Zatímco před pandemií do Říma mířily statisíce turistů z celého světa, dnes ulice italské metropole zejí prázdnotou. Život v pulzujícím městě ale neutichl úplně. „Od prvních dní se přesně v 18 hodin začínají zaplňovat jinak jen málo využívané balkóny a zpívají se tradiční italské písně,“ popisuje Jana Kopečná v dalším díle seriálu Češi za hranicemi.
V Římě pracuji ve výzkumném ústavu a jako jiní státní zaměstnanci od vyhlášení národní karantény 9. března výhradně z domova. Stejně jako jinde za hranicemi se v souvislosti s prvním omezením pohybu osob i v Říme začaly masově vykupovat roušky, dezinfekční gely a také základní potraviny. Situace se uklidnila, když se lidé přesvědčili, že zásobování obchodů funguje a že opravdu není třeba mít doma 30 kilo mouky.
Nicméně nákup jídla se v Římě výrazně proměnil. Většinu potravin se zdejší snaží pořídit on-line. V průměru teď dovážka nákupu domů trvá čtyři až pět týdnů. Moje rodina využívá narychlo nastavený systém sdružení farmářů, u kterých jsme dříve nakupovali na trhu.
Objednávky probíhají telefonicky, ale je potřeba se vyzbrojit nemalou dávkou trpělivosti. Dovolat se není totiž vůbec jednoduché. Pokud ale člověk vydrží intenzivní opakované vytáčení, dostaví se sladký pocit vítěze v loterii a s ním i vidina čerstvých a kvalitních surovin až ke dveřím domu. Některé zboží však tímto způsobem objednat nejde, a tak nezbývá než se vydat přímo do obchodu.
Osobně v supermarketu zažívám pocit srovnatelný s účastníkem dobrodružné výpravy, při které je potřeba být stále na pozoru, jinak vás napadne zákeřná šelma. Ve frontě se sice dodržuje odstup kolem dvou metrů, ale jakmile se po dlouhém čekání dostanete do obchodu, je naprosto neodvratné se k jinému zákazníkovi přiblížit na vzdálenost menší, zvlášť pokud jste si v úzkých uličkách vyhlédli stejné zboží. Roušky zde povinné nejsou, převážná většina lidí je ale nosí a po vstupu do obchodu vás upozorní na použití jednorázových rukavic po celou dobu nákupu.
S vyhlášením karantény se sice snížily přímé sociální kontakty, ale bezesporu se zvýšily ty sousedské. Od prvních dní se i v naší čtvrti na severu Říma přesně v 18 hodin začínají zaplňovat jinak jen málo využívané balkóny a v doprovodu hudebně nadaných sousedů či reproduktorů se zpívají tradiční italské písně. Přestože se účast na těchto balkónových setkáních nepatrně snižuje, konají se s železnou pravidelností každý den.
Il senso della comunità, del destino comune, la voglia di vivere. Nonostante tutto. San Giorgio a Cremano, Napoli #iorestoacasa#zonarossa#covid19#sangiorgioacremano#napolipic.twitter.com/EkXlfjWU87
— Raffaele Mirarchi (@ramirarchi) March 12, 2020
V tomto směru stojí Italové hodně při sobě a pozitivně naladěný jižanský temperament se snaží přenést i do tohoto temného období. Na nemalém počtu oken a teras vlaje italská státní vlajka a také dětmi namalované duhy s nápisem „Všechno dobře dopadne“, což je iniciativa rozšířená díky sociálním médiím. Ta naše visí na dveřích.
Ven je možné jít pouze s osvědčením, ve kterém je potřeba uvést kromě osobních dat účel vycházky a její přesný cíl. Forma tohoto certifikátu se od počátku karantény změnila již několikrát, a tak je vždy důležité pamatovat nejen na vytištění, ale i na to, zda s sebou neseme jeho platnou verzi.
Většina Římanů karanténu poctivě dodržuje, stále se však najdou tací, kteří chodí každý den nakupovat, běhat, pro noviny nebo pro cigarety, a ulice tak nejsou nikdy zcela prázdné. Certifikát není potřeba v případě sportovních aktivit a venčení psů. Mnoho mých přátel se v rámci svých rodin několikrát denně doslova přetahuje o to, kdo z členů rodiny půjde psa vyvenčit.
Já trávím karanténu společně s partnerem a tříletou dcerou a pobyt doma vnímám spíše jako zpomalení jinak hektického života. Nikdy bych si nemyslela, že by mi mohlo chybět ježdění přeplněnými a zcela nespolehlivými dopravními prostředky římské veřejné dopravy. Ale přiznám se, že občas si na ně s melancholickým pocitem vzpomenu.
Jako všichni ti, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí, ale rodinu a přátelé mají stále také v Česku, vnímám karanténu i v tom smyslu, že v tuto chvíli není možné předpovědět, kdy se hranice jednotlivých evropských zemí otevřou.
Pevně však věřím, že jako všechny pandemie v historii, i tato jednoho dne skončí a naše trpělivost a vytrvalý pobyt doma se nám vrátí v podobě svobody znovu vycestovat kamkoliv a kdykoliv. A snad tato smutná kapitola přispěje také k tomu, že si budeme více vážit toho, co nám před rozšířením koronaviru připadalo tak samozřejmé a všední.
