„Je to dílčí úspěch, který se týká silové elektřiny. V konečné ceně energií jsou regulované ceny a daně, které jsou plně v kompetenci jednotlivých vlád,“ řekl deníku E15 Philip Lowe, generální ředitel Generálního ředitelství pro energetiku Evropské komise.
Na summitu se ovšem o regulovaných cenách či daních nehovořilo. Místo toho má cesta k levnější energii a stabilnějším přenosovým sítím vést přes dobudování jednotného trhu s energiemi. „Chceme jeho co nejrychlejší dokončení,“ prohlásil ještě před začátkem summitu český premiér Petr Nečas. Na podobném prohlášení se shodli i účastníci vrcholné schůzky.
Přitom Evropská unie se dávno dohodla, že jednotlivé energetické trhy se propojí do roku 2014. Plná integrace trhů přinese podle propočtů Evropské komise roční úsporu zhruba 30 miliard eur díky eliminaci rozdílů v cenách energií v jednotlivých zemích. V některých státech je navíc třeba dotáhnout otevření trhu s energiemi pro konečné spotřebitele.
Například ve Francii kvůli regulaci koncových cen elektřiny změní dodavatele elektřiny jen sedm procent zákazníků, u plynu je to 12 procent. „Většina lidí si pořád myslí, že elektřinu a plyn prodává jedna státní společnost,“ řekla deníku E15 Fabienne Cholová z francouzského Národního spotřebitelského institutu.
Investice do infrastruktury jsou nezbytné, varuje komise
Dokončení energetického trhu se neobejde bez velkých investic do příslušné infrastruktury, upozorňuje komise. Do roku 2020 by se měly postavit přenosové sítě, propojení mezi jednotlivými státy, nové zdroje energie či zařízení pro její skladování za 200 miliard eur. A to v době, kdy energetické firmy nechtějí do nových zařízení investovat jednak kvůli nízkým cenám elektřiny, kterou deformuje dotovaná produkce z obnovitelných zdrojů, nefungujícímu trhu s emisními povolenkami a nejistotě ohledně budoucí regulace celého odvětví.
Komise chce v příští rozpočtové periodě od roku 2014 do roku 2020 podpořit investice částkou 9,1 miliardy eur. „U přenosových sítí by problém být neměl. Tam mají jejich provozovatelé jisté výnosy v rámci regulovaných cen, takže mají důvod investovat. Horší je to s bezemisními zdroji energie. Ty potřebují vládní podporu. Investice do plynových zdrojů se nevyplatí, dokud neskončí recese a reforma obchodování s emisními povolenkami nezvedne na dostatečnou úroveň cenu CO2,“ dodává Philip Lowe. Na reformě povolenek se ovšem státy zatím nebyly schopny shodnout. Na tom nezměnil nic ani skončený summit.
Martin Povejšil: Bez státní pomoci se investice v energetice neodblokují
Loni v září vystřídal v čele stálého zastoupení České republiky při EU Milenu Vicenovou. Šlo svým způsobem o návrat, protože Martin Povejšil Brusel dobře zná z dob svého působení při NATO. Poměry se však dramaticky změnily: finanční a hospodářskou mizerii vystřídala krize dluhová, přibyla potřeba vyjednávat a stoupl počet schůzek. Další summit, o jehož agendu se zajímal deník E15, se sešel v paláci Justus Lipsius včera.
E15: Evropská rada měla jednat o energetice, přibylo téma výběru daní. Znamená to, že se objevily nové, palčivější problémy?
Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy apeloval na ministry financí členských států, aby přistoupili svižně k řešení daňových úniků a příliš nízkých sazeb. A zmínil čísla, podle nichž přichází unie každoročně na nevybraných daních o bilion eur. To je mimochodem více než plánované výdaje na příští sedmiletku do roku 2020.
E15: Takže můžeme mluvit o jistém potlačení energetiky?
To bych neřekl, je o čem diskutovat. O zavádění vnitřního trhu s energiemi, což je závazek, který si dala unie do roku 2014. To je zítra, a nic takového tu není. Navíc se v energetice odehrála revoluce, která má zásadní důsledky pro celý kontinent, všichni vidí souvislosti s americkým nájezdem na břidlicový plyn, stačí se ostatně podívat, co stojí krychlový metr zemního plnu ve Státech a v Evropě, poměr je jedna ku třem či ku čtyřem. Evropa v tomto směru selhává, což má zásadní dopad na konkurenceschopnost jejího hospodářství, na průmyslové výstupy v energeticky náročných odvětvích. To je věc, která nás v Česku zajímá, byli jsme a zůstaneme průmyslově vyspělou zemí.
E15: Mluvíme o akutní potřebě přijmout určitá rozhodnutí?
Nemyslím, že by státníci měli předkládat v současnosti nějaké strategie. Je nezbytné vytyčit nějaké linie, kudy by to celé mělo jít. Mělo by jít o linie dosažitelné, o reálné cíle, ne aby se za pár let unie zase sešla a všichni krčili rameny, že se zase bohužel nepovedlo, co se chtělo.
E15: Můžete nastínit, jak by mohla některá z těch linií vypadat?
Zaprvé je třeba zařídit, aby byla energetika investičně zajímavá. Nyní jí hrozí podinvestování, což může mít středně- a dlouhodobé dopady. Výzvou je, jak udělat energetiku investičně zajímavou, jak nastavit pravidla pro poskytování státní podpory. Všem je jasné, že bez nějaké pružné pomoci státu se investiční zámek neodblokuje, že bez toho to nepůjde.
E15: Je už nedostatek investic skutečností, nebo se teprve blíží?
Jak v čem. Obecně to souvisí s nefunkčním energetickým trhem, je to kaskáda provázaných potíží. Když si vezmete investice do velkých energetických zdrojů, investory přitáhnete jen v případě, že budou mít dlouhodobou záruku návratnosti. Když jim ji nedáte, nemůžou do toho jít. Je jedno, zda se bavíme o větrných parcích v moři nebo o drahých jaderných zdrojích. Bez veřejné podpory se o investicích tohoto typu uvažovat nedá a veřejná podpora má v unii – jak už jsem říkal – svá úskalí.
E15: Co dál hoří v energetice?
Je toho spousta, hodně se mluví o chytrých přenosových soustavách, o smart-grids a smart-meters. Je to dvousečná záležitost, investičně náročná a s těžko odhadnutelným ekonomickým efektem.
E15: Zůstává na pořadu dne snižování energetické závislosti na Rusku?
Ano, táhne se jako problematická stopa. Za našeho předsednictví (jaro 2009 – pozn. aut.) jsme rozjížděli rozpravu o jižním koridoru. Dnes tam existují dva konkurenční projekty a země se dělí podle toho, kdo za který kope.
E15: Přejděme k daním. Není náhodou za jejich optimalizací nový pokus o harmonizaci daňových soustav?
Myslím, že ne, to zůstává tabu. A nejspíš i zůstane. Jistě, jsou snahy schválit společný základ korporátní daně, ale je to problém. Stejně jako daň z finančních transakcí, od níž couvají i státy, které se k ní kdysi hlásily. Couvají Belgičané podobně jako řada jiných. Rozpačití jsou i finanční experti. Tvrdí, že je to velká stupidita, že si unie naběhla. Já vidím osud této daně otevřený, bude záležet, zda vydrží posílená spolupráce zájemců o tento model. Plíživou snahu o harmonizaci necítím. Je to červená čára a všichni to vědí.
E15: Boj proti daňovým únikům spojuje, nebo také spíše rozděluje?
Agenda úniků byla dlouho u ledu kvůli Lucembursku a Rakousku, které se stavěly ke sdílení informací velmi odmítavě. Pod tlakem se jejich pozice vyvíjí, třebaže to není vývoj bez podmínek. Tradiční přístup byl – ano, půjdeme na nějaké principy výměny informací o vkladech, ovšem za předpokladu, že se na tom dohodneme se třetími zeměmi, čili se Švýcarskem, Lichtenštejnskem, Andorou a tak dále. Nově říkají – umíme si představit, že to zavedeme, jen je to nutné dořešit s nečlenskými státy, aby systém fungoval.
E15: Výčet sporných míst tímto končí?
Jistěže ne. Nabízí se souvislost s americkým zákonem o tom, že tamní cizí banky musí umožnit domácím úřadům přehled o vkladech Američanů v těchto ústavech. Toho se v unii domáhá už 12 členů včetně Česka. Mohl by fungovat i princip reciprocity, že by Američané poskytovali data o tom, jaké vklady mají unijní občané v USA. Vyjednává se bilaterálně, záležet bude na tom, zda se to povede zavést plošně. Šlo by o zásadní krok, standardizace je silnější než dvoustranné úmluvy.
E15: Závěrem poněkud obecně: přijde mi, že je unie od začátku roku taková nějaká spokojená, klidná, v pohodě. Má opravdu to nejhorší za sebou?
Může to tak působit, protože polevil tlak trhů. To je možné přičítat vystoupení šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho a jeho ujištění, že pro záchranu společné měny udělá cokoli, ať to stojí, co to stojí. Trhy rovněž uvěřily, že to unie míní vážně se zřízením bankovní unie. Zbývá otázka, zda se v křehkých ekonomikách podaří provést strukturální reformy. Protože se zpomalováním strukturálních kroků roste riziko, že jakákoli drobnost může rozjet krizi nanovo. Experti pořád bijí na poplach: nesmíte polevit, musíte reformovat. Nicméně vlády pod velkým reformním tlakem argumentují, že kromě restrukturalizace a s ní spojených škrtů potřebují růst a pracovní místa. Jsme ve stadiu úsilí provázat strukturální reformy s prorůstovými kroky, snažíme se smířit nesmiřitelné.
E15: Jsou ještě slyšet hlasy o vylučovaní slabších jedinců?
Nejsou. Možná před půlrokem či dříve, to ano, teď to nikdo takto nestaví. Možná to souvisí s tím, že trhy jsou bez výkyvů. Jako by celý svět uvěřil, že euro zůstane. Zdá se mi ale, že se tato otázka může časem vrátit.
Martin Povejšil (52)
Vystudoval moderní filologii a v roce 1990 vstoupil do služeb československé diplomacie. Zastával řadu postů na československém a později českém ministerstvu zahraničních věcí i na zastupitelských úřadech v zahraničí. Jeho odborný záběr se rozšířil z rozvojových otázek a bilaterálních vztahů k evropským a bezpečnostním záležitostem a multilaterální diplomacii. Než se stal stálým představitelem České republiky při Evropské unii v Bruselu, byl od srpna 2009 českým velvyslancem při NATO. Je ženatý, má tři dcery a syna. Hovoří anglicky, španělsky, německy, rusky a francouzsky.
