Z vypasených kovových dvoukolek trčí řidítka kolmo k nebi. V tom lepším případě. V horším leží stroje na zemi, chodci je obcházejí a překračují, a vůbec nejprotivnější jsou elektrické koloběžky, když se na nich jezdci řítí po chodnících, přestože ty mají být územím výhradně pro pěší. Spor mezi chodci a jezdci na elektrických koloběžkách graduje snad ve všech světových metropolích. K nenáviděné flotile vozítek sdílených se přidávají piloti koloběžek soukromých, kteří teď zjistili, že svůj stroj mohou „hacknout“ a rychlostí posunout na úroveň skútru, na který by jinak potřebovali řidičák.
Elektrické koloběžky, zejména ty sdílené, se staly politickým tématem a v Česku jsou jím vlastně už pět let od doby, kdy se poprvé objevily zejména v centru Prahy.
Až patnáct tisíc sdílených elektrokoloběžek na počátku letošního září zmizelo z ulic Paříže. Francouzská metropole je zakázala. Tamní politiky by rádi napodobili i někteří zastupitelé městské části Praha 1, která diskutuje o uspořádání referenda právě o budoucnosti elektrokoloběžek.
Využívání elektrických koloběžek v Česku znatelně roste. V případě sdílených strojů společnosti Bolt se počet naježděných kilometrů v roce 2022 vyšplhal na dva a čtvrt milionu, což bylo o 70 procent více než v roce předešlém. Přímo úměrně s tím rostou také stížnosti obyvatel hlavního města.
Ve velké části případů sdílené koloběžky řídí turisté a nezdá se tedy, že by tyto stroje byly významnějším přínosem pro mobilitu rezidentů. Právě to rozčiluje dlouholetého obyvatele pražského centra Dalibora Záhoru. „Jsou zde jen jednou z hloupých atrakcí pro turisty, v naprosté většině neslouží mikromobilitě. Komplikují dopravu nejen chodcům. Chuťovkou jsou hlasité opilecké jízdy v noci,“ říká rezolutně. „Vzhledem k tomu, že je to jen byznys, zcela bych je v centru zrušil v této podobě,“ navrhuje.
Jak se autor během přípravy na tento článek přesvědčil, nenávist zejména ke sdíleným koloběžkám je u mnohých chodců ryzí. „Není nic horšího, než když mi ranní procházku parkem zkazí hromada poházených koloběžek,“ přidává se studentka Kateřina Hlaváčková, která se s elektrickými vozítky musí potýkat v Bruselu, kde je více poskytovatelů této služby než v Praze, a tím pádem i více strojů v ulicích.
Jak si jezdci ladí svou e-koloběžku Mezi vlastníky koloběžek soukromých se objevují „tuneři“, kteří si sériově vyráběný stroj ladí a sdílejí mezi sebou návody, jak ho vylepšit, či přímo nabourat továrně nastavené omezení rychlosti. Po podobných úpravách mohou koloběžky jet až 62 kilometrů za hodinu. „Evidujeme nejrůznější zákaznické zásahy do koloběžek. Nejčastěji jde o zvyšování rychlostí ať už softwarové, nebo hardwarové, kdy uživatelé stříhají kabeláž a následně ji letují a poškozené komponenty se neostýchají reklamovat,“ říká Josef Vojtěchovský ze společnosti Tauer Group, která do Česka dováží elektrokoloběžky řady značek. „Často vidíme dodatečnou montáž sedátek a s tím související provrtání baterie. Fantazie zákazníků nás bohužel často nemile šokuje,“ doplňuje. Právě i vyšší rychlost, než ke které jsou stroje původně navržené, může být jednou z odpovědí na otázku přibývajících přestupků. |
Najít lze samozřejmě i zastánce elektrokoloběžek. „Přijde mi to jako fajn věc, nevyžaduje to totiž žádnou extra infrastrukturu. Na krátkou vzdálenost, kam nedosáhne MHD, je to super,“ myslí si Michael Durčák, který čas od času sdílené elektrokoloběžky při pohybu po Praze využívá. Durčák oceňuje zejména fakt, že na rozdíl od jízdních kol se na nich člověk příliš nezapotí.
Ačkoliv pražská policie nerozlišuje mezi cyklisty a koloběžkáři, ze statistik je zřejmé, že se v této oblasti situace za posledních pět let dramaticky zhoršila. Ještě v roce 2018 řešila pražská policie v této souvislosti 758 přestupků, minulý rok se jejich počet vyšplhal až na 16 tisíc. „Kvalifikovaným odhadem aktuálně řešíme více koloběžkáře,“ říká Irena Seifertová, vedoucí kanceláře ředitele městské policie v Praze.
Většinou jsou jezdci na elektrokoloběžkách pokutováni za jízdu na chodníku, nerespektování dopravního značení, jízdu po přechodech pro chodce, v protisměru a také za jízdu po dvou na jedné koloběžce.
Hlavním problémem je zkrátka fakt, že chodníky byly jedním z mála míst, kde se mohli chodci ve velkých městech cítit bezpečně. Nicméně s tím, jak metropole zaplavily sdílené koloběžky na elektrický pohon, už toto neplatí. Vzájemný vztah se tak vyostřuje a není výjimkou, že některé z koloběžek končí na dně Vltavy.
Další nepříjemností je rozmístění sdílených koloběžek. Už od zavedení služby neměly pevná stanoviště, kde by mohly čekat na zákazníky. Stály a povalovaly se po chodnících a chodcům znepříjemňovaly už tak složitý přesun po městě.
„Provozovatelům se prostě nedaří zajistit přísliby na bezproblémové fungování jejich služby a lze jen odhadovat, zda je to proto, že své přísliby nechtějí skutečně intenzivně prosazovat, nebo proto, že to opravdu nedokážou,“ zamýšlí se tiskový mluvčí pražského magistrátu Vít Hoffman. Radní pro dopravu Prahy 1 Vojtěch Ryvola říká, že provozovatelé těchto sdílených služeb se zezačátku chovali, jako kdyby pro ně neexistovala žádná pravidla, což se nyní podle něj pomalu mění. „Kdyby tak jako dnes spolupracovali od začátku, mohli jsme si ušetřit zbytečné spory a dehonestaci ekologické, bezemisní dopravy v našem městě,“ doplňuje.
Je škoda, že tón diskuzí o elektrokoloběžkách určuje zejména zkušenost lidí s řidiči těch sdílených, které si lidé půjčují od společností Bolt a Lime. Řada lidí si elektrický dopravní stroj zakoupila pro svou vlastní dopravu a v provozu se chovají o poznání jinak. Jsou zkrátka zkušenější a znají trasy, kterými projíždějí.
To minimalizuje riziko, že budou chodcům na obtíž. I když i těmto jezdcům se dá lecos vytknout, například to, když si svůj stroj upraví, aby jel rychleji než v továrním nastavení a řítí se pak ulicemi i šedesáti kilometry v hodině.
Jak zmiňuje zastánce elektrokoloběžek Michael Durčák, pro část lidí mohou být tyto stroje jednou z mála alternativ ekologické individuální dopravy, pokud nechtějí nebo nemohou jezdit na kole. Třeba proto, že je pro ně nepříjemné šlapat do pedálů ve formálním oblečení. A přijet na pracovní schůzku zpocený chce také málokdo.
