Éra poválečného pacifismu skončila. Ruská agrese rozhýbala i Německo a Japonsko

Rok války na Ukrajině

Rok války na Ukrajině Zdroj: e15/grafika

Rok po začátku války na východě Evropy sledujeme, jak Berlín posílá na pomoc Kyjevu své tanky Leopard 2 a dalším zemím umožňuje jejich reexport. Kremelská propaganda pláče, že tím zbořil tabu a německé hlavně opět míří na Rusko. A k velkému průlomu skutečně došlo. Německo, které dlouho zanedbávalo svou armádu, si pod tlakem připustilo, že obrana Evropy si žádá jeho aktivitu a investice. Pacifismus zároveň opouští i Japonsko, přestože leží na druhé straně planety. Ruský vpád na Ukrajinu totiž vnutil světu přesvědčení, že riziko agrese je bezprostřední a je třeba na ni být připraven.

Hned poté, co Moskva loni 24. února zahájila útok na sousední zemi, bylo zřejmé, že se mnohé změní. Evropa se stala bojištěm poprvé po konfliktu v bývalé Jugoslávii, navíc ho vytyčil aktér s globálními ambicemi. Až další měsíce však ukázaly, jak budou tyto změny hluboké. Nečekaná odolnost Ukrajiny přiměla k systematické podpoře napadené země celý Západ a hlavně ho postavila před zásadní otázku: jak se vypořádat s Ruskem a zároveň zůstat silný a připravený na případný střet s Čínou.

Probuzení do reality síly konvenčních zbraní

Studená válka a existence západní kolektivní bezpečnosti ve formě NATO mnohé země ukolébaly v představě, že v moderním světě žádné velké konvenční konflikty nehrozí, mimo jiné i z důvodu, že velmoci disponují jadernými arzenály, zajišťující vzájemné zničení. Dnes však vidíme, že to neplatí.

„Ukrajinská zkušenost v plném světle přepsala obrovskou lekci z historie: k odvrácení agrese neexistuje žádná náhrada za důvěryhodné ozbrojené síly. My ve Spojeném království a ve zbytku Západu máme obrovské štěstí, že je Amerika stále vlastní, navzdory výhradám ohledně zranitelnosti námořnictva v Pacifiku,“ konstatoval komentátor Bloombergu Max Hastings.

Jenže ani americká síla není neomezená. Washington v tomto tisíciletí stále více upínal pozornost k jihovýchodní Asii a čínské hrozbě. Více či méně diplomaticky tlačil Evropu k tomu, aby převzala větší zodpovědnost za svou obranu. Uplynulý rok pak strávil ujišťováním spojenců, že se zvládne soustředit na obě oblasti. Odborníci v tomto směru ale nejsou za jedno.

„Ruská invaze na Ukrajinu znovu rozpoutala dlouhodobé debaty o geostrategických prioritách USA. S rizikem přílišného zjednodušení hovoříme o existenci dvou širokých táborů či prizmat: ,Čína na prvním místěʻ a ,válka na dvou frontáchʻ,“ uvedlo loni ve své rozsáhlé analýze Středisko pro strategická a mezinárodní studia. Někteří experti míní, že přílišné zabřednutí Spojených států do evropských potíží povede k tomu, že Čína bude vojensky sílit a v klidu si připraví invazi na Tchaj-wan.

Americká snaha držet Ukrajince pod kontrolou

Další se však domnívají, že ruské memento v podobě selhání operace k rychlému ovládnutí Ukrajiny naopak riziko útoku na ostrov snížilo. „Myslím, že konflikt na Ukrajině ukázal, že ovládnout Tchaj-wan nebude pro Čínu tak jednoduché. Z dlouhodobého hlediska to rozhodně je čínský cíl, ale tím, že vidí poměrně jednotnou a silnou reakci Západu se snížila pravděpodobnost této invaze v nejbližších měsících či letech,“ domnívá se analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček.

Ačkoli americká vojenská pomoc Ukrajině, blížící se třiceti miliardám dolarů, může působit impozantně, podle některých názorů Bílý dům neposkytl Ukrajině zdaleka tolik, kolik mohl. Boháček si však nemyslí, že příčinou by byla neochota vyčerpat se kvůli hrozícímu konfliktu s Čínou, jelikož jde o rozdílné hrozby. Důvod vidí v americké snaze zabránit tomu, aby válka přerostla v konflikt mezi NATO a Ruskem či dokonce v jaderný střet. „USA proto omezují typy dodávaných zbraňových systémů a zvlášť očividné je to při poskytování satelitních dat,“ podotkl odborník k podpoře Ukrajiny.

Posun v ochotě nejen největšího zásobovače napadeného státu byl však za rok značný. Zjednodušeně by se dal charakterizovat: od protitankových střel k tankům. Přehnanou fantazií v tuto chvíli nejsou ani názory, že Kyjev časem může získat i západní stíhačky. Tento vývoj má i své stinné stránky. Zatímco protitankové Javeliny bylo možné dodat rychle a stejně tak si osvojit jejich užívání, v případě tanků či letadel půjde o horizont přinejmenším měsíců.

Válka průmyslových kapacit

Je tak otázka, nakolik aktuální velkorysé přísliby dodávek západních tanků mohou ovlivnit v ukrajinský prospěch boje, které se očekávají v předjaří a na jaře. „Je to spíše záruka, že Ukrajinci mohou odvážněji využít tanky, co mají,“ říká Vojtěch Bahenský z katedry bezpečnostních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Největším problémem ovšem je, že především Evropa nebyla na velký a rozsáhlý konflikt připravena. „Taková válka je materiálně obrovsky náročná. Náročnost z hlediska množství techniky, munice a vojáků se velmi podcenila, Evropa měla obrovské mezery. Na obranu šlo málo peněz. Je potřeba, aby armády byly připravené na operace velkého rozsahu, kde nevyhnutelně utrpí ztráty a byly schopné je nahrazovat. Návrat průmyslové války je zcela zásadní lekce,“ vysvětluje Bahenský.

Zbrojní systémy se většinou vyráběly v malých sériích, pomoc Ukrajině má tak podobu jakéhosi šatníku, na který se seskládali různí příbuzní. A stále tíživější záležitostí je fakt, že konflikt polyká obrovské množství dělostřelecké munice. Morten Brandtzaeg, šéf norské společnosti Nammo, která ji vyrábí, odhadl pro Financial Times, že Ukrajina nyní spotřebuje pět až šest tisíc kusů denně, což odpovídá roční mírové objednávce menšího evropského státu.

Navýšení výroby přitom komplikuje řada aspektů. Chybějí některé důležité suroviny, jejich dodávky se podle Brandtzaega prodlužují z měsíců na roky. Dalším problémem je nedostatek kvalifikovaných sil. Přesto se firmy snaží vzrůstající poptávce vyhovět, kupříkladu německá společnost Rheinmetall se chystá vybudovat továrnu na výbušniny v Maďarsku a v některých zařízeních obnovila produkci. Výrobci však tvrdí, že zákazníci žádají navýšení dodávek o stovky procent, což si vyžádá čas a velké investice. „V roce 2022 jsme investovali více než trojnásobně oproti předešlému roku,“ uvedl Brandtzaeg.

Evropští politici i po roce tápou

Zbrojaři tak chtějí záruky, že budou mít odbyt a žádají po zákaznících, zpravidla vládách, dlouhodobé kontrakty. A tady naráží nejen na byrokracii, ale i na otázku politické vůle. Ani po roce války nemají mnozí evropští politici jasno v tom, jestli se obří výdaje na armády a zajištění zbrojní výroby vyplatí. „Investice do obrany jsou v horizontu nikoli let, ale dekád. Pokud budeme například my dávat za tři roky na obranu dvě procenta HDP, tak stejně potrvá, než se to projeví,“ upozorňuje Bahenský.

Může se tak podle něj stát, že zatímco nyní je vůle peníze vydávat, jakmile hrozba pomine, investice opět skončí. „Doufám ale, že toto bude dostatečně velká lekce a zkušenost, aby se připravenost zvýšila,“ dodal s tím, že nic nenasvědčuje tomu, že by v Rusku brzy zavládla demokracie a přestalo být pro Evropu hrozbou.

Konec pokání za viny z druhé světové války

Ochota evropských zemí zbrojit je přitom velmi odlišná. Zatímco Polsko nyní do svého vojska investuje ve velkém a pobaltské země navyšovaly výdaje na obranu rychle v předchozích letech, symbolem rezistence vůči americkému tlaku bylo v tomto směru dlouho Německo. A rozhýbávalo se velmi pomalu i uplynulé měsíce.

Vinu nelze házet jen na politiky, příčiny jsou celospolečenské. Němci byli celé generace vychováváni v přesvědčení, že jejich vojenská aktivita je nežádoucí a válka je vždy krutým a nesmyslným řešením. A pak rovnou přišla zkouška, ve které je třeba jednat proti zájmům Ruska. Zatímco země na východě Evropské unie vnímali utrpení Ukrajinců jako důvod aktivně zasáhnout, němečtí intelektuálové naopak jako motiv nečinit nic a neprodlužovat tak dále krveprolití.

Německý posun, který kritikům připadá pomalý, je z jejich úhlu pohledu velký a rychlý. Zvlášť s ohledem na to, že kancléř Olaf Schoz byl v mládí horlivý pacifista a odsuzoval „agresivně-imperialistickou strategii NATO“. V současnosti se zdá, že ústup od pacifismu má i nemalou podporu veřejnosti. Kupříkladu pro vyslání Leopardů se v průzkumu vyslovilo 54 procent Němců, v případě voličů Zelených to byly tři čtvrtiny, u příznivců SPD a CDU pak necelé dvě třetiny.

Německo není jedinou zemí, která se v reakci na aktuální dění odhodlává skoncovat s poválečným pokáním. K obrovskému posunu došlo i v Japonsku, které v posledních týdnech revidovalo svou obrannou strategii. V návaznosti na to upouští od dlouholetého neformálního výdajového stropu na armádu a chystá se zvýšit její rozpočet o šedesát procent do pěti let. A hodlá ho využít na zbraně, kterým se historicky vyhýbalo. Jeho rétorika navíc už není ryze obranná, otevřeně hovoří o svých zájmech v přilehlých mořích, které se nutně budou střetávat s těmi čínskými.

„Výsledkem bude, že Japonsko bude hlouběji zapleteno do globálních bezpečnostních záležitostí, stane se méně příjemcem bezpečnosti poskytované jinými zeměmi – především Spojenými státy – a potenciálně více jejím samotným poskytovatelem,“ napsal pro Foreign Policy Jeffrey Hornung z think tanku Rand Corporation.

Východ EU je silnější, než kdy dříve

Významnějším hráčem se stává i NATO. Očekává se jeho rozšíření o strategicky umístěné Švédsko a Finsko, které s sebou přinesou i plán na zvýšení výdajů na zbrojení. Jejich příchod však především znamená větší kontrolu aliance nad Baltským mořem. Válka na Ukrajině naopak zřejmě pohřbila plány na evropskou obrannou autonomii a společnou armádu, které razil francouzský prezident Emmanuel Macron a jejichž vyústěním by dle kritiků bylo oslabení transatlantické spolupráce a role NATO.

„Žádná taková iniciativa nepřipadá v úvahu,“ podotýká Boháček s tím, že původní rezervovanost některých zemí k takovým projektům se změnila přímo v odpor. To je ostatně jedním z ukazatelů, jak válka mění i rozložení sil v Evropské unii. „Vliv východu narostl,“ přisvědčuje Boháček a dodává, že na členských zemích z východní periferie nyní leží úkol strhnout ostatní k takové podpoře Ukrajiny, která ji zajistí skutečné vítězství, tedy odchod invazních vojsk bez ztráty území.

VIDEO: Volodymyr Zelenskyj v Evropském parlamentu. (9.2.2023)

Video placeholde
• EP