Před čtyřmi lety ho proslavilo album Vitajte a videoklip Disco Science, který má dnes na YouTube ke dvěma milionům zhlédnutí. David Doubek alias Ventolin, je antropolog, vědec, dýdžej a mnohem víc.
Kdy sis uvědomil, že jsi slavný?
Na to se těžko odpovídá, protože to nebylo ze dne na den, bylo to postupné. První známky něčeho takového byly, že se na mě lidi na ulici začali usmívat. To bylo fajn. A pak asi další zlom nastal po vydání desky Vitajte a klipu Disco Science. To hodně lidí oslovilo. Další zlom byl po mém vystoupení v AZ-kvízu, tehdy mě začali na ulici oslovovat i úplně neznámí lidi. Ani třeba nevěděli nic o mojí hudbě, jenom někde viděli můj obličej.
A co ti říkali?
Tak různě. V lepším případě, „jé, super, mám rád tvoji písničku“ nebo „líbí se mi tvoje hudba“. Ale samozřejmě přišly i věty typu, „hele, já už jsem tě někde viděl“. Nebo, „tebe znám, vole, odkaď?“ Na to se těžko odpovídá.
Kdy tě začala bavit elektronická hudba?
Mě podvědomě zajímala asi vždycky. Zlomovej okamžik ale byl, když jsme si s kapelou, se kterou jsem hrál na konci 90. let, řekli, že už nás to drnkání nebaví. Já chtěl zkusit něco jinýho. Hrál jsem napřed takovou alternativu, nebylo to úplně akustický, ale bylo to bez bicích a bez efektů. Takový jako na férovku. Ale taky to bylo strašně složitý a nesrozumitelný. V tu chvíli jsem kamarádovi, se kterým jsme ten projekt měli, říkal, hele, já prostě chci zkusit něco úplně jinýho. Já chci dělat techno. Z hlediska nějaké produkce nebo toho, co to obnáší, jsem o tom nevěděl nic. Jenom mě to lákalo, protože to bylo něco úplně jinýho. Jako výlet a cesta někam, kde to neznám.
A co byla ta hudba, která tě k technu přitáhla?
Mně se v té době samozřejmě líbili Prodigy a tyhle party. Ale dobrou představu jsem o tom neměl. Mně se to líbilo jako princip. Prostě zkusím něco úplně jinýho, něco, čím ta scéna, do který jsem tehdy patřil, vlastně trochu opovrhovala.
O tobě je známo, že máš blízko k přírodě a taky se to ve tvých textech promítá. Pro spoustu lidí jsou přitom elektronická hudba a příroda protiklad. Mikročipy a stromy jim nejdou k sobě.
Pro mě je vlastně ten stereotyp, že když jedeš do přírody, tak jedině s kytarou, nudnej. Dneska se dá do přírody v pohodě vyrazit s tabletem nebo i s telefonem, na kterém si taky můžeš naťukat nějaký hypertrampský písně…
Hyperfolk…
Tak. (směje se).
A bereš si i ty do přírody tohle vybavení?
Moc ne, protože já mám většinu těch věcí celkem objemnejch. Ale mám jeden přístroj na baterky, který jsem si párkrát někam vzal. A vlastně tak na něm vznikl i úplnej základ Disco Science. Mě ale venku baví spíš přemýšlet nad konceptuálníma věcma. Jednak co se týče těch přístrojů a taky nad textama. To je pro mě největší inspirace. Že jdu a mám volnej prostor, aby na mě odněkud padaly nějaký slova.
Jsi antropolog, vědec, promýšlíš svoji hudbu i z antropologického hlediska?
To ano, ale jinak než ve smyslu historické etnomuzikologie té hudby, protože to mi připadá celkem zjevný. Spíš mě tyhle věci zajímají stran živého vystupování a performance. A toho, co člověk vlastně je, když takhle vystupuje. Zajímala mě otázka, co se musí stát, aby vystoupení bylo dobrý. Nebo proč to všechno vlastně děláme. Jasně, že ta hudební rovina je klíčová. Ale má to i další roviny jako rovinu setkání, rituálu a takových zajímavejch, záhadnejch věcí, na který nemám defi nitivní odpověď. Připadá mi, že je to silnej prostředek na to, aby se člověk třeba cítil dobře. Nebo aby se odehrálo něco, co je významný. Taky mě ale zajímají věci, který se týkají performera a hranice mezi ním a publikem. Ale to je na dlouhý povídání.
Kdo je tvůj oblíbený performer?
To je otázka, která mě trochu zaskočila. Asi nemám jednoho. Mně se líbí spousta různých věcí a často i dost nesourodejch. Můj oblíbený frontman je třeba Petr Marek z Midi Lidí. Kdysi dávno se mi třeba líbil i Dan Deacon, ale taky punkoví zpěváci a ta energie, která z nich jde. Je toho hodně.
Tvoje performance bývají dost živelné, publikum ti tam často docela vyšiluje. Vymklo se to někdy kontrole tak, že jsi zjistil, že tomu úplně nešéfuješ?
Některý situace a některý místa byly takový, že jsem si říkal, jak tohle zvládnu. Ale nestalo se, že by nastal nějaký „mayhem“ a totální „stage invasion“. Naštěstí. Myslím, když se to stane, je to dost nebezpečný a nepříjemný, hlavně pro publikum. Ale zažil jsem třeba, žepřišlo mnohem víc lidí, než jsem čekal a byl jsem z toho zaskočenej. Nebo přišlo publikum, které bylo pořádně divoký. Třeba ve Valašském Meziříčí jednou přišla tak divoká parta, že jsem se bál chodit na záchod. Během koncertu to obnášelo skákání, šílení, chyběl tam nějakej distanc. A kdykoli jsem pak vylezl ven, tak se na mě vrhali a pořád po mně něco chtěli. Někteří byli dost nakalený nebo nafrčený, takže to byla dost komplikovaná komunikace. Takový věci se občas stanou. A pak se někdy stane, že je tam jeden jednotlivec, kterej se octne mimo sebe a se kterým je taky těžký nějak komunikovat. Ale když to nedokáže pořadatel, tak abych já někomu říkal, „hele, radši slez“, to nemá cenu.
Ty jsi ale začínal s folkem. Bereš dodnes do ruky španělku a drnkáš si na ni něco?
Určitě. Mám velmi oblíbenou akustickou kytaru, na kterou si rád zabrnkám, ale občas i na ty elektrický. Dělám to celkem běžně. Nahraju si nějaký motivy a pak z něj zkouším něco vyrobit. A samozřejmě to nedopadne tím úplně folkovým směrem, použiju třeba jenom kousíček toho zvuku. Ale používám to.
Co tě na folku baví?
Teď už ho moc neposlouchám, ale když jsem vyrůstal a začínal jsem s hudbou, tak se mi strašně líbilo, jak znějí ty kytary. Jak to zvoní, to bylo super. A pak se mi líbilo, když měli ti lidi nějaký zajímavý texty, který mi tehdy připadaly srozumitelný nebo vtipný. Třeba Plíhal nebo Merta, potom později třeba Janota. To se mi taky strašně líbilo. Ale poslouchal jsem i spoustu věcí, kterým jsem vlastně nerozuměl, ale bylo tam to brnkání kytary a to bylo fajn.
Je některá z tvých současných skladeb původně folková písnička, kterou jsi pouze předělal do elektroniky?
Ano, třeba písnička O lásce z desky Totem. Ta je založená na tom nejdementnějším kytarovém postupu, který jsem si jednou nahrál a říkal jsem si, ježíš, to je neuvěřitelně debilní. Ale měl jsem to uložený a jak pak vznikal Ventolin, tak to byla jedna z věcí, která mě osvítila. Tak jsem vzal tuhle věc a řekl jsem si, no, tak je to debilní, ale mně se to líbí, no. Udělal jsem z toho něco naivisticky srandovně veselýho a lidi mi pořád říkají, že to mají rádi.
Taky vyučuješ na vysoké škole. Použil jsi někdy svoji hudbu ke komunikaci se studenty?
To jsem nikdy neudělal. Spíš zprostředkovaně, že si mě díky mojí hudbě pozvali na nějakou přednášku třeba na gymnázium. Ale mám z toho koncertování a ježdění různý zkušenosti, které se dají v rámci toho učení využít jako příklady. Bohužel se mi to ale nepodařilo úplně propojit a zužitkovat v rámci pedagogického procesu. To ne.
Před čtyřmi lety jsi s albem Vitajte vykročil směrem k širší popularitě. Jak bys svou novinku ve vztahu k průlomové nahrávce charakterizoval?
Vitajte přineslo hit Disco Science. Řekl bych, že na nové desce je ale hitových věcí víc. Akorát to zatím nejsou takové virály jako Disco Science. Taky je aktuální album tematicky pestřejší, je tam mnohem víc prostoru pro křehkost, intimitu. To mě bavilo mnohem víc, než kdybych se snažil dojit model Disco Science. Tu písnička rád hraju, jsem rád, že ji mám, ale tentokrát jsem se pustil do zkoumání jiných možností. Což ale neznamená, že by nová deska měla být míň zábavná.
