Za objektivem Herbert Slavík: Historie českého lyžování se začala psát na Václavském náměstí

Autor knihy Naše hory, lyže, sníh - Herbert Slavík.

Autor knihy Naše hory, lyže, sníh - Herbert Slavík. Zdroj: Herbert Slavík

Ukázka fotografií z knihy Naše hory, lyže, sníh.
Ukázka fotografií z knihy Naše hory, lyže, sníh.
Ukázka fotografií z knihy Naše hory, lyže, sníh.
Ukázka fotografií z knihy Naše hory, lyže, sníh.
Ukázka fotografií z knihy Naše hory, lyže, sníh.
12
Fotogalerie

Herbert Slavík je známý svými fotografiemi ze sametové revoluce. Jeho současnost ale tvoří především sportovní fotografie. Na olympijských hrách pravidelně dokumentuje úspěchy českých sportovců. Je autorem několika knih, z nichž tou poslední je Naše hory, lyže, sníh, která mapuje historii lyžování v Čechách.

Jak jste se dostal k focení?

Můj táta amatérsky fotografoval. Od dětství jsme měli doma v koupelně temnou komoru a bavilo mě s vyvoláváním pomáhat. Když mi bylo deset let, dostal jsem k Vánocům první fotoaparát. Od dětství jsme hodně sportovali. Hrál jsem závodně fotbal, tenis, dokonce i hokej. Tak se přirozeně spojilo focení se sportem.

Sportovní fotografie je složitá disciplína, kdy jste si ji vybral?

Sportovní fotografie mě skutečně provázela celým dětstvím. Odebírali jsme obrazový týdeník Stadion, kde byly velmi kvalitní fotografie, které mě inspirovaly. V prostředí sportu jsem se pohyboval odmala, nepřišlo mi složité začít se sportovními snímky, naopak mi byly blízké. 

Co je typické pro vaši tvorbu?

Naučil jsem se používat teleobjektiv. Rád pracuji s detaily, ty jsem hodně využíval i při focení portrétů nebo i nyní při focení architektury. Detaily vlastně provázejí celou moji tvorbu. Svým způsobem je možná pohodlnější fotit v detailu, protože se zbavím ruchu kolem. K focení sportu se vždy rád vracím, protože u něj umím relaxovat, nemusím s nikým komunikovat. Samozřejmě u stylizované sportovní fotografie je to trochu jinak. Rád jezdím právě na olympiády nebo jiné sportovní akce, kde se soustředím pouze na focení.

Olympiády fotíte od roku 1992. Na kterou rád vzpomínáte?

Určitě na Lillehammer v roce 1994, ta měla velmi přírodní a příjemný charakter a také skvělou atmosféru s retro nádechem. Norové sledovali sportovce v pletených svetrech, sportoviště byla celá dřevěná. Jsem staromilec a připomínala mi zašlé časy, které jsem znal tak maximálně z dobových časopisů. Těšil jsem se do Vancouveru, tam jsem vyrazil už deset dní předem, abych poznal tamní okolí a zalyžoval si ve Whistleru. Potom následovaly olympiády, které se mi vyloženě nelíbily; to se bavíme o těch s velmi komerčním charakterem. Což začalo Atlantou v roce 1996, která byla i organizačně velmi špatná.

A co stres, který jste zažil ve spojení s olympiádou?

V tom vyniklo rozhodně Nagano. Pořadatelé od začátku počítali s jiným výsledkem finále, kde budou nastoupené hvězdy NHL. Před začátkem olympiády jsem dokumentoval naše nominované hráče, kteří hráli v NHL. Společně s nimi jsem fotil například Wayna Gretzkého při zápase New York Rangers. Právě uvolnění všech hvězd na olympiádu směrovalo v představách všech k finále USA a Kanada. Takže finále Česko–Rusko bylo vlastně pro hokejový svět zklamáním. Euforie vládla hlavně tady. Během olympiády v Pchjongčchangu jsem viděl dokument The Nagano Tapes, kde jsem teprve poznal, co se dělo v Česku, když jsem byl na olympiádě. Atmosféra v Naganu byla naprosto nesrovnatelná, velmi klidná. Finále bylo v poměrně malé hale, kde v podstatě nebyli žádní čeští fanoušci, pouze pár členů české výpravy. 

A ten stres?

Ten pak pomalu přicházel. Když se finále vyvíjelo směrem k vítězství Čechů, bylo jasné, že budu mít neskutečné množství práce. Kromě běžného zpravodajství se vyráběla zvláštní vydání, která šla do tisku pár hodin po finále. Tlak byl opravdu extrémní a moc nepomohl fakt, že v té době jsem fotil na analog. Přišel jsem do hotelu, kde byla v koupelně provizorní temná komora, a musel jsem co nejrychleji vyvolat filmy, naskenovat fotografie, poslat je. Skutečně to byl největší stres, jaký jsem jako sportovní fotograf zažil.

Třeba na poslední olympiádě v Koreji jste už fotil digitálem, z kterého je možné snímky rovnou odesílat. Máte nyní jako fotograf čas si trochu užít výhru českých sportovců?

Nejprve bych podotkl, že ani doma nejsem příliš velký sportovní fanoušek. Na sport se v televizi dívám výjimečně, sport mě baví fotit jako téma, baví mě prostředí sportu, barvy, ale jako fanoušek to moc neprožívám. Soustředím se na práci. V případě, že Ester Ledecká vyhraje, neexistuje, abych ten moment nezachytil. Musím mít kvalitní fotku, která je ostrá, a musím ji včas odeslat. Posledních deset let jezdím na olympiády za účelem fotografických knih, takže nejsem pod tlakem běžného zpravodajství. To byl i jeden z důvodů, proč jsem v roce 2002 odešel z deníku, časový tlak byl extrémní, což se projeví na kvalitě odevzdané práce. 

Máte jako oficiální fotograf Českého olympijského výboru při focení olympiád nějakou výhodu?

Nemám, jsme akreditovaní standardně jako novináři.

Jsou nějaké zprávy o olympiádě v Tokiu, která byla odložena?

Zatím se držím oficiálních zpráv podle stanoviska, že Tokio bude. Nikdo nedokáže odhadnout, jaká bude situace za několik měsíců. Samozřejmě existuje několik variant, jak by mohla tato akce probíhat. Existují varianty bez diváků, s omezenou kapacitou, s povinným očkováním. 

Jelikož je Tokio odloženo, pracujete už na přípravě či dokumentování sportovců?

Už druhým rokem pracuji na časosběrném dokumentu s názvem Cesta do Tokia, ve kterém sleduji přípravu našich sportovců. Ono je totiž pěkné mít knihu z vrcholného okamžiku, tedy olympiády, ale vždy mi na knihách chyběla právě ta příprava a dřina. Sledoval jsem například letní přípravu Josefa Dostála na jezeře v Livignu. Jako dalšího můžu zmínit Adama Ondru, kterého jsem fotil při přípravě v Innsbrucku. Projekt mám přichystaný, pokud Tokio bude, budu se věnovat sportovcům, které dokumentuji dlouhodobě. 

Pod vaším vedením vyšla kniha Naše, hory, lyže, sníh, která pojednává o historii lyžování.

Historie lyžování u nás začala zhruba před sto třiceti lety. A řekl bych, že oficiálně začala s Josefem Rösslerem-Ořovským, který byl jedním z průkopníků sportů a jedním z prvních vlastníků lyží. V dobových materiálech je uvedeno, že jeden z prvních sjezdů na lyžích se uskutečnil na Václavském náměstí.

Skutečně? 

Dnes už si to neumíme představit, ale v textech od architekta Vávry jsem našel zmínku, jak se jako chlapec chodil dívat na sjezdy lyží na Střeleckém ostrově na zamrzlé hladině Vltavy. Pro představu ty lyže byly dlouhé tři metry a třicet centimetrů. Dokonce se v Praze konal závod ve skocích na lyžích, kterého se účastnil i budoucí norský mistr světa Birger Ruud, který se konal na pražském Vítkově. Dále se konaly závody pražské župy lyžařů, a to v Senohrabech u Prahy. Takže na počátku bylo i jedno z center lyžařů kousek od Prahy. Až do války tam byl i skokanský můstek. 

Čím je české lyžování typické?

Lyžování u nás je skutečně fenomén. Velkou roli hraje právě dlouhá tradice. Byl zde založen jeden z prvních lyžařských klubů. Patřili jsme i mezi zakladatele Mezinárodní lyžařské federace. Obecně jsme sportovním národem. Samozřejmě pokud mluvíme o historii, bavíme se také o zhruba čtyřech milionech českých Němců, kteří většinou tvořili obyvatele hor. Oni převažovali mezi prvními pořadateli a zakladateli různých závodů.

Kdo například?

Mohu zmínit pražského Němce Emericha Ratha, který byl kamarád Bohumila Hanče. Oba byli účastníky závodu v roce 1913, kde Hanč zahynul a Rath se ho snažil zachránit. Existoval extrémní závod v Peci pod Sněžkou, který založili členové spolku německých lyžařů HDW. Byl to májový závod, který se jel vždy na závěr sezony. Jednalo se o sjezd ze Studniční hory do Obřího dolu, byl to jeden z nejtěžších sjezdů své doby. Pravidelně se ho účastnila například budoucí olympijská vítězka Christl Crancová a samozřejmě celá naše elita té doby. Závod trval až do roku 1968, v průběhu času měnil název, po válce se jezdil jako Závod osvobození.

Když se posuneme dál, jak se lyžování vyvíjelo?

Mým cílem nebylo udělat z knihy encyklopedii, chtěl jsem ukázat životní styl a módu na horách. První část knihy nazývám nostalgie, věnuje se počátkům, průkopníkům i životnímu stylu. Móda v předválečném období hrála důležitou roli i na horách a ženské lyžování bylo velmi rozšířené. Podle dobových fotografií jezdily dámy v šatech a měly své závody. V tomto duchu jsem chtěl pokračovat v poválečných letech a setkal jsem se dcerou Viléma Heckela. Vzpomínám si, že mé dětství provázely jeho knihy zejména z horolezeckých expedic. Byl jedním z účastníků expedice v Peru na Huascarán v roce 1970, kde všichni zahynuli. Na jejich počest se jezdí Jizerská padesátka. Když se tedy vrátím zpět, jeho dcera mi poslala tisíce kontaktů z českých hor. Vzhledem k tomu, že Vilém Heckel byl reklamním fotografem, tak ty snímky mají naprosto úžasnou atmosféru. Jsou důležitou součástí této knihy především proto, že zachycují atmosféru a módní trendy na horách v padesátých a šedesátých letech a dobře tak navazují na fotografie z první republiky.

Co se týče současnosti, chtěl jsem připomenout naše úspěšné závodníky. Legendy většinou vznikají ověnčením olympijskou medailí, zde se dostáváme ke snímkům, které mám nafocené z olympiád. V knize jsou i rozhovory, které se tolik nevěnují sportovním úspěchům, ale spíš vztahu k horám.

Kde jste pátral po zdrojích a materiálech?

Za to musím poděkovat především mé kolegyni, která na knize pracovala jako technická redaktorka a která kontaktovala muzea, spolky, firmy a prohlédla stovky, spíše tisíce materiálů v té první přípravné fázi. Hlavními zdroji historické části byla muzea, Národním muzeum, Krkonošská muzea v Jilemnici, ve Vrchlabí. Stanislav Slavík, který vede Ski muzeum v Harrachově, nám také velmi pomohl. Ve Špindlerově Mlýně funguje spolek špindlerovských lyžníků, kteří vydávají ročenky, s těmi jsme taky pracovali. No a z pozdějších let jsem již kontaktoval přímo autory nebo dědice fotografických archivů známých fotografů. Jako základ knihy byly fotografie a k nim se začaly vynořovat příběhy zajímavých osobností a jejich osudů. Jeden snímek mě přivedl do Dolních Štěpanic, které bylo průkopnickým místem lyžování, a to díky řídícímu učiteli Bucharovi. Na základě fotografií jsem potom zadával autorům textů témata, která mají zpracovat.

Jak dlouho jste na projektu pracoval?

Prvotní rešerše dobových snímků vznikla zhruba před pěti lety. V té době jsme pracovali na knize 120 let atletiky. Začal jsem si odkládat stranou zimní fotografie, na které jsem při tom narazil. Intenzivně se na knize pracovalo rok. Celý tým dohledával fotografie. A zhruba před rokem jsem začal pracovat s grafikem. Původní záměr byl vytvořit fotografickou knihu s minimem textu. Vzhledem k těm zajímavým příběhům jsme v podstatě do uzávěrky neustále přidávali text. Jsou tam zajímavé rozhovory například s lidmi, kteří prožili celý život na horách.

Herbert Slavík (57)
V roce 1989 fotografoval zakázaná protestní shromáždění v Praze, útěk východoněmeckých občanů přes Velvyslanectví SRN v Praze, pád Berlínské zdi, založení Občanského fóra, volbu Václava Havla československým prezidentem. Od roku 1992 se účastnil olympijských her, nejprve jako fotoreportér deníku MF Dnes, později jako volný fotograf v rámci spolupráce s Českým olympijským výborem. Je držitelem ocenění za nejlepší sportovní fotografii roku 1986, 1996, 1997. Jeho práce jsou zastoupeny i ve stálých sbírkách například Victoria and Albert Museum v Londýně, Muzeu Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Podílí se na organizaci soutěže Czech Press Photo.