Všichni tvrdí, že jsou nevinní, pašují i zaměstnanci, šikana je na denním pořádku. O podmínkách práce ve vězení, životě vězňů nebo jejich možnostech návratu do běžného života jsme si povídali s psycholožkami Kamilou Jiřištovou a Naděždou Soukupovou, které pracovaly ve vazební věznici Pankrác.
K dnešnímu dni je na území České republiky ve vězeňském systému 21238 osob, 46 z nich je odsouzených na doživotí. Věznice v České republice se rozdělují na vazební, v nichž jsou drženi obvinění, kteří byli soudem vzati do vazby, a věznice, v nichž odsouzení vykonávají trest odnětí svobody. Ženy a muži jsou drženi odděleně; mimo jiné třeba na Mírově, ve Valdicích nebo na zmiňované Pankráci.
Obě jste ve vězení pracovaly jako psycholožky. Jak se člověk k takové práci dostane?
Kamila: Na Pankráci se nachází dvě oddělení, výkon vazby a výkon trestu, každé má trošku jiná specifika. My jsme pracovaly ve výkonu trestu. Vazební věznice Praha-Pankrác je příjmovou věznicí pro spádovou oblast Prahy. Vazební věznice zajišťuje výkon vazby obviněných mužů a žen a výkon trestu odnětí svobody u mužů a žen ve věznici typu s dohledem, dozorem a ostrahou. Kapacita vazební věznice je 1 202 míst při 4 m² na vězněnou osobu. Prošly jsme výběrovým řízením, kde jsme byly mimo jiné testovány na psychickou odolnost.
Jaká byla vaše náplň práce?
Naděžda: Hodně pestrá, ale šlo hlavně o komunikaci s odsouzenými, např. „přijímací pohovor“ s nově příchozími do věznice. Každý vězeň musel absolvovat vstupní prohlídku u psychologa, který se snažil určit rizika, jako je například sebevražda. Dále jsme se hojně zabývaly diagnostikou, krizovými intervencemi, poradenstvím nebo terapiemi.
Co jste v sobě měly za pocity po prvních dnech v takové profesi?
Kamila: Překvapovalo mě, že vězeň potřetí odsouzený za krádež nikdy s nikým nemluvil o svém psychickém stavu při kradení. Zločinci jsou často od svých emocí úplně odstřihnutí, nekladou na sebe žádnou vinu, je to podle nich chyba okradených, měli si své věci lépe hlídat. Není pravda, že tito lidé nemají naději na změnu sama sebe. Když se s nimi dobře pracuje, jsou schopní si uvědomit chyby ve svém chování. V tomto ohledu bohužel vězeňský systém moc dobře nefunguje. Mladí lidé, často z dětských domovů, se kterými má smysl pracovat, se často nemají k čemu vrátit a pokud je ve hře drogová závislost, mají to ještě těžší. Po vykonání trestu dostanou od kurátora tisíc korun a dál už jsou na to sami. Organizace nabízející pomoc tu jsou, ale tito lidé o nich většinou nevědí.
Naděžda: Vězení může ovšem fungovat i jako odstrašující příklad. Jeden bohatý mladý kluk seděl za mnoho nedodržení silničních pravidel a nebezpečné jízdy, dostal půl roku a teprve vězení mu ukázalo, že dělal něco špatně. Byla to pro něj otřesná zkušenost a určitě teď jezdí jako instruktor autoškoly. Většinou to takto bohužel nefunguje, v tomto případě hrálo velkou roli samozřejmě i rodinné zázemí a finanční podmínky.
Mají odsouzení nějaké společné rysy?
Naděžda: Na tuto otázku nejde odpovědět jednoduše. Pro malé procento odsouzených lidská společnost nic neznamená a jsme pro ně pouze lovná zvěř. Většina jsou však v podstatě normální lidé, kteří ovšem pochází z výrazně nepříznivých životních podmínek. Často se v souvislosti s odsouzenými mluví o poruchách osobnosti, ať už vrozených nebo získaných, které jsou částí odborné veřejnosti vnímané jako nezměnitelné. Mě osobně však právě práce ve vězení přesvědčila, že každý jsme schopen změny. Ostatně i zakladatel moderního profilování John Douglas z FBI tvrdí, že většina lidí se nenarodila s cílem ubližovat ostatním, ale jde o důsledek fatální absence lásky v jejich vývoji. Druhým protipólem jsou naopak neskutečně rozmazlení psychopati, kteří se zasekli v dětských letech, kdy se celý svět točil kolem nich.
Kamila: Nicméně bylo by potřeba věznice restrukturovat a důsledně oddělit pachatele s různými typy trestů od sebe. Nejlépe dát mladé lidi a prvotrestané stranou a intenzivně s nimi pracovat. Jak terapeuticky, tak prakticky. Existují sice určitá pravidla na rozdělení prvo- a více trestaných, ale nepřináší kýžený efekt. Pravdou je, že mnoho lidí se ve vězení naučí špatné věci, které předtím neuměli. Stačí zavinit dopravní nehodu a ocitnete se po boku otrlých zločinců, kteří se díky dobrému chování dostali do věznice s nejmenší ostrahou. Vězeňské komunitě vládnou ti s nejhoršími tresty (často to bývá tzv. el paso – loupežné přepadení) a fyzicky nejsilnější.
Naděžda: Existují i určité charakterové vlastnosti, se kterými se ve vězení můžete setkat. Konkrétně jsou to vnitřní neklid, sklon k riskování a posedlost adrenalinovými zážitky. Ti, kteří se do vězení dostanou za systematické porušování dopravních předpisů a nebezpečnou jízdu, mívají často sklony k sebedestrukci.
Šikana a jídlo jako pro psy…
Jedním ze stereotypů, který máme většinou zakódovaný v hlavě, je pašování například cigaret. Opravdu se to v českých věznicích děje?
Naděžda: Cigarety ani tak ne, je zde možnost si nechat mnoho věcí poslat. Dělají se třeba malé podvůdky, že pokud je vězeň bez rodiny, posílají se balíčky na něj. Celkově mají odsouzení velkou vynalézavost. Například pervitin se pašuje tak, že se venku rozpustí, nasákne do papíru a vevnitř zase odpaří. Někteří zaměstnanci se bohužel nechají umluvit do pašování, jedná se o relativně běžný jev. Já jsem jednou odsypala do ubrousku jednomu z vězňů kafe, toť vše.
Jak často jste byly odsouzeným k dispozici?
Kamila: Každý den, měli takovou knihu požadavků, kam se psali, pokud chtěli mluvit s psychologem, sociálním pracovníkem nebo třeba speciálním pedagogem. O terapii velký zájem nebyl, z pohledu mnoha vězňů jde o výraz slabosti, ti, co chodili pravidelně, si vyslechli svoje. Bylo jednoduché poznat, kteří vězni na sobě chtějí opravdu pracovat a kteří jen sledují svoje zájmy, protože ti z druhé skupiny chodili vždy jen před žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Proto jsme se po napsání posudku občas dozvěděli, jaké jsme p… (smích).
Podle World Health Organization pobyt ve vězení velice rychle zhoršuje psychické zdraví člověka, souhlasíte?
Naděžda: Ano. Stát sice zaručuje určité množství vzduchu na osobu, ale vězení rozhodně není levný hotel, jak si někteří myslí. Je to tam příšerný. V oficiální tabulce stresorů je na prvním místě, nikdo z nás si to nedovede představit. Kombinuje se tady stres akutní (cítíte se být neustále v ohrožení života) a stres chronický (jste pořád ve stresu). Nemáte žádné soukromí, lidé tady neznají ohleduplnost. Vězni podstupují šikanu jak od spoluvězňů, tak dozorců a násilí je na denním pořádku. Vězni jedí z plastové misky jako pro psa, určitým způsobem se jedná o degradaci lidskosti. Pokusy o sebevraždu se dějí opravdu často, ve vysoké míře třeba u feťáků, kteří mají absťák. Velice záleží na psychice člověka, zda to ustojí.
Kamila: Mnoho vězňů se také sebepoškozuje, používají to jako nástroj na přesun do nemocnice či na jiné oddělení (pokud třeba kradou spoluvězňům a ti jim vyhrožují zmlácením). Jeden z odsouzených uměl svoji hlavu nafouknout do neuvěřitelných rozměrů nebo se pořezal a poté do rány vložil fekálie, aby se mu to zanítilo, jiní polykali zapalovače. Pokud se pokusí o sebevraždu, mají zvýšený dohled, za což nejsou dozorci vůbec rádi a dávají jim to najevo. Pokus o sebevraždu je ve vězení viděn jako akt slabosti. Pokud se ale opravdu zabít chtějí, dost často se jim to podaří. Jeden z vězňů si třeba omotal přes noc kolem krku mokrý ručník, který ho uškrtil. Jinému se podařilo zapálit svou celu a skoro uhořel.
Často ovšem lidé umírají bez zjevné příčiny. Ačkoliv je zde dostupný lékař, odsouzení kvůli vlivu prostředí tělesně rychle upadají.
Vítězí ten nejsilnější
Tvrdí odsouzení, že jsou nevinní?
Obě: Všichni. (smích)
Kamila: Povětšinou za to podle nich může advokát, protože jim přece nic nedokázali (v případě nepřímých důkazů), takže jsou v tom nevinně.
Naděžda: Na zločiny nahlíží jinak než běžná populace. Jeden z vězňů byl odsouzen za podíl na výrobě drog a nechápal, jak je to možné, vždyť přece jenom vylupoval tablety z platíček a to není trestné! (smích) Pár nevinných tam ale opravdu bude. Odsoudit za podvod vás mohou, i když si jenom něco pořádně nepřečtete, ale podepíšete to.
Soudcům ani trošku nezávidím… Když čtete výpovědi a každý tvrdí naprosto něco jiného, je prakticky nemožné odlišit pravdu od lži. Podle rozsáhlého amerického výzkumu s policisty, soudci, psychiatry a psychology je šance na poznání pravdy od lži 50 %, což je v podstatě náhoda.
Jak jsou na tom vězni s morálkou?
Kamila: Mají ji úplně jinak postavenou než my. Například na sebe navzájem nepráskají. Na prvním místě jsou oni sami. Podle nich vítězí ten nejsilnější (darwinistická morálka), takovej je život, politici a obchodníci dělají to samé, také si neberou servítky. V podstatě mají bohužel pravdu, politici kradou sofistikovaně a zločinci lidem z kapes.
Za nejhorší sortu lidí považují ty, co chtějí pomáhat, to jsou blázni a magoři. Kým ovšem opovrhují úplně stejně, jsou pedofilové, znásilňovači a pasáci. Ti to nemají ve vězení lehké, šikanují je jak spoluvězni, tak dozorci. Zároveň se kvůli médiím všichni rychle dozví detaily jejich případu.
Je jednoduché najít si po vykonání trestu zaměstnání? Asi je pak častá recidiva…
Naděžda: To v žádném případě, s kriminální minulostí je to opravdu těžké, i popeláři a lidé v supermarketech chtějí čistý trestní rejstřík. Proto se často bývalí vězni velice rychle vrací zpět ke kriminální činnosti.
Je něco, co si budete z této pracovní pozice navždy pamatovat?
Kamila: Já například nikdy nezapomenu na naprosto absurdní trestný čin porušení zákazu pobytu v Praze používaný na lidi, u kterých chybí důkazy k odsouzení. Dostanou tedy trest zákaz pobytu v Praze, ale protože zde mají svůj domov, nemají kam jít a do vězení se poté dostávají kvůli tomu. Mimo to si budu pamatovat, že si vězni vyrábí vlastní tetovací strojky (jehla napojená na náplň z propisky) a umí být velice kreativní. Křížek na ruce například znamená výkon trestu ve Valdicích.
Naděžda: Lidé jsou schopni změny. Dojal mě jeden klient, který nic neměl, byl mnohokrát odsouzený za různou drobnou majetkovou trestnou činnost a všichni nad ním zlomili hůl. Jeho velký sen byl cestovat. Ve věznici využil kurzy a terapii, po skončení trestu si našel práci, manželku, splatil dluhy a teď jsem se dozvěděla, že se chystá poprvé vycestovat za hranice.
