Jiří Přibáň: Období české prosperity právě končí | E15.cz

Období prosperity české společnosti právě končí, míní sociolog Jiří Přibáň

Období prosperity české společnosti právě končí, míní sociolog Jiří Přibáň
Jiří Přibáň, profesor práva a ředitel Centra pro právo a společnost na Cardiff University.
• 
ZDROJ: archiv

Ondřej Souček

Přestože některá omezení svobodného pohybu byla extrémní a minimálně na hraně ústavnosti, byla jen dočasná a vláda je začala sama rozvolňovat. V Česku tak zatím ústavní instituce, soudy a vláda práva fungují bez větších problémů, míní právník a sociolog Jiří Přibáň z univerzity Cardiff School of Law and Politics ve Walesu. „Tím samozřejmě neříkám, že by vše bylo v pořádku, například si myslím, že podezřelé nákupy zdravotnického materiálu by měla prošetřit policie,“ říká.

V jedné ze svých nedávných esejí jste napsal, že koronavirus už má první politickou oběť – maďarskou demokracii, která ovšem už tak byla nějaký čas na jednotce intenzivní péče. Není to přehnané tvrzení?

Nemyslím si. Koukám se na to z ústavněprávního hlediska a to mluví bohužel jasně. Mám dojem, že tu panuje taková pomýlená představa, že diktátorství je vždy jenom libovolně vykonávaná moc. Dějiny nám ale ukazují, že diktátoři páchali zločiny, zatímco ústava i zákony na papíře stále platily. Dokonce i nacisté si vytvořili zmocňovací zákon a paradoxem je, že výmarská ústava nebyla v době jejich vlády formálně zrušena.

To je argument, který nás může varovat před opakováním historie, ale neříká nic o tom, jak je na tom dnešní Maďarsko. Skutečně je na tom tak špatně?

Chtěl jsem jen upozornit, že když se stoupenci maďarského premiéra Viktora Orbána ohánějí tím, že tamní parlament může výjimečný stav kdykoliv zrušit, je to zavádějící. Orbán má totiž v parlamentu ústavní většinu. Z toho vyplývá, že bychom se na to měli dívat spíše z opačného konce: proč si Orbán potřebuje vytvořit takové podmínky, aby ho parlament nemohl ovlivňovat ve výkonu exekutivní moci. A to na dobu časově neomezenou.

Co Orbán činí tak nedemokratického?

Není tajemstvím, že Orbán využil armádu k obsazení strategicky důležitých průmyslových podniků, kde se zbavuje nežádoucích osob, které nejsou loajální vůči vládě. Druhá věc je, že dochází k omezení svobody projevu, které má údajně za cíl, aby se nešířily poplašné zprávy během nouzového stavu. Ve skutečnosti ale toto omezení postihlo zase především odpůrce vlády. 

Takový tlak na opozici nebo spíš zbytky opozice v Evropské unii nemá obdoby. Jsem tedy přesvědčen, že kdyby dneska Maďarsko usilovalo o vstup do Evropské unie, tak přijaté nebude. Problém ale je, že už členem je.

Někteří tuzemští demokraté by to viděli trochu jinak. Například bývalý disident Alexandr Vondra míní, že je kritika Orbána přehnaná.

Česká pravice si nyní musí promyslet, jakou pravicí vlastně je. Jestli je pravicí populistickou, které nevadí, že místo volného trhu diktuje, co bude na trhu a co ne, armáda. Nebo jestli bude pravicí liberální, která bude respektovat pravidla svobod a trhu a do ekonomiky bude zasahovat jen minimálně.

Jak si vede demokracie v době koronaviru v Česku?

Tady zatím fungují dobře především ústavní instituce, soudy a vláda práva. K žádným velkým rozkolům nedošlo a právní stát funguje bez problémů. Politickou realitou v Česku je, že zcela dominuje hnutí ANO, které je populistické a současně antipolitické, na rozdíl od maďarské a polské vlády.

Hnutí ANO je jakousi retropolitikou vlády Silvia Berlusconiho z 90. let. Ten také hlásal: „Já to dělám lépe, protože jsem obchodník.“ Orbán naopak říká: „Já to dělám lépe, protože jsem autentický hlas lidu a národa.“ V současné době jsme tedy naštěstí v jiné situaci než Polsko a Maďarsko, ale to neznamená, že se v ní nemůžeme již velmi brzy ocitnout.

Zvládá svou roli opozice? Co by měla nyní dělat?

Měla by upozorňovat na chyby, kterých se v době krize objevila a ještě objeví spousta. Bohužel je slabá a rozdrobená a příliš se jí to nedaří. Nejlépe si vedou asi Piráti, kteří zastupují spíše kriticky levicovou opozici k populistické vládě.

Naopak jako funkční se jeví občanská společnost a veřejnost, která se například proti ministrem obrany navrhovanému posílení pravomocí premiéra ozvala okamžitě a natolik silně, že se dotyčný návrh nakonec ani na jednání vlády nedostal.

Přece jenom ale byla zavedena řada omezení. Dlouho se nemohlo vycestovat za hranice, byť tam celá řada lidí pracovala. Toto opatření bylo adekvátní?

Některá omezení svobodného pohybu byla skutečně extrémní a minimálně na hraně ústavnosti. Ale byla jen dočasná a začala se rozvolňovat bez toho, že by došlo k permanentnímu zhoršení ústavních práv a svobod. Tím samozřejmě neříkám, že by vše bylo v pořádku, například si myslím, že podezřelé nákupy zdravotnického materiálu by měla prošetřit policie.

Dala by se koronavirová krize řešit běžným způsobem, a nikoliv zavedením stavu nouze?

Samozřejmě by to možné bylo a funguje to tak například ve Švédsku. Je to ale výjimka. I u nás se „nouzí“ v případě zákona myslely přírodní katastrofy, a ne zdravotní pandemie. Určitě bylo možné situaci řešit podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale vláda by se tím vystavila mnohem většímu riziku, že bude čelit žalobám na náhradu škody. Vyhlášením stavu nouze toto riziko zcela nezmizelo, ale výrazně se snížilo.

O žalobách se ovšem mluví i nyní. Část opatření omezujících volný pohyb osob už navíc v dubnu zrušil Městský soud v Praze.

To se ovšem týkalo procedurálních chyb, a nikoliv obsahu opatření. V celé záležitosti by navíc měl ještě rozhodovat Nejvyšší správní soud, protože ministerstvo zdravotnictví chce podat proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost. 

Kdyby rozhodl v neprospěch vlády, co by to mohlo znamenat?

Pokud by nakonec Nejvyšší správní soud rozhodl, že opatření porušovala zákon, otevřela by se tím potenciálně cesta ke zmíněným žalobám na náhradu škod. Ke skutečnému odškodnění by však žalobci měli stále daleko, ještě by jim soudy musely dát za pravdu v konkrétním případu.

Zajímavá je ovšem poměrně značná shoda právníků na tom, že druhé prodloužení stavu nouze už není možné. Pakliže by ho vláda požadovala a parlament schválil, otevřela by se cesta k ústavní žalobě.

Společnost na restriktivní opatření reagovala poměrně poslušně. Nehrozí, že si tu některá omezení necháme a kvůli bezpečnosti se s nimi smíříme?

Výjimečný stav má být reakcí na výjimečnou situaci. A má smysl jen tehdy, pokud je časově ohraničený. Vzpomeňme na starověký Řím, v němž diktátor mohl vládnout maximálně šest měsíců, a navíc jeho pravomoci byly ze zákona omezené. Nakonec to ovšem dopadlo tak, že se někdejší výjimečná exekutivní pravomoc diktátora ustálila jako císařská vláda.

Měli bychom být proto obezřetní kdo a za jakým účelem používá slova jako disciplína, pořádek a cenzura. A hlavně – každý stav nouze bychom měli dovolit jen na co možná nejkratší dobu.

Jak tato krize ovlivní společnost? Lze už vypozorovat nějaké trendy, které koronavirus přinesl?

Bohužel už je jasné, že zejména ekonomické dopady budou drastické. To úžasné období prosperity české společnosti za posledních dvacet let bylo impozantní, ale právě končí. Zatímco minulou krizi jsme přečkali bez závažnějších otřesů, dnes je situace mnohem vážnější.

Na druhou stranu i tehdy se nešetřilo silnými výrazy, že to je největší krize od 30. let 20. století a rozhodně se tehdejší ekonomický propad až tak lehkovážně nebral.

Dnešní krize překoná i onu krizi ze 30. let. Jestliže zcela zkolabuje cestovní ruch, který tvoří desetinu evropského HDP, tak je jasné, že už můžete tuto desetinu z HDP minimálně pro tyto měsíce smazat. A to je jenom jeden segment hospodářství. 

Lze v tom vidět i něco pozitivního, třeba rychlejší transformaci trhu práce, digitalizaci ekonomiky či něco jiného?

Rozhodně. Domnívám se, že krize promění nejen trh práce, ale i povahu toho, co je práce. 

Jak to myslíte?

V posledních zhruba třiceti letech vlivem globalizace a digitalizace platíme čím dál více za to, co dokáže vykonat hlava, ale už ne tolik za to, co dělají, obrazně řečeno, srdce nebo ruce. Takže finanční matematik je na trhu práce mnohem lépe ohodnocen než třeba sestřička z nemocnice nebo zemědělec, který obdělává půdu. Krize by tento nepoměr mohla zmírnit.

To si dokážu představit ve zdravotnictví, jehož financování veřejnými prostředky je běžné. Ale jak by to mohlo fungovat třeba v tom zemědělství, kde o hodnotě práce – když nepočítáme dotace – ještě stále rozhoduje trh? 

Jen potud, pokud odstraníte hranice a další bariéry. Ona ta neviditelná ruka trhu je pěkná metafora, se kterou přišel Adam Smith, ale on ji nemyslel nikdy absolutně, ale vždy v souvislostech s mravními city i právními pravidly.

Stačí, aby došlo k nedostatku potravin v té či oné zemi, a ze zemědělství se stane strategická činnost, na kterou se pravidla volné ruky přestanou vztahovat. Nezapomeňte, že ještě před sedmdesáti lety Evropa, která je dnes přejedená, měla potravinové lístky. Tato krize jen připomíná, že cena potravin není jen tržní. 

Jak by to tedy vypadalo v praxi?

Myslím, že se obecně přehodnotí vnímání toho, co je veřejná služba. Dostáváme se zpátky do druhé poloviny 40. let, kdy vlády zdecimované válkou rozšiřovaly své pole působnosti a reagovaly na potřebu regulovat hospodářství a mnohé další oblasti sociálního života.

Říkalo se tomu „sociální stát“ nebo také „stát blahobytu“. V devadesátých letech rezonovala zejména otázka, jak pustit na trh co nejvíce veřejných služeb, aby se zefektivnily. Dnes jsme v situaci, kdy musíme řešit, jak tyto služby udržet v chodu, aby se lidé neocitli v takové hmotné nouzi, ze které by se už nedostali.

Bylo by to dobře?

Bude to především velká výzva, jak udržet státní moc omezenou a pod veřejnou kontrolou, protože každý stát má tendenci posilovat a rozšiřovat svou vlastní moc. Půjde tedy o to, jak zajistit, aby stát, který by byl takto dramaticky posílen, nadále zaručoval svobody, byl demokratický a také efektivní. 

Dříve jste v souvislosti s koronakrizí zmínil, že členové eurozóny by měli pomoci jihoevropským státům tím, že by se vydávaly takzvané eurobondy. Tedy dluhopisy, které by kryly všechny státy používající euro. Proč by k tomu ty finančně zdravé státy měly přistoupit?

Protože zatímco před deseti lety to byla otázka základní solidarity, nyní je to otázka samotného přežití eurozóny. Dnes už je jasné, že pokud nebude dluhová unie, pak se eurozóna rozpadne. Dluhová krize jižních států totiž nebyla nikdy vyřešena. Řecké hospodářství neprosperuje, Itálie sice neinvestuje potřebné částky do veřejných služeb, ale přesto její dluh roste, zatímco výkonnost přinejlepším stagnuje. Eurozóna hospodářsky nefunguje a politicky se stala výbušnou zónou.

Dluhová unie by tohle vyřešit dokázala?

Dluhová unie je jediný krok, který nyní státy eurozóny mohou učinit, a proto ho musí učinit. Pokud ho neudělají, tak se rozpadne, protože státy jižního křídla dříve či později vyhlásí bankrot. Jak jsme ovšem viděli z nálezu německého Ústavního soudu, je patrné, že proti takovému řešení se vzedme nejen ekonomická, ale i právní vlna odporu, protože takové řešení nemá oporu v dnešním evropském právu.

Ovšem představa, že Evropská unie se řídí podle toho, že jeden soudce řekne druhému soudci, jak se má chovat bankéř v čase sociální a ekonomické krize, je neudržitelná. Je třeba postupovat koordinovaně, rychle a účinně na všech úrovních politického rozhodování, to je parlamentní i vládní, i když to povede k ústavním konfliktům uvnitř jednotlivých států, jak ukazuje německý příklad.

A nebylo by pro tyto země nakonec lepší, aby využívaly vlastní měnu? Dnes už je veřejné tajemství, že euro pomáhá především těm výkonnějším ekonomikám, a zejména Německu.

Pak se ale musíme zeptat, co by nás rozpad eurozóny stál. Může si to Evropská unie dovolit? Existují i názory, že euro by pro jižní státy nebylo tak nevýhodné v případě, že by v eurozóně nebylo Německo. Což je úsměvné, protože Evropská unie, potažmo další fáze sbližování evropských států, měla za cíl Německo co nejvíce provázat s okolními státy, a hlavně s Francií. A to s jedním hlavním cílem – aby se zabránilo válce.

Jak vidíte, nejsem nekritický stoupenec eura, ale třeba pro pobaltské státy má euro vyloženě politicko-strategický význam. Pro Česko až tolik ne. My zkrátka porosteme, když se bude dařit Německu, a když náš soused spadne do recese, zamíříme tam za chvíli taky. V tomhle smyslu je do jisté míry jedno, zda euro máme, nebo ne.

Premiér Andrej Babiš v době krize popíchl Evropskou unii s tím, že Česko od ní nedostane žádnou finanční pomoc, přičemž ministerstvo vnitra a zdravotnictví mezitím hojně nakupovaly zdravotnické prostředky z Číny. Může mít krize dopad i na český vztah k Evropské unii? 

V podobných krizí se vždy projeví takový ten tradiční český postup, že my rozumíme všemu nejlépe a že si vystačíme sami. Je to jakýsi předsudek budovaný ještě za habsburské monarchie, že kdyby nám to ostatní nekazili, tak jsme nejlepší ve všem.

Nyní nás tento předsudek může ještě více izolovat od zbytku unie a dostat nás na periferii, kde budeme mít nulovou šanci něco ovlivňovat. Přitom všichni vědí, že sami si v podobných krizích rozhodně nevystačíme. A s „přáteli“, jakými jsou Čína nebo Rusko, by naše cesta vedla někam, kde rozhodně jako demokratický a svobodný národ nechceme být. 

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!