojí.

Právě v době po 11. září byla v metru vystavená má dnes už slavná ilustrace velryby, která vznikla právě pro dlouhé malé rámy ve vagonech metra. A najednou se stalo něco, co se výtvarníkovi přihodí asi jen několikrát za život. Lidé, kteří byli traumatizovaní z toho, co se stalo, mi najednou nechávali dopisy a vzkazy, že ona velryba, která vznikla spíše jako legrace – že ostrov Manhattan vypadá trochu jako tělo velryby – na ně působila jako něco nesmírně silného. Viděli v ní symbol, že ona proplave stejně jako Newyorčané vším.

Nakonec tam zůstala místo plánovaných šesti měsíců asi dva roky. A stala se nejpopulárnějším plakátem newyorského metra vůbec.

Velryba se stala jedním ze symbolů doby po 11. září. Máme za sebou rok pandemie a svět je možná připravený na další podobný symbol síly, že to nakonec zvládne. Nemáte něco v šuplíku?

To je těžká otázka. Velryba se v newyorském metru stala symbolem až časem, cestující metra a obyvatelé města si ji jako symbol zvolili. To stejné by se dalo říct o mém obrázku Letící muž – pocta Václavu Havlovi, který byl poté převeden do formy tapisérie (visí v Terminálu 2 na Letišti Václava Havla v Praze-Ruzyni – pozn. red.) a oslavuje velkého českého prezidenta.

Osobně mám přitom k oslavným obrázkům averzi od let prvomájových průvodů ve svém dětství. Myslím, že pozoruhodný obrázek má šanci stát se symbolickým, když se objeví ve správný čas na správném místě. Momentálně je mi líto, že metro na Manhattanu strádá kvůli dopadu covidu a strachu veřejnosti.

Mé mozaiky ve stanici podzemky na 86. ulici slaví ve čtyřech fázích příchod emigrantů a osídlení okolí usedlíky z Česka, Maďarska a z Německa. Poslední mozaika je oslavou života celé komunity a má název Happy City – šťastné město. Představuji si nyní dodatek na téma tiché město, město solidarity, kde si lidé pomáhají a bojují s nemocí. Město masek, město očkování – to všechno je nyní aktuální, ale těžko vytvořitelné s veselými barvami.

Neznám mnoho obrázků na veřejných místech potýkajících se s požáry, zemětřeseními, záplavami, morovými ranami. V Evropě jsou morové sloupy a hnáty nad vchody do chrámů, Amerika spíš slavila svá pozitiva. Možná miliony kamínků mozaiky, které čekají na doktora, jenž je naočkuje, budou tím vítězným momentem. Nezbývá než počkat a doufat. Kamínky všech barev, velikostí a odstínů – to by se mi líbilo.

Petr Sís (71)

  • narodil se v Brně, vyrůstal v Praze
  • na konci šedesátých let propadl rokenrolu a stal se jedním z prvních dýdžejů v Československu, v roce 1969 uváděl pražský koncert The Beach Boys
  • studoval na The Royal College of Art v Londýně a pražské VŠUP, kterou v roce 1974 absolvoval animovaným videoklipem k písni kapely Blue Effect nazvaným Mimikry
  • v roce 1982 legálně pracovně vycestoval do USA, po rozhodnutí států socialistického bloku bojkotovat letní olympijské hry v Los Angeles neuposlechl výzvy československých úřadů se vrátit a zůstal v emigraci. Americké občanství získal v roce 1988.
  • na kontě má 28 knih, k dalším asi 60 vytvořil ilustrace
  • natočil řadu animovaných filmů a věnuje se filmovému plakátu, výtvarným objektům i nástěnným malbám. Jeho mozaika visí v newyorském metru, je autorem obřích tapisérií na letištích v Praze a Dublinu
  • jeho výstavu O létání a jiných snech v pražském DOXU vidělo na přelomu let 2019 a 2020 zhruba 100 tisíc lidí