Když je hezky, jezdí do práce na kole. Do Ostravy a zpět to má přesně padesát kilometrů. Vždycky však zvolí takovou trasu, aby najela ještě dalších třicet až čtyřicet kilometrů. V mládežnických kategoriích objížděla závody světového formátu. Dnes jezdí hlavně pro radost.
Na který závod nejraději vzpomínáte?
Perfektní zážitky mám z českého Beskyd Tour. Před čtyřmi lety, jsem ještě jako juniorka, závodila v kategorii mužů. Nenechala jsem se zahanbit a skončila jsem tenkrát na šestnáctém místě, což byl velmi solidní výsledek. Vzpomínám si, jak na osmdesátém kilometru začaly chlapům docházet síly. Před Pustevnama se objížděl kopec dlouhý zhruba osm, devět kilometrů. Když jsem jednoho z nich začala v kopci předjíždět, nechápavě na mě vyvalil oči. Svěsil nohy a najednou mezi mnou a jím byla mezera snad dvě stě metrů jen proto, že ho předjela ženská. V tomhle jsou chlapi strašně ješitní. Když je předjede ženská, tak jen nevěřícně kroutí hlavou.
Už na startu se na vás asi divně dívali, že? No divili se, co mezi nimi dělám. Dalo se snadno odečíst z výrazů v tvářích, co si myslí. Ty budeš závodit s námi? Vždyť ti hned v prvním kopci ujedeme a budeš to moct zabalit. To možná trochu přeháním, ale je fakt, že muži ženy v pelotonu moc neberou.
Které závody ještě stojí za zmínění?
Největším křestem v ohni pro mě byly starty na dvou evropských a dvou světových šampionátech v cyklokrosu. Na těch jsem ale spíše sbírala zkušenosti. Později už na to bohužel nebyl čas. Začala jsem pracovat a to pohltí spoustu času. Jednu sezonu jsem jezdila i Světový pohár. Objížděli jsme spoustu závodů v zahraničí. Tenkrát mi to jezdilo tak, že jsem byla dokonce v první desítce Světového poháru.
Jak vzpomínáte na oba světové šampionáty?
Jsou to pro mě nezapomenutelné zážitky. Měla jsem na nich možnost konfrontace se světovou elitou. V době kdy jsem přestupovala z juniorek do žen, jsem se zúčastnila světového šampionátu ve Francii. Přijeli jsme tam týden dopředu. Najeli jsme si trať. Bylo krásně sucho. Den před závodem však zapršelo. Junioři se potáceli v půlmetrovém bahně. Nám už trať trochu uschla, ale i tak to bylo hrozně náročné. Mě se ale závod vydařil. Dojela jsem sedmnáctá. Mohlo to být i lepší, ale to bych musela lépe odstartovat. Cyklokros je o rychlosti. Jezdí se čtyřicet minut. Kdo nezabere na startu, je ztracený. Ale postupně jsem se tam dostala a byl z toho pěkný výsledek. O rok později jsem startovala na Mistrovství Světa v Německu. Ve Francii bylo teplo. Asi šestnáct, sedmnáct stupňů, takže člověk jel v kraťasech a tričku. Když jsme přijeli do Wendelu, bylo pět stupňů pod nulou a sněžilo. Navíc tam byla hodně kopcovitá trať, takže člověk sjížděl prudké kopce na ledu. Muselo se jezdit hodně opatrně, protože hrozilo, že se tam závodnice někde roztříská. Tenkrát jsem měla hroznou smůlu. Chvíli po startu jsem píchla a už jsem se pak nedostala dopředu.
V čem se oba šampionáty lišily?
Cyklokros je různorodý. Vždycky se jezdí v zimě a počasí hraje velkou roli. Když je suchá zima, pro nás cyklokrosaře je to dobře. Když ale padá sníh a ještě k tomu mrzne, je to hodně nepříjemné. Pak jezdíme nabalení jako medvědi, skoro se nemůžeme hýbat. Zatáčky bereme smykem, protože jinak to ani nejde. No a občas se samozřejmě stane, že se v nějaké zatáčce vykutálíme. Ale pády k cyklokrosu patří.
Kolik lidí se na závody přišlo podívat?
Na velkých podnicích vždycky bývá hodně lidí. Na Světový pohár se vždycky příjde podívat hodně lidí, ať už se jede u nás v Táboře, ve Švýcarsku, Itálii či Belgii. V Belgii je však cyklokros národní sport a při závodech je to jasně poznat. Diváci jsou na sobě namačkaní podél celé trati ve třech řadách za sebou. Když kolem nich závodník projíždí, ohromně ho povzbuzují. Je to pořádný rachot. V případě, že projíždí Belgičan, platí to dvojnásob. Třeba ve Švýcarsku je trať taky hezká. Jenže diváci tam jen tak klidně postávají na tribuně a atmosféra tam rozhodně není tak bouřlivá jako v Belgii. V jiných zemích lidé taky fandí, ale spíš jen svým závodníkům. Ostatní jsou jim lhostejní.
Jak jste jezdili na závody do zahraničí?
Čtyři roky jsem jezdila za Kolín. Ale s týmem jsem se potkávala jen na závodech a soustředěních. Doma jsem trénovala s otcem a se sestrou. Jsme taková cyklistická rodina. Vždycky jsme autem jezdili do Prahy. Tam býval takový hromadný sraz. V Praze jsme do Tranzitů naložili kola a auty se přesunuli do zahraničí. Z Prahy jsme vždycky vyjížděli ráno. Cesta trvala šest hodin, někdy osm. Podle toho, jak daleko se závody konaly. Když jsme přijeli na místo, trochu jsme si zajezdili a seznámili se s tratí. Vždycky tak půl hodiny nebo hodinu. Pak jsme si šli odpočnout na hotel a připravit se na druhý den, kdy se závodilo. Večer po závodě jsme už zase jeli zpátky domů. Jinak tomu bylo u evropských a světových šampionátů. Tam bylo třeba si dopředu osahat trať. Takže se na místo přijelo třeba čtyři, pět dní před hlavním závodem. Závodník se na takových akcích potřeboval adaptovat na prostředí.
Připravovala jste se speciálně na nejdůležitější závody?
Před velkými závody jsme vždycky jezdili na týdenní soustředění. Nejezdili jsme nikam daleko. Náš oddíl sídlil v Trutnově a tam se také konala všechna letní i podzimní soustředění. Ovšem když začínala sezona, člověk potřeboval najízdět hodně kilomentrů a u nás byl ještě sníh. Proto jsme tenkrát jezdili na Makarskou do Chrovatska na dva týdny. Na jaře se jezdily dlouhé tréninky třeba sto deset až dvě stě kilometrů denně. Byl pouze jeden trénink, ale za to pořádně dlouhý. V sézoně už byly tréninky kratší, zaměřené více na rychlost a sílu. Trénovalo se dvoufázově, někdy i třífázově.
Co na úspěchy říkali známí? Byli samozřejmě rádi. Gratulace byly super, člověk si je rád úžíval. Když ale přišel přechod z juniorek do žen, úspěchů ubylo. Ale i přesto mě rodina i kamarádi podrželi a sportu se věnuji přes malou pauzu po úraze pořád.
Změnily vám úspěchy život?
Ženská cyklistika nezí zrovna moc mediální sport. Úspěchy nebyly zas až tak velké, aby jsem se dostala do podvědomí obyčejným lidem. Snad jen tehdy, když jsme byli třetí na světovém poháru v adventure race v Polsku v únoru v roce 2008. Česká televize si nás pozvala do Dobrého rána. Dokonce i soused mi říkal, že mě viděl v televizi. Bylo to příjemné.
Kdy jste se cyklistice začala věnovat?
Jak se říká, skoro jsem se s kolem narodila. Otec nás od malička vedl ke sportu. Začínali jsme atletikou, kterou jsem ukončila v sedmnácti letech. Otec říkal, že je důležité dělat více sportů co nejdéle, že všeobecná příprava je vžy lepší než se zaměřit pouze na jeden jediný sport. Také jsme se věnovali běžkám a to přímo biatlonu. Na kole jsem začala jezdit ve čtrnácti, kdy jsme se sestrou dostali silniční kola.
Která disciplína je vaše nejoblíbenější? Dnes už jezdím jen silniční závody, občas bajkové. Mojí doménou byl ale cyklokros. To byla moje nejoblíbenější disciplína. Postupem času jsem zůstala jen u silničních závodů, protože všemu najednou se věnovat nedá. Chodím už do práce, takže se cyklistice už tolik věnovat nemůžu. Nemám na to čas. Už je to spíš takový koníček. Letos jsem zatím byla jen na jednom závodě. Nedávno na Beskyd Tour tady v Beskydech.
Je pro vás složité skloubit práci s cyklistikou?
Důležité je na tom kole sedět. Takže na kole jezdím i do práce do Ostravy. Když jedu z práce, tak si něco přihodím, takže za den osmdesát až devadesát kilometrů najedu.
Potkala vás nějaká zranění?
Vážnější úraz mě naštěstí nepotkal. Ale při tréninku jsem si zvrtla koleno a odstavilo mě to na půl cyklokrosové sesozy, ketrou jsem pak vypustila.
Jaký je rozdíl mezi cyklokrosem a silničními závody?
V rychlosti. Kola pro cyklokros nemají ani košík na láhev s pitím, protože během závodu není čas se občerstvovat. Závodník jede od začátku do konce naplno a nemá čas nad něčím uvažovat, šetřit síly a tak dále. Bajkové závody se jedou okolo dvou hodin a člověk si v nich musí umět správně rozložit síly. V bajkových závodech může závodníka potkat krize, kterou překoná. Pokud se mu to stane v cyklokrosu, je všem nadějím konec. Potom jsou ještě silniční závody. Ty jsou nejdelší. Trvají čtyři až pět hodin. Tam je třeba se ze začátku šetřit. Závodník si musí uvědomit, že kopec, který právě vyjíždí, není poslední, ale že budou třeba ještě dva následovat.
Je cyklistika drahý sport?
Záleží, na jaké úrovni se mu chcete věnovat. Pokud jezdíte jen do obchodu nebo na zahradu, je to levný sport. V případě, že se rozhodnete věnovat se mu více profesionálně, leze celkem dost do pěnez. Ale v dnešní době je tak velký výber všeho, že si ho může dovolit prakticky každý. Záleží jen na člověku, jaké vybavení si pořídí a kolik do něj chce investovat.
