Světová ekonomika zažívá šok. Ceny zboží a služeb rostou v řadě zemí rychleji, než mnozí ekonomové a centrální bankéři očekávali. Středem pozornosti je stále ještě nejsilnější ekonomika světa – Spojené státy. V červnu tam meziroční růst spotřebitelských cen dosáhl 5,4 procenta, nejvíce od léta 2008.
Centrální bankéři ve vyspělém světě zatím žádný razantní boj s inflací nechystají. Bojí se, aby ve stále křehké ekonomické situaci zase nezabrzdili nadějné hospodářské oživení. Proto většinou ani nezvyšují úrokové sazby, ani neomezují rozsáhlé nákupy cenných papírů. „Tištění“ nových peněz pokračuje dál, jako by se nechumelilo.
V centrálních bankách na Západě mají navrch „holubice“, které upřednostňují uvolněnou měnovou politiku. Často argumentují tím, že růst cen bude v době ekonomického vzestupu po pandemii pouze dočasný a týká se omezeného počtu položek.
„Jestřábi“ jim vyčítají, že hrozbu inflace podceňují a jen oddalují moment, kdy šlápnou na brzdu. To už může být podle zastánců přísnější měnové politiky pozdě – pak bude nutné zabrzdit opravdu prudce.
Šéf americké centrální banky Fed Jerome Powell v minulých týdnech čelil „grilování“ v Kongresu. Kritici dominantní holubičí politiky se ozývají v Británii nebo v Polsku, jehož uvolněná měnová politika je v přímém kontrastu s postupným utahováním šroubů v Česku nebo v Maďarsku.
Názorové střety se nevyhýbají ani eurozóně, která v minulém desetiletí měla naopak problém s příliš nízkou inflací. Evropská centrální banka (ECB) dala minulý týden najevo, že hodlá do budoucna po určitou dobu připustit vyšší inflaci než dvě procenta, ale němečtí, nizozemští i belgičtí bankéři jsou podle informací listu Financial Times k toleranci vyšších cen o dost zdrženlivější než třeba prezidentka ECB Christine Lagardeová.
Bez ideálního receptu
Ve skutečnosti nikdo nemůže tvrdit, že má po ruce ideální recept. Ten ještě nikdo nikdy nepředepsal, protože nynější situace je bezprecedentní. Covidová krize se od těch dřívějších výrazně lišila – jak postupným uzavíráním celých odvětví v různých částech světa, tak obřím pumpováním peněz přímo do ekonomiky, na kterém se podílely vlády i centrální banky.
Za minulé finanční krize zůstala velká část natištěných peněz „nevypuštěna“ do reálné ekonomiky, protože si ohrožené komerční banky vylepšovaly bilance. To naznačuje, že riziko vysoké inflace je nyní mnohem vyšší.
Jenže centrální bankéři si uvědomují, jak stále nejistý je další výhled ekonomiky. Pořádně s ní může zatočit koronavirová mutace delta. Jednotlivé země přitom postupně ukončují stimulační opatření. Věštění z křišťálové koule připomínají předpovědi toho, jak budou firmy a domácnosti ochotny utrácet.
Vysoká inflace představuje velké nebezpečí, možná i pravděpodobnější, než že ekonomika opět sklouzne do recese, ta je však ještě závažnější hrozbou. Centrální banky to nemohou pominout.
Mnohé nasvědčuje tomu, že vyšší inflace je opravdu přechodnou záležitostí, jak tvrdí Jerome Powell a další centrální bankéři. Statisticky vzato, v meziročním srovnání rostou ceny více, protože loni byly na nízké úrovni. Inflaci však zvyšují další faktory. Lidé začali více utrácet za znovu otevřené služby. Významný dopad mají problémy v dodavatelských řetězcích – nedostatek surovin, stavebních materiálů a různých komponent pro výrobu včetně čipů.
I v tomto případě optimisté doufají, že se jedná o přechodnou záležitost, ale jisté to není. Za prvé, obnova obchodních vazeb po jejich narušení v důsledku pandemie může trvat dlouho, za druhé se objevují nové rizikové faktory. Ohlašovaný přechod k „zelenější“ ekonomice, obnovitelným zdrojům energie nebo k elektromobilitě si vyžádá zvýšený přísun nových komponent i surovin, včetně lithia, mědi, kobaltu nebo prvků vzácných zemin. To znamená značné nároky na těžbu i zpracovatelské kapacity, které nestačí uspokojovat ani současnou poptávku.
Humbuk v USA
Hodně bude záležet na tom, jak se budou vyvíjet inflační očekávání, která se mohou stát sebenaplňujícím proroctvím. Investoři na kapitálových trzích sice mohou centrálním bankéřům věřit, že vyšší inflace je pouze dočasná, ale spousta firem i lidí to může vidět jinak.
Britská obchodní komora hlásí největší obavy z inflace mezi členy za posledních deset let. Vrásky na čele tvůrcům měnové politiky přidělává nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, který může tlačit nahoru mzdy a následně také ceny. Problémy získat potřebné zaměstnance dnes mají i ve Spojených státech. Situace se snad může zlepšit poté, co v září vyprší „covidové“ zvýšení podpory v nezaměstnanosti.
Šéf Fedu Powell zdůrazňuje, že cenový vývoj je nyní historicky unikátní. Centrální banka hodlá sledovat, jestli se výraznější zdražování nezačne týkat širšího okruhu zboží a služeb, což by signalizovalo, že bude nutné měnovou politiku zpřísnit. Fed se však ocitl v mnohem delikátnější situaci než jiné centrální banky – o tuzemské ČNB ani nemluvě.
Pouhé vyjádření ochoty Fedu omezovat kvantitativní uvolňování – tedy nákupy cenných papírů – může vyvolat zásadní pohyby na finančních trzích a ovlivnit celou světovou ekonomiku. Američtí ekonomové pro popsání tohoto jevu používají výraz „taper tantrum“ – nebezpečí zbytečného „humbuku“ kolem „zužování“ nákupů centrální banky Fed. Pojem taper tantrum se váže k historické zkušenosti z roku 2013, kdy oznámení Fedu, že „zúží“ kvantitativní uvolňování, vyvolalo paniku a prodražování amerického dluhu.
V očích značné části amerických republikánů se Fed stává spoluviníkem nezodpovědné vládní politiky. Washington za prezidenta Joea Bidena přichází s dalšími finančními injekcemi do ekonomiky v řádu bilionů dolarů a Fed pomáhá vládě, aby mohla v těchto výdajích pokračovat. Silným kritikem Bidenovy administrativy se stal například Lawrence Summers, bývalý ministr financí za prezidenta Billa Clintona. Také on se domnívá, že utrácení může v konečném důsledku vést k zastavení hospodářského oživení.
Zpřísňování americké měnové politiky by na druhé straně znamenalo velkou komplikaci pro chudší země ze skupiny „emerging markets“ – rozvíjejících se trhů mimo Severní Ameriku a západní Evropu, mezi které investoři řadí také Česko. S posilujícím dolarem se jejich měny dostávají pod větší tlak, prodražuje se dovoz a ceny rostou o to rychleji. Centrální bankéři z těchto států si většinou nemohou v boji proti inflaci dovolit takové otálení jako Spojené státy nebo Velká Británie a spoléhat na to, že jde o dočasný jev.
K čemu vlastně jsou
Tradiční boj holubic s jestřáby mezi centrálními bankéři vstoupil do dalšího dějství, teď ale nabývá mnohem širších rozměrů. Vrací se základní otázka, k čemu má vlastně měnová politika sloužit. Centrální banky přebírají nové role a používají nové nástroje.
Od osmdesátých let do finanční krize kolem roku 2008 víceméně panovala shoda v tom, že úkolem centrálních bank je usilovat o určitou ideální úroveň inflace a podle toho stanovovat výši úrokových sazeb. Následně se prosadila politika nákupu cenných papírů, která měla zpočátku bránit panice na kapitálových trzích, později čelit recesi, zachraňovat ohrožené komerční banky nebo celou měnovou unii – jako v případě eurozóny.
Podle kritiků je nepochopitelné, proč masivní nákupy cenných papírů pokračují dodnes. Španělský ekonom Ángel Ubide naopak patří mezi ty, kteří jásají. V komentáři pro list El País vyjádřil uspokojení nad tím, že centrální banky už nejsou tak rigidní, mohou využívat více nástrojů a sehrávají klíčovou roli v boji proti pandemii a nastartování hospodářského růstu.
Otázkou zůstává, kam až může rozšiřování pravomocí a cílů centrálních bank zajít. V eurozóně a ve Velké Británii mají podle nejnovějších představ prosazovat zelenou politiku, v Americe se ozývá volání, aby Fed pomáhal čelit sociální a rasové nerovnosti. Nic dobrého to nevěstí. Centrální banky se pod tlakem okolního světa zaplétají do sféry vlivu, která přirozeně náleží vládám.
