Velký úspěch slaví se svými větrnými tunely společnost Strojírna Litvínov, kterých už postavila na dvě desítky. Kromě technologie, která simuluje volný pád, se také podílí na výrobě podvozků pro vagony a lokomotivy pro společnost Bombardier. Postupně dokonce rozjíždí výrobu nerezové technologie pro minipivovary. Má vlastní značku piva a minipivovar s restaurací, který by chtěla dál franšízově rozvíjet.
Jak vůbec vznikla myšlenka větrného tunelu?
Náhodou. Strojírenskou firmu založil koncem 90. let můj nynější švagr Tomáš Maršík. Začínal původně jako „garážová firma“ na opravu strojních zařízení, ale jelikož záhy zjistil, že ve strojařině je velká přidaná hodnota, nakoupil stroje, zaměstnal lidi a firma se začala slušně rozbíhat. Velkou halu v Litvínově jsme dostavěli v roce 2006, dva roky předtím, než obor postihla krize.
Já do té doby pracoval v Praze pro firmu DHI jako vodohospodář. V roce 2008 začalo být „ouvej“ a na stavařinu i strojařinu dopadla krize úplně nejvíc, nejen u nás ale v celé Evropě. Chemičky nebo doly, které u nás poptávaly každý měsíc opravy a zásobovaly nás prací, začaly šetřit a vytahovat věci ze skladů. Na opravy šlo jen to nejnutnější a třeba jen jednou za rok a nám začaly přebývat naše zdroje.
Rozvoj firmy proto stagnoval a švagr za mnou přišel, jestli bychom nevymysleli něco nového společně. Už dříve jsme trochu spolupracovali, když potřeboval něco vyměřit, spočítat nebo nakreslit. Dali jsme tedy dohromady velký seznam věcí, které bychom mohli ve strojírně vyrábět a mezi nimi právě i větrný tunel.
Jak Tomáš Maršík myšlenku přijal?
Byla to dostatečná šílenost, aby vyhovovala Tomášově povaze, a navíc v Evropě neexistovala žádná konkurence. Kromě toho jsme si všechno dokázali vyrobit sami. Nemuseli jsme kupovat žádnou drahou technologii, ventilátory, nosnou ocelovou konstrukci i plechové proudovody jsme si uměli vyrobit sami.
Dali jsme dohromady tým aerodynamiků z leteckého výzkumného ústavu, statiků a profesionálních skydiverů (jde v podstatě o parašutisty, kteří ale určitou dobu padají k zemi volným pádem, pozn. red.). V roce 2007 jsme si udělali první výlet do Londýna, kde jsme šli otestovat jejich větrný tunel.
…a bylo rozhodnuto?
Bylo, ale zas tak jednoznačné to nebylo. První, co mě překvapilo, že minuta létání byla nesmírně drahá a kapacita tunelu pořád naplněná, což bylo pozitivní. Osobně mě létání v tunelu nějak nenaplňovalo, za ty peníze nešlo o zas tak super zážitek. A ještě mě z toho bolely ruce (úsměv).
Když jsme ale opakovaně viděli ten obrovský zájem, tak jsme si řekli, že i když to není zábava pro nás, tak už kvůli té enormní poptávce to stojí za zvážení jako zajímavá obchodní příležitost. Začali jsme pracovat na vývoji tunelu a enormně se zadlužili. Ale vyplatilo se.
