Tento víkend uplynulo padesát let od mise Apolla 11, při níž se její posádka stala prvními lidmi, kteří se prošli po Měsíci. Zatímco Neil Armstrong a Buzz Aldrin museli při misi Apolla 11 kráčet po lunárním povrchu po svých, astronauti na pozdějších výpravách měli už k dispozici také vozidla.
Takzvaný Lunar Roving Vehicle vznikl proto, aby členové posádek programu Apollo mohli zvětšit oblast, po níž se na Měsíci mohli pohybovat. Dokud museli chodit po svých, byl pro ně akční rádius kvůli objemným kosmickým oblekům velice omezený. NASA na něm spolupracovala s Boeingem, výrobce letadel nakonec zakázku získal místo automobilky Chrysler či výrobce letounů Grumman, které o ni měly také zájem.
Práce na vozítku začaly krátce po úspěchu mise Apollo 11. Boeing na vývoj dostal 19 milionů dolarů, úkolem bylo dodat první vůz do 1. dubna 1971. Plánovanou cenu ale nakonec dodavatel překročil dvakrát, vývoj nakonec přišel na 38 milionů dolarů. Za ně postavil čtyři exempláře LRV, tři pro mise Apollo 15, 16 a 17, poslední zbyl jako náhradní, když tento program byl ukončen. Další kousky pak vznikly pro potřeby testování. Muselo se třeba zjistit, zda vozidlo vydrží přistání na Měsíci, astronauti si navíc museli vyzkoušet jízdu s ním už na zemském povrchu.
Vozidlo přezdívané měsíční bugina bylo poháněno čtyřmi stejnosměrnými trakčními elektromotory od firmy Delco o výkonu 190 W. Energii čerpaly ze dvou 36V baterií ze stříbra, zinku a hydroxidu draselného, které nešly dobít. Dohromady poskytovaly 242 Ah, což postačilo na ujetí až 92 kilometrů. Tolik ale nikdy neujely, maximem bylo 35,9 kilometru LRV 3 na misi Apollo 17. Vozítko bylo projektováno na maximální rychlost 13 km/h, Eugene Cernan s ním ale zvládl až 18 km/h.
Základem byl tři metry dlouhý rám z hliníkové slitiny, nápravy byly od sebe vzdáleny 2,3 metru. Kola tvořil hliníkový náboj, speciální pneumatiky tvořila pozinkovaná tkanina z ocelových vláken s dezénem z titanu pro zajištění dostatečné trakce.
Lunar Roving Vehicle vážil 210 kilogramů, zvládl však uvézt až 490 kilogramů těžký náklad. Díky dvěma sedačkám s ním mohli jezdit dva astronauti, obě nápravy byly kvůli snadnějšími manévrování řídící. Ve výbavě nechyběla ani barevná televizní kamera, která byla dálkově řízená z pozemního řídicí centra, aby se jejím ovládáním nemusela posádka astronautů zdržovat.
Ovládání bylo jednoduché, ovladač ve tvaru písmena T stačilo pro jízdu vpřed stlačit dopředu. Pohybem páky doleva a doprava vozidlo zatáčelo, zatáhnutí páky zpět vozidlo zastavilo. Zpátečku aktivovalo speciální tlačítko, zatímco zatáhnutí páky úplně dozadu aktivovalo parkovací brzdu.
Pokračování článku si můžete přečíst na webu Auto.cz >>>
