Považuji se za angažovaného člověka, který se zajímá o svět okolo sebe. Právě proto jsem se zúčastnil demonstrace 22. listopadu 2015, kde mě vyfotil fotograf webového zpravodajství Aktuálně.cz. Fotka se objevila v reportáži o demonstraci, nic zvláštního. Po čtvrt roce mi ovšem napsal můj kamarád se slovy: „Víš o tom?“ A přiložil fotku s popiskem „NEJDEŠ VOLIŤ? ON VOLIŤ IDE. NAOZAJ CHCEŠ ABY ROZHODOL O TVOJEJ BUDÚCNOSTI?“
Nejprve jsem byl rozčarovaný a znechucený (a přiznávám, že i trochu polichocený). Facebookovou stránku i upravenou fotku jsem nahlásil. Trochu se mi ulevilo, že můj snímek s obrázkem Václava Havla, který jsem od někoho v davu dostal jen chvíli před focením, a počítačově přidaným srdíčkem není příliš lajkovaný ani sdílený. I přesto na něj časem narazilo ještě pár mých přátel.
Na fotce samotné, kromě srdce a textu, nic změněného není. Právě proto, že je zdánlivě autentická, ale přitom upravená, jde o „krásný“ příklad toho, jak se i nevinná fotka může změnit v nástroj propagandy.
„Moje“ lehce upravená fotka byla nasdílená 117x, mimo jiné oficiální facebookovou stránkou Komunistické strany Slovenska i nějakými recesisty do facebookové skupiny Lumpenkavárna, kteří si uvědomovali její absurdnost. Můžu s klidem říci, že tato fotka nevyvolala, kromě pár nadávek na „zatracený pravdoláskaře“ a pravděpodobně i pár úsměvů, žádnou reakci. To se ale nedá říct například o následující fotce.
Tento obrázek, taky skoro úplně pravdivý, vyvolal na sociálních sítích vlnu nevole. Uprchlíci obsadili chebské nádraží! Jenže obrázek prošel „drobnou“ úpravou – v grafickém editoru byla na vlak přidána jedna drobnost, a to uprchlíci. Tato úprava byla sice komplikovanější než úprava mojí fotky, pořád ale ještě byla amatérská. Pokud fotce věnujeme víc než jenom „první pohled“ a hned ji nesdílíme dál s tím, že už jsou tady (!), můžeme si snadno všimnout, že postavy do fotky úplně nezapadají.
Jenže: plácli se lidé, kteří to sdíleli, do čela a řekli si „jsem to ale hlupák, že jsem naletěl“? Někteří určitě ano, obávám se ale, že jich moc nebylo. Protože „není to sice pravda, ale mohla by být“, jak se dnes na sociálních sítích říká.
Problematika sociálních sítí spočívá v tom, že na rozdíl od reálného života nám dovolují odstřihnout se od lidí s jinými názory, umožňují nám vytváření identicky smýšlejících skupin lidí. Rostoucí nedůvěra v tradiční média, tudíž čerpání z pochybných zdrojů, také nikomu příliš nepomáhá. Takové sebeutvrzování se ve vlastních názorech ale neprospívá sebereflexi a ochotě uznat chybu, a to ani tehdy, když jsou lidé konfrontováni s realitou. K tomu se přidávají populističtí politici, jejichž rétorika na nepravdách stojí, a také ruská propaganda, kterou je často obtížné odhalit.
Kritice ale čelí také Facebook. Svou fotku jsem nahlásil už v polovině února, obrázek ale dál po síti koluje. Jak je to možné? V souvislosti s uprchlickou krizí se také ozývají hlasy, že Facebook s nenávistnými komentáři nic nedělá a objevují se i stránky, které například popírají holocaust. Sám jsem jednu takovou objevil a nahlásil, ale Facebook mi k mému překvapení odpověděl, že podle něj „nedošlo k porušení smluvních podmínek“. Možná proto, že společnost sídlí ve Spojených státech, kde popírání holocaustu není zakázáno…
Dnes se jakékoliv sdělení, obzvláště na sociálních sítích, může stát nebezpečným. Je přirozené, že se stejná informace dá interpretovat různými způsoby. Jenže je rozdíl mezi interpretací a čirou lží. Právě proti lžím a manipulacím se musíme bránit – a to kritickým uvažováním, kvalitními zdroji, tolerancí a respektem k druhému.
