Rony Plesl: Praha potřebuje moderní architekturu, i „maršmeloun“ by jí prospěl

Rony Plesl

Rony Plesl Zdroj: profimedia

Projekt bytového domu vedle Anežského kláštera
2
Fotogalerie

Mezi hlavní témata pražských komunálních voleb patřila nedostupnost bydlení, české metropoli ale výrazně schází ještě jiný, specifičtější typ výstavby – moderní architektura. V rozhovoru s deníkem E15 to řekl designér Rony Plesl. "Kvalitní architektura se hodně přesunula do soukromého sektoru. Z obrázků známe řadu úžasných soukromých rezidencí, vil či chalup, zato ve veřejném prostoru kvalitní architektura prakticky zcela vymizela," dodává známý sochař, pedagog a sklář.

Jak byste hodnotil z hlediska architektury uplynulých dvacet let?

Speciálně v Praze chybí výrazná moderní architektura. Souvisí to i s rozvojem turismu. Moderní architektura a moderní galerie nalákají sofistikovanější a bohatší turisty i další lidi, kteří mají rádi umění. Myslím si, že Praze velice škodí, že se moderní výjimečné stavby nestaví. Všechno je spojené se vším a z cesty do Prahy se pro řadu návštěvníků stává pivní turistika, jezdí sem lidé, které kultura nezajímá. Najdou zde jenom staré věci, které jsou často i nepřístupné. Objeví sice krásné kostely, ale nenaleznou nic ze současného života, co by je určitým způsobem povznášelo. Proto mě mrzí, že se v Praze ani dalších městech nestaví špičkové moderní stavby.

To je opravdu situace tak zoufalá?

Samozřejmě některé kancelářské budovy jsou trošku povedené, ale většinou jim chybí originalita, genius loci, protože to je podobné tomu, co se staví v Německu. Například Hamburku, kde jsou nádherné kancelářské budovy a česká architektura to pouze kopíruje. Občas se něco povede a trošku vybočí, ale samozřejmě kancelářská architektura celkový dojem nezachrání.

Co tedy Praha potřebuje, aby se moderně zatraktivnila?

Potřebujeme veřejná muzea, galerie, koncertní sály, nebo i domy typu maršmeloun, který nějakým způsobem doplní portfolio místa a měly by to určitě být výrazné a nebojácné věci.

Takových vzniklo v minulosti relatvině hodně a dodnes vyvolávají kontroverze. V čem jsou jejich slabiny?

V současnosti se hodně oslavuje architektura doby před listopadem 1989. Vznikly samozřejmě skvělé věci, ale jsem k tomu určitým způsobem kritický. Podpořil jsem knihu o českém brutalismu a vážím si řady tehdejších staveb. Zároveň si ale myslím, že se v té době také špatně pracovalo s veřejným prostorem. Některé stavby, včetně například okolí Transgasu nebo dokonce i piazzeta u Národního divadla, nejsou ideálně řešené veřejné prostory.

Myslím si, že glorifikace, že dřív to bylo super a stavěly se úžasné stavby, není úplně pravda. Stavby byly hodně exhibující, zajímavé a fotogenické . Jsou to takové sochy, ale umělci minulého režimu byli často neméně arogantní vůči veřejnému prostoru jako někteří současní tvůrci. V tomto směru musíme být soudní a neříkat si, dneska je to všechno špatně a dřív to bylo lepší.

A jak je to tedy s architekturou ve vztahu k veřejnému prostoru v Praze dnes?

Jakmile se jedná o veřejný prostor, je třeba u tvůrců stejného dílu pokory i hrdosti. Na jedné straně je třeba výrazných veřejných staveb, na druhé straně by i jejich interiér a umístění mělo být vstřícné vůči běžným návštěvníkům a obyvatelům míjícím tyto stavby. Například F. X. Šalda již v roce 1929 zkritizoval umístění a kvalitu téměř všech pražských pomníků jen proto, že běžný chodec o ně “zakopává” při své cestě do práce.