První model rádiem řízeného RC modelu auta dostal Michal Bok na Vánoce před čtrnácti lety. To mu bylo třináct. Začal jezdit s RC autem na ulici a pak se dozvěděl, že v Třebíči pořádají závody v tělocvičně. Šel se podívat, zúčastnil se a dařilo se mu.
„Tehdejší předseda klubu řekl, že se jede na závody. Tak jsme jeli na závody do Blanska a už tam jsem byl hned druhý. Tím začal kolotoč závodů,“ říká jeden ze dvou tuzemských profesionálních RC jezdců, šestadvacetiletý Michal Bok z Třebíče. A ten kolotoč neskončil dodnes.
Nemíváte zánět šlach od ovládání vysílačky?
Ne. Ale když se jezdí auta se spalovacími motory, jezdí se finále na hodinu v tahu. To jsem jednou jel a to je utrpení: stát na tribuně a hodinu se v pětatřiceti stupních Celsia soustředit, to člověk pak sleze dolů a má mravence v nohou.
Dnes jste profesionálním jezdcem, co to znamená?
Mít techniku od výrobce, být jím sponzorovaný a k tomu se pojí povinnost účastnit se mistrovství světa a Evropy. Za to dostáváte plat.
Trénujete ještě?
Vlastně už netrénuju. Spíš testuju, dělám propagaci aut.
Kdy si vás všimli výrobci a nabídli vám profesionalizaci?
Už dlouho jsem týmový jezdec, kdy jsem dostával techniku od slovenského výrobce. Bylo pro ně výhodné, když jsem testoval prototypy. S nimi jsem ukončil spolupráci a přešel k jiné značce, se kterou jsem jezdil dva roky. A před rokem a půl - de facto na konci mé kariéry - si mě všimla japonská firma a s ní jsem uzavřel smlouvu. Začal jsem jejich výrobky dovážet nejen do Čech, jsem evropským dealerem. Ale je to věc štěstí a náhody.
Co to znamená - konec kariéry?
V kategorii elektro je třicet let už strop, a mně je šestadvacet. Postřeh jde dolů.
Ještě se držíte?
Ještě ano, a taky mistr světa a celá světová špička je ve věkové hladině jako já. Ale je spousta mladých kolem devatenácti dvaceti let, kteří jdou nahoru.
Jaká je odměna za vítězství na mistrovství světa?
To už je slušná částka. Ale takový úspěch se patrně v dohledné době nikomu z Čechů nepodaří, ten člověk musí opravdu jen jezdit, nemůže dělat nic jiného.
Jak si stojí Češi mezinárodně ve světě závodů RC modelů?
Ve spalovacích buginách je na tom dobře Martin Bayer ze Slavkova u Brna. Ten je na světě zhruba desátý, což je super. Je u nás asi nejlepší a je to člověk, který kromě tohoto ježdění nedělá nic jiného. Jako asi druhý v republice jsem já v elektro kategoriích, jsem ve světě někde mezi 20. a 30. místem. Nejlepší výsledek jsem měl na jednom evropském závodě, kdy jsem měl i nejrychlejší kolo. Nakonec se to nepovedlo a byl jsem šestý, ale měl jsem rychlejší kolo než vítěz závodu. Takže mám tak nějak vnitřně už vlastně splněno, co jsem chtěl.
Kam jezdíte na závody?
Kamkoli. Thajsko, Japonsko, Spojené státy. Sjezdil jsem celou Evropu, na Kanárských ostrovech jsem byl v únoru, v září mě čeká Las Vegas, na podzim Thajsko. Člověk se podívá kamkoli.
Popište atmosféru na takových závodech.
Je to jedna velká komunita. Nestává se, že by se na závodech objevil najednou někdo nový a měl tam úspěch. Všichni se známe, zdravíme se. Nevím tam o podrazech nebo naschválech.
Co je třeba, aby se člověk dostal mezi elitu?
Už několik let je ta špička stejná, nikdo mladý tam moc neproniká. Chce to jezdit na mezinárodní závody, protože jedině tam si vás mohou výrobní firmy všimnout, pak mít štěstí a v jednom závodě uspět. Pak se může rozběhnout koloběh sponzorství. Ale chce to jezdit, jezdit, jezdit.
Kolik stojí špičkové auto, se kterým jezdí profesionál?
Před deseti lety, když jsem začínal, bylo všechno mnohonásobně dražší než dnes. Teď se všechny ceny tlačí dolů. A dostat se před deseti lety k nejlepší technice nebylo snadné. Dneska si můžete koupit cokoli v nejvyšší kvalitě, když máte peníze. A současně se kvalitativní třídy v technice neliší v ceně o tisícikoruny jako dřív, ale o stokoruny. V tom to mají mladí jezdci snadnější.
Tak kdybych se práskl přes peněženku, že chci profesionální vybavení, kolik bych si měl nachystat?
Abyste mohl aspoň jezdit, tak dvacet pět tisíc. Ale je třeba i šroubovák, nějaké nářadí, a kdybyste chtěl všechno profi, od toho šroubováku po tašku s logem, tak padesát tisíc korun.
Sjedete za závod pneumatiky?
Samozřejmě. Na mistrovství světa se každá jízda jede s novou sadou pneumatik.
Jakou rychlostí auta jezdí?
Silniční auto na rovinkách na dlouhé dráze jede až 130 kilometrů v hodině.
V takové rychlosti bych tím autíčkem nechtěl dostat do nohy. Auta taky pěkně skáčou, to je na efekt, nebo je to součást taktiky?
Je rychlejší, když všechno skáčete, a můžete auto ovládat i ve vzduchu. Když jde na čumák, přidáte plyn, ono se vyrovná, když jde naopak, přibrzdíte. Můžete korigovat směr řízením.
Máte tým mechanik
Já se rád spoléhám sám na sebe. Jen ti nejlepší na velkých závodech mistrovství světa mají svého mechanika, což je vývojář té dané značky, který nejlepšímu z té stáje auto chystá. Vyvinul ho, tak mu rozumí samozřejmě nejlépe. Ale to je součást úspěchu: rozumět tomu autu, nejen jezdit.
Máte svou strategii v závodech?
Závody se jezdí na pět minut. Při kvalifikaci se startují modely po vteřině a na pět minut, kolik se odjede kol. Je to sprint, musíte prostě jet co nejrychleji, neudělat žádnou chybu. Dnes, když uděláte při závodě jednu chybu, tak už končíte, nemáte už šanci na umístění.
Považujete ježdění s RC modely za sport?
Ano, je to plnohodnotný sport, velice náročný na psychiku. Každý z třicítky nejlepších jezdců na světě umí jezdit, jde o to, jak kdo unese tlak, jak se dokáže zkoncentrovat na těch pět minut. Když je na závodech dvě stě nebo tři sta lidí, tak jedete jednou za tři hodiny. Tak si ty tři hodiny předtím připravujete auto, abyste nepodcenil žádný detail. Pak pět minut rozhoduje. A takové pětiminutové jízdy jsou tři čtyři za den.
Zkoušel jste i jiné sporty?
Hrál jsem tenis, fotbal, ale to mě moc nebavilo. Nemám totiž rád kolektivní sporty, kdy to všechno nevisí jen na mně. V zimě si někdy zahraju squash, to je tak ale asi dneska jediné.
Obsluhovat RC auto mi připomíná skoro hodinářskou práci, ta vás nikdy nelákala?
Nikdy. Vždycky mě přitahovala auta, po všech stránkách. Jako malý kluk jsem chtěl mít autosalon. Jezdil jsem se koukat na rallye, chvíli mě bavilo jezdit i na motokárách.
Takže jste měl nalinkovanou představu o budoucnosti
Vždycky jsem chtěl podnikat a bylo mi jedno, v čem. Něco tvořit a být svým pánem. Aby to záleželo na mně, jak se budu snažit. To se mi podařilo: jezdím i prodávám.
Nelezou vám už někdy ta autíčka, kolečka a vysílačky na nervy?
Často. Protože je to prakticky čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Většinou od pondělí do středy pracuji v obchodě, ve středu se začínám balit na závody, ve čtvrtek odjíždím nebo odlétám někam osm set kilometrů na závody. Do neděle závodím, v neděli večer končí závody, pak cesta domů. V pondělí ráno se probudím, je přede mnou spousta práce a začíná to nanovo. V měsíci mám jeden víkend volno.
Jak relaxujete
Zatím nijak. Ale ta práce je pro mě občas i relax. Nemám žádné jiné zájmy.
Jak velký byznys je prodávat RC auta a vysílačky?
Jsou autíčka s vysílačkou a se vším za pět tisíc, k ježdění na zahradu. Tomu já se nevěnuji, dělám jen profi třídu. Ale kdybych se tomu měl věnovat jen v Česku, tak se tím neuživím, dělám celou Evropu. Na závody jezdím i kvůli kontaktům, navážu tam obchodní vztahy.
Takže teď budete ještě dva roky jezdit a pak předáte žezlo?
Budu jezdit dál s mými jezdci, které mám jako mladé. Budu jim chystat auta, dál budu mezi těmi lidmi, ale nebudu jezdit na tolik závodů, třeba už jen na polovinu.
Jsme ve školním areálu na ulici Marie Curie u vaší třebíčské dráhy pro RC auta, v čem je zvláštní?
Takováhle dráha je jedna v republice. Má povrch z umělé trávy, který se používá v Anglii, v Česku se používá minimálně. Je to závodní dráha.
Co jste dnes na dráze testoval?
Dnes jsem od firmy dostal pokyn, abych navrhl nastavení aut na tento povrch dráhy. Takže něco zkoušíme. Mohu nastavit tvrdost pružin, typ oleje do tlumičů, nastavení ovládání, druhy pneumatik, pozice baterií, nastavení spojky, materiály bloků.
Spíš než práci automechanika mi to připomíná seřizování mikroskopů.
Ano, důležitá je přesnost, čistota. Nic tady nejde dělat hrubou silou.
Kdyby se RC auto zvětšilo do velikosti běžného auta, jaký by byl jeho adekvátní výkon?
Ten motorek má výkon jednoho koně. Když to přepočítám, tak auto jede 120 kilometrů v hodině, je to zmenšenina 1:10, takže kdyby šlo o auto běžné velikosti, tak by muselo jet dvanáct set kilometrů za hodinu.
To je slušné žihadlo. Podle čeho volíte barvy auta?
Nejradši jezdím s bílou kastlí, je na dráze dobře vidět. Ale každý jezdec má svůj design. Ta karoserie je průhledná a jsou lidé, kteří ji mohou zespodu airbrushem podle přání nastříkat.
Dochází k haváriím, kdy se auta srazí a rozbijí?
Určitě, praskne při tom nějaký plast. Ale není to problém opravit, u profesionálních aut se prodávají všechny díly zvlášť. Když se vám něco poškodí, vyměníte jen poškozený díl.
Prožíváte dnes ještě euforii z rychlosti?
Rád si zajezdím, ale je to pro mne spíš práce.
Můžete pít před závodem alkohol?
Já mám ve smlouvě, že nemůžu pít alkohol ani den před závodem. Tenhle koníček byl dobrý v tom, že překonal puberťácké roky mladých kluků. Nemůžete jít v pátek večer na diskotéku, když v sobotu brzy ráno vstáváte a jedete na závody. Myslím, že je to super: naučíte se něco z techniky, jste na čerstvém vzduchu a nesedíte u počítače.
