Když se člověk zaposlouchá do vyprávění pardubických archeologů, má pocit, že spřádají pokračování Tolkienových příběhů.
Z dávné minulosti ožívá pod rukama archeologů barvitý obraz záhadných civilizací, kde se zjevují tajemní lukostřelci se zvoncovitými poháry, mistři vyrábějící dechberoucí šperky z bronzu nebo divocí kočovníci na malých stepních koních.
Byl by ale omyl podezřívat je z přehánění či fantazírování. Mluví totiž v souvislostech o konkrétních nálezech z Pardubicka.
„Pardubicko patří ke starým sídelním územím stejně jako na severu Královéhradecko a na jihu Chrudimsko. Máme tu doložené osídlení už od pravěku. V Polabské nížině byla úrodná půda a příhodné podmínky pro život. Nejstarší zemědělci osidlovali především místa orientovaná k jihu poblíž zdrojů pitné vody a úrodné půdy. S nadsázkou tak lze říci, že na každém poli, kde kopneme, něco najdeme,“ líčí vedoucí archeologického oddělení Východočeského muzea v Pardubicích Miroslava Cejpová. Archeologické oddělení Východočeského muzea v Pardubicích sídlí v areálu pardubického zámku, kde je osídlení doložené od konce 13. století.
„Prapupek“ Pardubicka
V té době ještě Pardubice zdaleka nebyly kvetoucím renesančním městem s nádherně zdobenými fasádami domů pod vládou Pernštejnů, ale zrádným územím meandrujících řek a lužních lesů, jež se každé jaro měnily v nekonečné močály. „Území dnešních Pardubic nepatřilo v pravěku k vyhledávaným místům a nebylo nijak hustě osídleno. Nositelé prvních zemědělských kultur, které se na území Česka šířily zhruba před osmi tisíci lety v období neolitu z jihovýchodní Evropy, se usazovali především jižně od dnešních Pardubic. Třeba v Mikulovicích, které z hlediska celých východních Čech patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště,“ říká archeolog Radko Sedláček, který v současné době výzkum v Mikulovicích vede.
Mikulovice v současné době patří k nejskvělejším nalezištím na Pardubicku a mikulovické nálezy přesahují svým významem východočeský region. Od mladší doby kamenné - neolitu jsou tam zastoupeny téměř všechny archeologické kultury známé z prostoru východních Čech.
Významným obdobím mikulovického pravěkého osídlení bylo období únětické kultury. V té době byla oblast velmi silně osídlena. Badatelé z Archeologického ústavu v Praze a Východočeského muzea tam objevili pohřebiště i sídliště únětické kultury ze starší doby bronzové, tedy z doby mezi 2000 až 1700 před naším letopočtem. V některých hrobech nechyběly bronzové, jantarové a zlaté šperky a dokonce zbraně. Většina koster byla uložena v hrobech typicky na pravém boku s hlavou obrácenou na jih. „Zejména objev jantarových korálů v únětických hrobech je velmi cenný. Máme zde doložen jeden hrob, který je co do množství jantarových šperků vůbec nejbohatším v prostředí únětické kultury. Jantar proudil ze severní Evropy na jih po takzvané Jantarové stezce a dokládá to, že lidé v Mikulovicích byli v té době napojeni na dálkový obchod,“ říká Radko Sedláček.
V Mikulovicích našli vědci i další předměty, které svědčí o tom, že Pardubicko bylo častým cílem obchodních karavan. Svědčí o tom třeba kostěné obložení sedla nebo luku skytského původu ze starší doby železné. O to, kde se tam vzaly, vědci dosud vedou spory.
„V celém Česku je to zcela ojedinělý nález. Dokazuje to styky pravěkých obyvatel Mikulovicka v 5. a 6. století př. n. l. letopočtem s Černomořím. Mohlo jít o dar, suvenýr či obchodní artikl,“ myslí si Sedláček. Archeologové tam ze staveniště rodinných domů za posledních pět let odnesli desítky krabic plných kostí, keramických nálezů a také řadu bronzových předmětů. Právě odsud pochází většina nejvýznamnějších nálezů na Pardubicku za posledních deset let.
Přepychové sídlo
Významným obdobím pravěkých dějin na Pardubicku jsou doby bronzová a železná. Tehdy obýval region lid popelnicových polí. Název je odvozen od způsobu pohřbívání do hliněných nádob - pravěkých uren.
Obec Platěnice východně od Pardubic, ve které se našlo gigantické pohřebiště, dokonce dala název celé jedné epoše v historii lidu popelnicových polí, a to slezskoplatěnické kultuře pozdní doby bronzové a starší doby železné. Osídlení lidem popelnicových polí, tedy období mezi léty 1200 až 480 před naším letopočtem bylo významné mezi Opatovicemi nad Labem a Kunětickou horou. V opatovické pískovně archeologové v letech 2006 až 2008 objevili unikání doklad vznikající aristokracie ve starší době železné.
„Na mírné vyvýšenině jsme našli místo obehnané hradbou z hlíny a dřeva, uvnitř byly dřevěné chaty. Mohlo jít o sídlo elity. Jasné důkazy nám ale chybí. V objektech nám totiž chybí nálezy luxusního charakteru. A výplně objektů samotných nesly stopy častých povodní. Přesto je to velmi cenná lokalita,“ míní Sedláček.
Tkalcovská dílna
Další významnou archeologickou lokalitou přibližující dobu Keltů a pozdějších obyvatel Čech, starých Germánů, jsou Slepotice na Pardubicku. Legenda moderní východočeské archeologie Vít Vokolek tam v roce 1998 objevil sídliště, ve kterém byla tkalcovská dílna.
„V pozůstatcích jedné chaty tam byly zbytky tří tkalcovských stavů, což je z hlediska celého Česka unikátní jev,“ říká Jan Jílek, jehož specializací je právě doba římská, kdy na Pardubicku převládalo germánské osídlení. Dílna pochází z doby kolem přelomu letopočtu.
V té době Řím teprve upevňoval svůj vliv v podunajských provinciích a na území současného Pardubicka žili lidé poměrně klidně bez větších válečných konfliktů.
Zaostalí Germáni
Keltové odešli kolem poloviny 1. století před naším letopočtem do Galie a na jihovýchod a s sebou si odnesli i znalost výroby keramiky na hrnčířském kruhu. Část keltské populace se smísila s nově příchozí populací Germánů.
Ti vrhli Pardubicko, co se týče úrovně řemesel, o dvě stě let zpátky. Germáni dohnali keltské předchůdce až někdy ve třetím století našeho letopočtu. Vliv Říma byl na Pardubicku zanedbatelný, protože bylo od jihu izolované Českomoravskou vrchovinou. „V době římské tu byl spíše severní vliv, kde na území dnešního Polska žili Lugiové a Vandalové,“ uzavírá Jílek.
