Řeky v bývalé Jugoslávii zažívají vodácký boom. Řada z nich však stále zůstává turismem nedotčená. Jižní hranice Srbska, západní hranice Bosny a Hercegoviny, Černá Hora, Albánie a Severní Makedonie. To je vzdálený Balkán, který ještě naplno neobjevily cestovní kanceláře.
Když jsme začali po válce v Jugoslávii jezdit na balkánské řeky, tak tam v té době neznali rafty. Ptali se nás: Co to je? A hned chtěli, abychom jim příští rok taky nějaký raft přivezli,“ říká kajakář Pavel, ve vodácké komunitě známý jako Bosák. „Jako skoro všichni čeští vodáci, když nám začaly být tuzemské řeky příliš těsné, jsme začali jezdit do Rakouska, Itálie a do Francie. Nebo na Soču ve Slovinsku. Jenže nás čím dál více lákaly neprobádané oblasti Balkánu. V tu dobu o těchto místech prakticky neexistovaly žádné informace. Navíc šlo o území, kde to po válce bylo občas velmi dobrodružné,“ vzpomíná Bosák s tím, že se tam postupně seznámili a sblížili s velkým počtem místních, ke kterým několikrát ročně jezdili a přespávali u nich na louce u řeky.
„Mnozí z nich si na daném místě postupem času vybudovali prosperující kempy, ale na své začátky nezapomínají a dodnes nás vítají skoro jako své bratry,“ pokračuje ve vyprávění Bosák, který aktuálně přesedlal z klasického kajaku na loňskou novinku, packraft.
Lehký drsňák
Tento druh jednomístné nafukovací lodi se sice vyrábí již několik let, ale jeho výrobci se dosud zaměřovali na spíše jednodušší řeky. Výhodou českého nafukovacího packraftu je mimořádně malá váha – 3,5 až pět kilogramů – a malý rozměr – po sbalení vypadá jako trochu větší spacák.
„Tenhle model packraftu nově definoval, jaké vlastnosti by loď této kategorie měla mít. Fouká se na mnohem větší tlak, je díky tomu tuhá a jezdí se na ní úplně stejně jako na klasickém kajaku. Lze s ní proto sjíždět i velmi těžké řeky. Současně je to loď mnohem stabilnější než kajak,“ říká Bosák. A pokračuje, že díky těmto vlastnostem plavidla lze objevovat i dříve nedostupné řeky: „Například Mala rijeka v Černé Hoře. Start je ve velmi hlubokém údolí a nevede tam žádná cesta ani stezka od zvířat. Sestupuješ po křovím zarostlém prudkém svahu, po skalách a kamenném suťovišti, a když naklesáš zhruba 200 výškových metrů, jsi dole u vody. Dokonale čistá světle modrá pitná voda. Nafoukneš lodě, nasedneš a jedeš! Myslíme si, že to letos byl světový prvosjezd, protože si nedovedeme představit, jak by tam někdo v minulosti dostal klasické kajaky nebo jiné těžké lodě,“ líčí svoje nové zážitky.
Vodácká masovka
Ty známější balkánské řeky ale začínají počtem vodáků pomalu připomínat stav na českých tocích. Například řeka Tara na hranicích Bosny a Hercegoviny s Černou Horou se v uplynulých letech stala vyhledávaným cílem řady mladších a bohatších obyvatel Sarajeva či Bělehradu. Za víkend tam místní cestovky dopraví i 1500 vodáků a sjíždění řek se stalo neuvěřitelným byznysem.
U řeky například místní obyvatelé vybagrovali na několika místech velké kusy pobřežního svahu a skály, aby získali rovnou plochu, na níž vytvořili chatové kempy. „V létě to tam připomíná situaci na Sázavě nebo Vltavě, které jsou plné žlutých, zelených či oranžových plastových plavidel. Tara je ovšem mnohem náročnější řeka a musí se jezdit na raftech s profesionálním průvodcem. Celý víkend vodáka přijde s tamními instruktory jen zhruba na 150 eur,“ odhaluje Bosák tajemství vodáckého boomu s připomínkou, že Tara je sice nádherná řeka, ale v průběhu hlavní sezony nemá vůbec smysl na ni jezdit, protože tam již převládl davový turismus.
Platí se za všechno
Obdobné to je podle něj i s dalšími řekami Mrežnica, Zrmanja atd. Od roku 2000, kdy tam nejezdil kromě nich vůbec nikdo, je situace diametrálně jiná. Nejkrásnější úseky řek jsou zpoplatněné, například na řece Neretva se poplatek pro vodáky skrývá pod názvem rybářská ekotaxa a platí se osm eur za osobu místnímu rybářskému spolku. Na Zrmanje činí poplatek deset eur a na Taře šest eur.
To vše za jedno splutí konkrétního úseku. U jiných řek začali místní vybírat poplatky za přespání na loukách u vody – prohlásili o nich, že to je kemp – ačkoli jde jen o louku bez jakéhokoli zázemí – a požadují od tří do šesti eur za osobu. Případně vybírají dvě eura za přistání, vystoupení na břeh a navázání lodí na střechu auta.
Nepřístupné perly
Řeky jsou to sice nádherné, ale poplatky v kombinaci s velkým počtem vodáků dojem již výrazně kazí. Proto se čeští dobrodruzi rozhodli hledat na Balkáně nové řeky. Za uplynulé tři roky jich zmapovali zhruba patnáct.
„Na každé výpravě, se kterou s packrafty objevíme nějakou novinku, po návratu do Česka říkám účastníkům: Tuhle řeku, například Malou rijeku u Podgorice, můžete veřejně jmenovat, protože je k ní tak komplikovaný přístup, že se tam s jiným plavidlem nedá vůbec dostat, ale pak jim vyjmenuju dalších pět řek s lehčím přístupem, jejichž jména po návratu v Česku nezmiňujeme. Protože kdyby se to v Česku prozradilo, tak je specializované cestovní kanceláře obratem zařadí do svých katalogů a bude po klidu přírody,“ vysvětluje Bosák důvody jisté konspirace.
