Helena Svárovská působí v bance J&T od roku 2003, kde se postupem času začala věnovat nejvyššímu segmentu klientů. V současnosti se věnuje mezigenerační správě majetku J&T Family Office.
Stojíme před první porevoluční výměnou generací ve vedení českých rodinných firem. Kde v zahraničí se mohou inspirovat?
Nejlepším příkladem je asi anglosaský svět, kde má předávání majetků, trustů a nadací tisíciletou nebo minimálně několikasetletou tradici. Dalším zdrojem inspirace je bezpochyby šlechta, která si předává majetek po generace. Příkladem je britská královna Alžběta II., kterou již od útlého dětství vychovávali a připravovali k tomu, že jednou bude vládnout. A zatímco se jiné děti učily jiné předměty či běhaly venku, ona studovala etiketu a ústavu Spojeného království. Zajímavým příkladem pro mnohaletou správu majetku je také církev. Nejde sice o rodinné předávání, ale i zde jsou nástupci a správci majetku pro svou roli pečlivě vychováváni a vedeni.
Není tento přístup až moc autoritativní?
Stojíme na prahu velké společenské změny, kdy první vlna novodobých českých úspěšných a bohatých podnikatelů formuje pravidla pro nastupující generace. Zatímco v západním světě se movitými již lidé rodí a automaticky mají nastavené své role ve společnosti i rodině, u nás se stávající nástupci ve velké míře do bohaté rodiny nenarodili. Narodili se do rodiny, ve které se podnikalo a dotyčnému snu se mnohé obětovalo.
Náš průzkum ukazuje, že pro zakladatele je prioritou, aby rodinný majetek zůstal pohromadě a neštěpil se. Dělením by totiž ztrácel nejen na hodnotě, ale také na funkčnosti. Víme také, že by mnoho „otců“ zakladatelů rádo položilo základy pro rodinnou tradici a přejí si, aby i nadále podniky nesly jejich jméno. Budou proto muset rozhodnout pevně a jasně. Bráno touto optikou je pak otázkou, co lze považovat za autoritativní.
Má české prostředí nějaké specifikum?
Ano – k mezigenerační výměně dochází od pádu komunismu poprvé. Nadešel čas, kdy zakladatelé, kteří začali podnikat hned po revoluci, stárnou a řeší, co s jejich firmami bude dál. Druhá věc je pak samotné řešení, tedy jakým způsobem lze majetek a firmu předat. Jak vyplývá z našeho průzkumu, zakladatelé jsou obeznámeni většinou pouze s jedním způsobem, ostatní nejsou u nás příliš známá.
Například s novým občanským zákoníkem se k nám dostal institut svěřenského fondu, o kterém zakladatelé vědí. Ten lze sice považovat za určitou obdobu zahraničních trustů, ale vzhledem k tomu, že je v našem právním řádu poměrně čerstvým instrumentem, vyvstává kolem něho spousta otázek: jak bude funkční v budoucnu, jak funguje vlastnická struktura a mnoho dalších.
Specifikem našeho prostředí je tak i neznalost řešení a nabízených možností. Mnoho zakladatelů pak také tápe, s kým se v otázkách předávání radit, nebo kde hledat odpovědi na jejich otázky.
Je v Česku na vzestupu institut rodinné rady, který úspěšně funguje v zahraničí?
Časem se určitě ukáže, že bude nezbytnou součástí řízení rodinného majetku. Typická rodina má v současné době zatím poměrně málo členů, protože jde o nástupnictví mezi první a druhou generací. Při dalších vlnách předávání však bude rodina mnohem početnější a může mít třeba až padesát členů. A v tu chvíli je potřeba rozhodovací mechanismus nějakým způsobem institucionalizovat. Rodiny pak dospějí k tomu, že instituty typu rodinné rady budou nezbytnou součástí rozhodovacích mechanismů.
Takže by s ní měly rodinné firmy začínat už teď?
Rozhodně by měly mít něco, co lze svou funkcí považovat za rodinnou radu, ať už tomu říkají, jak chtějí. Měly by mít něco, co je donutí si sednout a řešit věci ohledně firmy a majetku.
Jaké jsou problémy, kterým musí zakladatelé českých podniků při předávání firem a majetku čelit?
S předáváním jsou spojená důležitá rozhodnutí, do nichž se nikomu ze zakladatelů příliš nechce, protože jde o rozhodnutí zásadní. Dostávají se zároveň do schizofrenní pozice rodiče a současně byznysmena. Otázka předávání majetku je tak pro mnohé české úspěšné lidi otázkou otevřenou.
Jde o problém někde v pozadí, který však stále zraje. Naléhavost tuto otázku vyřešit však nesouvisí ani tak s věkem úspěšného člověka jako spíše s počtem jeho potomků. Více dětí představuje pro rodinnou firmu i majetek větší komplikace.
Složitost celého vypořádání tak úspěšné nutí na otázku předávání odpovědět co nejdříve. Z našeho průzkumu vyplývá, že k patrnému zlomu v otázce předávání majetku dochází průměrně ve věku 64 let, kdy více než čtvrtina respondentů má tuto problematiku již vyřešenou.
Kdyby tu byl příklad někoho, komu se to podařilo, tak by to pomohlo i ostatním?
To by pomohlo hodně. Tahle zkušenost je ale stejně nepřenositelná. Úspěšně předavší zakladatel může samozřejmě ostatním říct, co v jeho případě zafungovalo nebo nezafungovalo. Každá rodina je ale specifická a to, co funguje u jednoho, nemusí být vhodné nebo výhodné u druhého.
Z průzkumu Asociace malých a středních podniků vyšlo najevo, že 80 procent firem se snaží při předávání postupovat popořadě – nejprve řízení firmy a pak majetek. Je to správný postup?
U každého to bude fungovat jinak. Předávající se snaží děti firmou nejprve provést, aby do ní nepřišly s tím, že jsou najednou vrcholoví manažeři a jdou ji řídit. Většina českých podnikatelů naopak postupuje řekněme postaru, kdy se své potomky snaží seznámit od píky s tím, jak firma funguje.
Mnoho z nich také preferuje, aby jejich děti načerpaly zkušenosti jinde, trochu se otrkaly a pak se do rodinné firmy vrátily. Náš průzkum říká, že celých 62 procent respondentů se shoduje na tom, že nejlepší čas na předání rodinné firmy je v době, kdy ještě zakladatel sám ve firmě aktivně působí.
