Chrámové město ve střední Indii proslavily sošky zachycující divoké sexuální praktiky. Ty jsou ale ve skutečnosti jen zlomkem unikátní výzdoby 22 chrámů, které tam ze středověku přečkaly až dodnes.
Snímky prostopášných sousoší, která zdobí chrámy u města Khadžuráho, patří k nejčastěji publikovaným fotkám z Indie. Jsou přiměřeně lechtivé, je to učiněná erotická gymnastika. Zachycují lidi provozující sex v nejroztodivnějších pozicích: v mnohačetných skupinách, kde není zřejmé, komu zrovna patří která ruka a která noha. V zástupech připomínajících frontu na maso. S muži, se ženami, se zvířaty. Hlavou dolů, vertikálně, horizontálně. Všechno pěkně plasticky.
Velkou ironií je, že tyto sošky se staly symbolem Khadžuráha a dokonce se v jistém smyslu přiřadily k ikonám celé Indie „vyznávající Kámasútru“. Přitom právě Indie patří v současnosti k regionům s nejvíce puritánskou společenskou normou. A samotné Khadžuráho se stalo erotickou atrakcí, přestože ve skutečnosti tvoří lechtivé výjevy jen zhruba desetina krásných sošek.
Na zdejších 22 dochovaných středověkých chrámech je vidět figurální výzdobu zachycující i bojovníky, řemeslníky, zemědělce, bohy. Khadžuráho tak má vedle nesporné estetické úrovně i nedocenitelnou hodnotu informativní. Je to do kamene vytesaná encyklopedie středověké Indie.
Khadžuráho leží ve střední Indii ve státě Madhjapradéš, v podstatě dost daleko od čehokoli jiného. Cesta místní dopravou k téhle ztracené vartě trvá z Dillí nejméně den, z Bombaje dva dny. Tady hluboko ve vnitrozemí indického subkontinentu ovšem vyrostlo mezi roky 950 až 1150 pod laskavou péčí královské dynastie Čandéllů chrámové město s rozlohou přes 20 kilometrů čtverečních.
Z hlediska náboženského zařazení se mluví o hinduistických a džinistických chrámech. Stavby jsou vytvořeny z pískovce a není na ně použita žádná malta. Některé kusy kamene mají hmotnost až 20 tun. Původně tu stálo na 85 chrámů, z nichž se do dnešních dní dochovala čtvrtina.
Zbylé chrámy jsou ale udržovány ve vynikajícím stavu, stejně jako samotné sošky. V roce 1986 byl archeologický areál zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Jméno Khadžuráho je odvozeno od datlových palem, které bývaly v tomto regionu hojně zastoupeny. Místní legenda říká, že kdysi mívaly i chrámy dvě zlaté datlové palmy tvořící vstupní brány.
Přestože Khadžuráho skutečně není jen místem zaslíbeným erotickým fantaziím vyvedeným v kameni, je pravdou, že i pověst o založení místních chrámů v sobě nese jistou milostnou zápletku. Měsíční bůh prý kdysi spatřil krásnou dívku Hémvatí, když se koupala nedaleko svého domu v jezírku.
Bůh byl zcela uchvácen a sestoupil ke krasavici na zem v podobě člověka. V hinduistické mytologii končívají takové eskapády podobně, jak jsme na to zvyklí z antických pověstí. Ano, ze setkání boha a krásné dívky samozřejmě vzešlo dítko: chlapec jménem Čandravarman.
Svedená Hémvatí z toho byla nešťastná, protože se bála, že se kvůli nemanželskému dítěti dočká opovržení ostatních lidí. Zlobila se na měsíčního boha. Ten měl nicméně v záloze pro svého synka celkem přijatelnou kariéru. Prorokoval Čandravarmanovi, že se stane velikým a mocným panovníkem.
A tím se nakonec synek opravdu stal, historie si ho poznamenala pod panovnickým jménem Nannuka. Je považován za zakladatele oné mocné dynastie Čandéllů. Jednou – bylo to už poté, co Hémvatí odešla na věčnost – se jejímu synovi zdál sen. Matka ho v něm požádala, ať postaví chrámy, které ukážou sílu lidské touhy. Syn tak učinil a založil Khadžuráho, které se stalo sídlem Čandéllů.
Tehdy neslo ještě o chlup komplikovanější jméno Khardžuraváhaka. Dynastie Čandéllů se ve střední Indii udržela u moci pět století. Poslední zmínky o jejich rodu pocházejí z počátku 14. století, tedy zhruba z doby, kdy na královském stolci v českých zemích končili Přemyslovci.
Figury na chrámech v Khadžuráhu zachycují i nejběžnější výjevy z každodenního života ve staré Indii. Obchodníky cestující s karavanou, preludující hudebníky, pracující hrnčíře. Široké zastoupení mají zvířata. K vidění jsou relativně věrně vyvedení sloni, velbloudi, koně, lvi, divoká prasata nebo papoušci. Nejpočetněji jsou ale zastoupeny postavy nebeských nymf, které zaujímají taneční pózy a jejichž tváře vyjadřují věrohodně různé emoce.
Ale marná sláva, přes všechnu filigránskou zdobnost zmíněných soch přitahuje většinu pozornosti erotika. Na kdekterém letáku nebo v katalozích tak jako vizitku Indie neopomene žádná cestovní kancelář vždycky upíchnout hlavně nějakou tu peprnější fotku z Khadžuráha.
