Každý musí přiznat, že hamletovské „být, či nebýt“, ho občas donutí k úvahám o Bohu. Čím by mohl člověk ve velikonočním čase zaměstnat mysl kromě malování vajíček a pletení pomlázek, naznačuje rozhovor s táborským knězem Václavem Hesem.
Pokaždé, když vás potkám, máte zasmušilou tvář. Usmějete se někdy?
Na ulici bývám spíš zamyšlený, proto tak možná působím. Ale mám rád přírodu, slunce, setkání s dobrými lidmi a vtipy. Musí být inteligentní, ne vulgární. Ty mě spíš naštvou.
Udělalo by vám radost, kdyby přišlo o Velikonocích do kostela hodně lidí?
Dostaví se hlavně věřící. Určitě nebude kostel zavalen lidmi jako třeba při půlnoční mši o Vánocích.
Je to tak, že v Táboře, a možná i jinde, považujeme půlnoční za dobrý bonton, ale o Velikonocích vlastně mnozí nevědí, proč je slaví?
Beru to trošku z jiného úhlu. V době baroka byly hodně rozvinuty různé pobožnosti. Spousta věcí se točila kolem života církve, víry, zvýraznily se lidové zvyky. To postupně sláblo. Vyprázdnila se obsahová vnitřní stránka, což je pro mě trochu bolest. U Vánoc hodně zvyků přetrvalo, ale křesťanské Velikonoce jsou pro mnohé spíš oslavou jara. Takže v kostele není co slavit pro lidi, kteří nejsou věřící nebo nemají k víře žádný vztah.
Co přesně se vytratilo z obsahové stránky víry?
Pro křesťana jde především o Ježíše Krista a jednotlivé události z jeho života. Liturgický rok je jejich obrazem. Například o Vánocích narození, o Velikonocích smrt a zmrtvýchvstání.
Promlouváte k lidem i skrz jiný slovník než církevní?
O Velikonocích téměř jistě ne. Reagování na situaci ve společnosti by narušovalo skutečný význam svátku. Takovou šanci vidím v průběhu roku a spíš při té půlnoční o Vánocích.
Ale Tomáš Halík mívá plný kostel svatého Salvátora možná právě proto, že také poukazuje na nepravosti v politice a společnosti. Nestálo by za to takhle přiblížit duchovní přesah víry i v Táboře?
Tomáš Halík působí v akademické obci. Je vysokoškolským profesorem právě s přesahem do společnosti. Svoji roli také hraje, koho oslovuje. Často studenty, kteří jsou soustředěni v Praze na vysokých školách. Já mám jiný okruh posluchačů. Ale reaguji i na jejich složení. Něco jiného je to ve všední den, kdy přijde pár starších lidí, a něco jiného v neděli. To promlouvám i k rodinám s malými dětmi. Ale chci jim hlavně zprostředkovat hlubší porozumění Bibli.
Já jsem byl jako nevěřící párkrát v kostele a měl jsem pocit, že mezi mnou a tím, co se odehrává u oltáře, je bariéra.
Takový ostych lidí vnímám velmi často. Jedna žena se mi přiznala, že jí trvalo možná tři roky, než mě požádala o svůj křest. Církevní prostředí pro ni bylo těžko proniknutelné. Proto se snažím být v kontaktu s lidmi i jinde. Rád chodím v pátek na volejbal, mluvím třeba s přáteli těch, kteří si nechávají křtít děti. Nebývají vždycky hluboce věřící. Na faře promítáme filmový klub a někteří přijdou jen kvůli danému tématu, o kterém film je a o němž potom debatujeme.
V rohu vidím ještě kytaru. Hrajete na ni?
Jako samouk jsem se na ni naučil v semináři. Ve Vimperku, kde jsem dříve působil, byla příležitost ji každý den vzít do ruky. Při různých společenských akcích i bohoslužbách. V Táboře jsem se s ní moc nechytil. Jsou jiní, kteří na kytaru umí a na bohoslužby se střídá dokonce šest varhaníků. Také se zpívají jiné písničky než před dvaceti třiceti lety.
Stalo se, že vám na mši nepřišel nikdo?
To ne. Ale jednou na Kvildě seděla na bohoslužbě také jen jediná žena. Ještě za totality bylo kousek od Kvildy pohraniční pásmo. Když jsem tam tenkrát poprvé zazvonil, objevila se hned pohraniční služba a zjišťovala, co se děje.
Vyhledal vás už někdy člověk, který potřeboval pomoc v citové nebo jiné nouzi?
Párkrát ano. Zrovna včera mi volala žena, která se kdysi objevila v kostele, když se rozvedla. Všechno se jí zhroutilo. Od té doby se její život úžasně nastartoval a rozvinul.
Pomáháte prostřednictvím víry, nebo se snažíte pochopit člověka bez ohledu na to, že jste kněz?
Mám rád spíš psychologickou rovinu rozhovoru. Zpočátku není zrovna náboženská. Ale psychologicky pomáhají i biblické příběhy. Rozhodně nejsou pro nevěřícího člověka nepřístupné. To se mi stalo například u malých Romů. Byli vnímaví k příběhu Josefa Egyptského, kterého bratři prodali do otroctví. On se pak přesto stal druhým nejdůležitějším člověkem po faraonovi.
V Táboře jste třináctým rokem. Poznal jste dostatečně město a jeho obyvatele?
Je jich několik set. Hodně zajímavých.
Proslýchá se, že z Tábora odcházíte. Je to pravda?
Je to zatím s otazníkem, ale jestli se do července nic nezmění, připadá v úvahu Sušice. Takové změny vyplynou přirozeně ze života. Nějaký kněz zemře, onemocní, odejde do důchodu. A v diecézi nastanou přesuny. Zvykl jsem si v Táboře, ale nechci se tím nějak trápit. Vlastně bych se vrátil blízko k místu, kde jsem začínal.
Václav Hes
Narodil se 25. srpna 1957 v Českých Budějovicích, kde vystudoval střední ekonomickou školu.
Odešel na teologickou fakultu v Litoměřicích, za komunismu vyloučenou ze svazku Karlovy univerzity.
Po pěti semestrech absolvoval základní vojenskou službu. Potom studia dokončil.
25. června 1983 byl vysvěcený na kněze, a jako kněz začínal ve Vimperku. Od listopadu 1998 působí v Táboře.
