e před sedmou hodinou ranní a ke garážím v centru města se sbíhají zhruba tři desítky lidí. Mají jedno společné. Jsou dlouhodobě bez práce, a aby dostali maximální výši dávek, musí pro město oddělat měsíčně třicet hodin.
Jednu šestihodinovou směnu si po jejich boku odpracoval i redaktor Sedmičky. Mistři ani kolegové ve žlutých vestách o tom celou dobu neměli sebemenší tušení. Že je mezi nimi novinář, věděli jen vedoucí směny a šéfka odboru místního hospodářství.
Práci už nesežene
Už při příchodu ke garážím míří směrem k novému vetřelci nedůvěřivé pohledy.
„To je běžné. Ti lidé se mezi sebou dobře znají, je to uzavřená skupina a každý nováček to nabourává. Někteří z nich si dokonce porozuměli natolik, že mezi sebou navázali partnerský vztah. Kdokoliv nový mezi ně přijde, nemusí to mít ze začátku lehké,“ vysvětluje později vedoucí odboru místního hospodářství Jana Salamonová.
U garáží fasujeme nářadí a mistři rozdělují práci. Desítky dlouhodobě nezaměstnaných se dělí do dvojic, fasují tyče na napichování odpadků, kolečka, lopaty a další potřebné nářadí.
Do páru dostávám šestapadesátiletého Zdeňka. „Půjdete na osmistovku, budete čistit podchody, pak si vás mistr najde a řekne vám, co dál,“ zní první instrukce vedoucího směny Pavla Cieslara.
Se Zdeňkem míříme na určené místo. Pěšky, na rozvoz auty nejsou peníze. Po cestě se můj parťák rozpovídá. „Už jsem se bál, že mi dají toho kluka co včera. To jsem celou směnu prakticky odmakal sám,“ stěžuje si starší muž. Na pracáku je už pár let. Předtím dělal na šachtě, ale tu zavřeli.
„Teď je mi šestapadesát let a kdo mě zaměstná? Nějakou dobu jsem si snažil práci najít, ale zjistil jsem, že to nemá smysl. Už jsem se na to vykašlal. Než sedět doma, tak si radši oddělám těch třicet hodin měsíčně. To se dá v pohodě zvládnout a do důchodu už to mám za pár,“ vysvětluje Zdeněk.
Jen dvě pauzy
Měsíčně si Zdeněk oddělá třicet hodin pro město a k tomu si o víkendech přivydělává roznosem letáků. Veřejnou službu už dělá nějakou dobu. I proto má od počátku potřebu ve dvojici velet. Pocit bažanta si vychutnávám už ve chvíli, kdy lopatou házím první kupky nepořádku do přistaveného kolečka. Když něco není podle představ Zdeňka, dokáže i zvýšit hlas. Snažíme se najít společnou řeč. Hned na začátku směny si tedy vyříkáváme, kde končí snaha o to poradit, a v jaké chvíli už to přehání. Funguje to, po zbytek směny je už poměrně klid. Nutno říci, že Zdeněk celou šestihodinonou směnu poctivě odmaká. Kromě dvou malých pauziček na kouření se nářadí prakticky nepouští. „Těch šest hodin i rychleji uteče, než kdybych se měl někde schovávat,“ vysvětluje můj parťák. Ne každý, se kterým přišel ve veřejné službě do styku, měl ale stejný přístup k práci. „No někteří na to vyloženě kašlou. Někde se zašijou a mají pohodičku. Teď je to ale i pro ně těžší. Už nás kontroluje pět lidí a to máš v patách mistra skoro každou hodinu. Jsou schopni na tebe číhat schovaní i za stromem. Když pak vidí, že neděláš, tak tě bez okolků seřvou,“ popisuje své zkušenosti Zdeněk. I proto si cigaretu vychutnáváme raději ve stínu sídlištní zástavby.
Přijíždí mistr
Mistr přijíždí kolem desáté, tedy v půlce šestihodinové směny. Po další tři hodiny nám dělá průvodce dalšími povinnostmi. Pořád čistíme podchody, pak suterény, dojde i na úklid černé skládky. Úcta k přírodě není pro místní na první pohled ničím důležitým. Za směnu smeteme stovky nedopalků, uklidíme desítky prázdných lahví alkoholu i několik použitých dětských plín, které někdo jen tak pohodil venku. K práci nás má motivovat i pokřikování puberťáků z oken, ze kterých předtím nepořádek letěl ven. „Robte pořádně,“ křičí na nás bez okolků místní. Na to, že je všední den dopoledne, se podobných hecířů najde až příliš. Sami si přitom dopřávají dopolední siestu. Uklízet po nich připomíná pověstný boj s větrnými mlýny. „Uklidíte to a za týden je tu ten bordel znovu,“ ví své Zdeněk. Na naši snahu pečlivě dohlíží mistr. Občas si zapálí cigaretu a zapovídá se s kolemjdoucím, jindy přiloží i ruku k dílu. „Někteří mistři jsou vlastně bývalí zaměstnanci veřejné služby. Sami si tím prošli, takže umí i pomoci,“ podotýká Cieslar. Mistr nechává zkušeného Zdeňka na okamžik být a bere mě bokem. S hráběmi v ruce se podle přidělených instrukcí vrhám do velkého křoví přímo uprostřed ghetta. Haraburdí z jediného křoví nám třikrát zcela zaplní kolečko. Co vše se dá najít na třech metrech čtverečních je k neuvěření.
Se sklopeným pohledem
V jednu hodinu je po všem. Pomalu se vydáváme na základnu. „Pojďme radši postranními uličkami. Nemusíme se promenádovat přímo na hlavní třídě,“ nabádá ke změně trasy Zdeněk. Po cestě potkáváme vysmáté kolegy, kteří už náčiní stihli v garáži odevzdat. „Kde jste byli? Prý vás nemohli najít ve vašem rajonu,“ ptá se mistr. „Ale byli jsem tam, kde jsme měli být, nevím, kde nás hledali,“ odvětí mu uraženým tónem jeden z pracantů. Do garáží nám schází už jen pár metrů. Ty se přesto táhnou jako věčnost. Člověk si se žlutou vestou, kolečkem a lopatou v ruce připadá tak nějak menší. Nemusel by, ale cítí se tak. Kolemjdoucí klopí zrak a jen ho v tom utvrzují. Je půl druhé a konečně se rychlým krokem blížíme k základně. Odevzdáváme náčiní a se Zdeňkem se pomalu loučíme. Zatímco on pomalu organizuje, co budeme dělat zítra, já se těším domů. Že už nepřijdu, netuší.
