Je to verdikt zaštítěný celou institucí, na jeho podobě se shodla většina ústavních soudců. Přesto není od věci za ním vidět hlavně jednoho muže – Pavla Rychetského.
A nejen proto, že je předsedou Ústavního soudu. I když už to by možná k personifikaci toho přelomového předvolebního rozhodnutí stačilo. Pro něj je to totiž i jakýmsi vyvrcholením další etapy polistopadové éry, v níž se prolíná politické, legislativní a soudcovské angažmá.
Pavel Rychetský verdiktem, který pouhých osm měsíců před volbami zásadně a asi i dost nešťastně zamíchal politickými kartami, vstoupil na tenký led. A to hned z několika důvodů, čehož si musí být dobře vědom.
Musel počítat s tím, že se mu bude předhazovat, že jakožto vicepremiér vlády Miloš Zemana byl u zavádění volebních pravidel, které nyní – byť v taláru ústavního soudce – ruší. Když na to během novinářských dotazů po středečním vyhlášení verdiktu přišla řeč, bránil se slovy, že tenkrát to protiústavně nevypadalo.
Pak je to politický rozměr rozhodnutí Ústavního soudu. Což pochopitelně zase připomnělo, že v jeho čele je bývalý dlouholetý politik, který si musí dopady domyslet. Přesto, nebo možná právě proto do toho Pavel Rychetský šel.
Ostatně za těch 17 let v čele Ústavního soudu se nikdy ani nesnažil tvářit, že by byl jen nějakým amorfním vykladačem práva bez vlastních názorů. Pouštěl se do politiků typu Tomia Okamury, kritizoval některé součásti nouzového stavu či minulost premiéra Andreje Babiše (ač sám koncem 60. let též člen KSČ, později ovšem signatář Charty 77).
„Není důležité, jestli je to předseda Ústavního soudu, jeho soudce či soudce jakéhokoliv soudu. Musí být absolutně nestranný. To ovšem neznamená, že nesmí mít žádné názory a že má zakázáno v obecné rovině své názory projevit,“ řekl k tomu nedávno v rozhovoru pro deník E15.
Ale nejde jen o názory. Pavel Rychetský tu byl jedním z klíčových hybatelů dění prakticky už od listopadu 1989. Společně s už nežijícím Zdeňkem Jičínským dávali dohromady ústavně-právní rámec nové republiky, a to včetně volebních pravidel.
Hned v roce 1990 se stal místopředsedou tehdy ještě federální vlády (1990-1992), pak si to zopakoval v kabinetech Miloše Zemana a Vladimíra Špidly (1998-2003). Byl šéfem Legislativní rady vlády: rukama mu tedy prošly návrhy důležitých zákonů. Krátce byl dvakrát i ministrem spravedlnosti, před povoláním do Brna zasedal v Senátu (za Strakonicko).
Kromě zmíněné epizody v KSČ (1966-1969) se po listopadu 1989 angažoval v Občanském fóru, pak v Občanském hnutí – jednom z nástupnických, ale nakonec neúspěšných uskupení - a ve finále v ČSSD. Právě se sociální demokracií také politicky srostl zřejmě nejvíce.
Během normalizace zůstával spíše v ústraní. Pracoval jako právník v bytovém družstvu Pokrok, kromě podpisu Charty občas publikoval v samizdatu. Naopak v uplynulých třiceti letech byl u většiny politického dění a nynější verdikt Ústavního soudu je jen dalším příkladem.
Pavel Rychetský nejen vtiskl svůj postoj do rozhodování této instituce a nezastavil se ani před rozkolísáním celé politické scény. Ale vzepřel se i svému někdejšímu spojenci Miloši Zemanovi. Prezident marně – a vlastně i trošku zoufale – apeloval na zdrženlivost Ústavního soudu při tak překotném měnění volebních pravidel. A dost možná i právě proto vyhlásil termín říjnového sněmovního klání už s takovým předstihem.
Odhodlání Pavla Rychetského a jemu názorově nakloněných ústavních soudců ale bylo silnější než všechno výše uvedené. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli by přeci jen nechtěl uvažovat o tom, že jednou na Hradě Miloše Zemana vystřídá.
On sám to kategoricky vylučuje. A jaké má prezidentské ambice? „Nulové,“ odpověděl ve zmíněném nedávném rozhovoru pro E15. A přestože (nejen) v české politické není nic nemožné, dost možná je to pravda. Mimo jiné i kvůli jeho nedávným zdravotním komplikacím.
Vlastně to je ale jedno. Nynějším „volebním“ verdiktem si už Pavel Rychetský politický pomník dobudoval. Otázkou ale je, za jakou cenu…
