Washington bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu zatrhl dovoz ropy, zkapalněného plynu a uhlí z útočící země. Kolem ruského uranu se však ve Spojených státech stále našlapuje po špičkách. Země se snaží nastartovat domácí produkci, část politiků se pokouší prosadit zákaz ruského importu, ale řada jaderných zařízení na něm stále závisí. Podobná situace panuje i v Evropě, kde se ruský atomový byznys rovněž zatím úspěšně vyhýbá sankcím. Vznikl i unijní projekt na produkci paliva do reaktorů VVER.
Uranová závislost na Moskvě je pro Spojené státy poměrně citlivé téma. Čerstvá data Úřadu pro energetické informace USA (EIA) totiž ukazují, že se s ní během loňského roku příliš nepodařilo pohnout. Zatímco v roce 2021 importovaly USA čtrnáct procent této suroviny ruského původu a 28 procent služeb na její obohacování, loni měla ruský původ zhruba desetina uranu a 24 procent služeb.
Americké společnosti platí zhruba miliardu dolarů ročně ruské státní jaderné agentuře za nákup paliva, které generuje více než polovinu bezemisní energie ve Spojených státech, napsal nedávno The New York Times. Platby za obohacený uran jsou vypláceny dceřiným společnostem Rosatomu, který je zase úzce propojen s ruským vojenským aparátem, podotkl list. Dle dalšího zdroje import za stovky milionů dolarů zatím pokračuje i letos.
Důvodem současného stavu je mimo jiné historická snaha přimět Rusko po pádu SSSR k mírovým aktivitám na jaderném poli a také levnější ruská výroba. To vedlo v éře oteplování vztahů k ruské dominanci v obohacování uranu a naopak k útlumu této aktivity v USA. Její obnovení a vybudování nového dodavatelského řetězce může nyní trvat dlouhé roky. Miliardy dolarů potřebných na tento záměr navíc dosud váznou.
„Dovolili jsme si stát se závislými na příliš malém počtu zdrojů dodávek. Bude to trvat čtyři nebo pět let, než se nahradí kapacita, na kterou se svět spoléhal,“ řekl Bloombergu Dan Poneman, generální ředitel Centrus Energy, společnosti, která se v americkém Ohiu snaží restartovat americký průmysl obohacování uranu.
Ozývají se i hlasy, podle nichž Washington rozhodně nečiní dost. „Je nevysvětlitelné, že více než rok po ruském napadení Ukrajiny Bidenova administrativa zřejmě nemá plán, jak tuto závislost ukončit,“ řekl zmíněnému americkému deníku James Krellenstein z poradenské energetické společnosti GHS Climate. „Mohli bychom ukončit téměř veškerou závislost Ameriky na ruském obohacování tím, že bychom dokončili zařízení na odstředivky v Ohiu,“ podotkl.
Spojené státy se v úsilí zbavit se ruské závislosti snaží spolupracovat s dalšími zeměmi skupiny G7, se kterou koordinují například i kroky mířící na ruskou ropu. Z dubnového setkání v Tokiu vzešel vágní závazek o vytlačení Kremlu z trhu s jaderným palivem. O kolektivní postup se snaží i Evropská unie, kde je toto téma rovněž silné.
Ruský jaderný byznys se navzdory tlaku Kyjeva, Polska a pobaltských zemí sankcím sedmadvacítky vyhýbá kvůli odporu některých zemí. Důvodem je nejenom výstavba jaderné elektrárny v Maďarsku, kterou vede Rosatom. „Podle veřejně dostupných údajů Rusko dodává asi dvacet procent materiálů potřebných pro provoz jaderných reaktorů EU,“ citoval Euractiv na jaře z neoficiálního dokumentu čtyř unijních členů naléhajících na jaderné sankce.
Náhradu za ruské palivo potřebují Slovensko, Finsko, Bulharsko i Česko. Palivo pro Dukovany má od příštího roku nově dodávat americká firma Westinghouse, v případě Temelína pak tato společnost ve spolupráci s francouzskou společností Framatome. Jihočeská elektrárna by ho měla ale dostat nejdříve v letech 2024 až 2025. Spolupráci s Framatome na zabezpečení dodávek paliva do slovenských reaktorů na jaře oznámila i Bratislava.
V EU zároveň vznikla Westinghousem vedená iniciativa, která by měla zabezpečit vývoj a dodávky evropského paliva pro všechny tlakovodní reaktory ruské konstrukce VVER, kterých je v unii a na Ukrajině v provozu více než třicítka. Projekt APIS sdružuje dvanáct partnerů z osmi zemí včetně společnosti ČEZ a Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.
Válečné příležitosti se zároveň chopil významný producent uranu Kazachstán, který zvyšuje těžbu a hledá alternativní exportní trasy, aby se vyhnul Rusku. V Kazachstánu se sice těží přes čtyřicet procent této suroviny, ale i ta mívá silnou ruskou stopu. Problém totiž není pouze v ruské dominanci v obohacování, ale i při zpracování uranu.
Po těžbě se totiž musí převést do plynného skupenství na hexafluorid uranu. Na světě jsou přitom pouze čtyři závody na komerční konverzi uranu: ve Francii, Kanadě, Číně a v Rusku. Posledně jmenovaná země přitom hraje největší roli, má čtyřicet procent světové konverzní infrastruktury.
