Komentář Bohumila Doležala: Krize, která ani náhodou neskončila
Za totáče jsem čítal Rudé právo. Ne z masochismu. Poskytovalo mi informaci o stavu mysli našich rudých papalášů, jak zrovna vidí svět. Z podobných důvodů čtu dnes Mladou frontu Dnes a Lidové noviny. A občas mi dokonce připomenou něco zajímavého.
Například sobotní Lidové noviny psaly o Manifestu českých spisovatelů z května roku 1917, přesně před 100 lety. Režim se tehdy uvolnil, císař svolal Říšskou radu a 222 českých autorů oslovilo poslance, aby se koukali chovat důstojně a hájit naše zájmy.
Zrovna teď se v jedné dílčí věci naskýtá podobná příležitost. Evropský parlament bude za pár dnů z iniciativy Evropské lidové strany projednávat bod „Riziko politického zneužití médií v České republice“. Pět českých europoslanců z této frakce ovšem projednávání bodu odmítlo s tím, že si své problémy dokážeme vyřešit sami. Ani ostatní neprojevili žádné velké nadšení.
Jaké jsou zrovna teď naše problémy? Zneužití médií (žádné riziko, skutečnost) je jen jedna jejich část. V české politice se čím dál víc prosazuje mocenské uskupení, které je zároveň obří firma, politické hnutí i mediální impérium. Naše země se čím dál hloub propadá do politické krize, jaká v jejích krátkých polistopadových dějinách nemá obdoby. Teď přerostla v krizi vládní a ústavní.
Premiér chtěl požádat prezidenta o odvolání svého soka Babiše, pak si řekl, že místo toho podá demisi celé vlády. Nato prezident projevil nadšení, jen si to vyložil tak, že to bude demise jenom pana premiéra. Nato premiér přece jen navrhl odvolání pana Babiše.
A nakonec se všichni tři braši dohodli, že pana Babiše nahradí pan Pilný z Babišova uskupení. Ministerstvo financí bude tedy jakoby vloženo do „svěřenského fondu“ a pan Babiš se z ministra stane „obmyšleným“. Celý jeho útvar (firma, hnutí, mediální lobby) nezůstane bez hlavy, jen na tu hlavu v předvolebním kalupu nebude pořádně vidět. Tedy nebude vidět, co je vlastně zač.
Teď zavládlo uklidnění: Sláva, krize je zažehnána! Budeme mít klid k tvořivé práci, jak říkával v roce 1969 doktor Husák. Lidé, které to uspokojuje, jsou jako někdo, kdo si pomohl od břichabolu tím, že všechno pustil do kalhot. Ulevilo se mu. Ale jednak je to ostuda, jednak úleva je velmi dočasná.
Ve volbách, které nás čekají, budou kandidovat různé strany a hnutí. Zároveň by si člověk měl vybrat mezi demokracií a mocným uskupením, jež s ní má pramálo společného. Akt volby ovšem nespočívá v tom, že někoho nevolíme, ale že si dokážeme vybrat alternativu. Vůle „nevolit někoho“ ani trochu nestačí. Pan Babiš je ve výhodě.
Jistě, v zásadě si nakonec musíme pomoci sami. Nebude to lehké. Avšak není proč nadutě odmítat pomoc tam, kde se sama nabízí. Pomocí je i projednávání dílčí věci na významném mezinárodním fóru. Takže vážení čeští poslanci, koukejte se chovat důstojně a hájit zájmy české demokracie. Snad to aspoň jeden z vás udělá.
Autor je politolog