Kolik svobody a volnosti obětujeme, abychom snížili pravděpodobnost dalšího útoku?

Pietní místo před Karolinem za oběti střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Pietní místo před Karolinem za oběti střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zdroj: ČTK / Šulová Kateřina / Profimedia.cz

Z piety k zavražděným a zraněným bychom měli nyní mlčet a v tichosti truchlit. Snad to většina z nás i dělá. Z odpovědnosti vůči nim a jejich ztraceným životům se ale nějak potřebujeme ptát, co dál. Jak po takové ráně nesmyslného násilí organizovat další život v této zemi?

George Bush po útoku teroristů z 11. září 2001, který přinesl politicky motivované násilí na půdu Spojených států, řekl, že to nejhorší, co by Amerika mohla udělat, by bylo změnit způsob svého života, na který teroristé útočili. Leč stalo se. Patriot Act, který Bush prosadil, tehdy posílil preventivní policejní moc. Amerika utáhla bezpečnostní šrouby ve všech směrech, a dodnes je nepovolila.

Česko nezasáhlo násilí politické ani náboženské, nýbrž násilná moc jednoho střelce, který ale může mít napodobitele. Přesto je na místě otázka, zda je utažení bezpečnostních šroubů tím, co opakování násilí zabrání. A pokud ano, jak silné by mělo být?

Přirozenou reakcí těla, i toho kolektivního, je v takových chvílích útoku a ohrožení stažení se do sebe. Obranná reakce je zdravá a přirozená, ale trvá-li příliš dlouho, dokážou nezpracované obranné mechanismy nakonec paradoxně devastovat tělo i mysl.

Rozum pracuje až s odstupem

Co může policie či stát dnes udělat? Posílit psychologickou kontrolu vydávání zbrojních pasů, kontrolovat online pečlivě nákup každé větší zbraně, neboť vrah měl legálně držený zbrojní arzenál; zpřísnit povinně kontroly ve veřejných školních budovách, jinými slovy, opevnit školní prostory jako v Americe? Zvýšit péči o psychicky trpící lidi, kteří mohou být příštími útočníky, a to od nejmladšího věku, kde dnes psychologická asistence zásadně chybí?

To vše jsou otázky pro odborníky na bezpečnost, ale i pro politiky, kteří budou muset nakonec rozhodnout, do jaké míry změníme dosavadní styl života a způsoby nakládání s bezpečnostní hrozbou. Ano, je na to ještě hodně brzy, nejen blízcí a známí mrtvých a zraněných nebo lidé jakkoliv spojení se životem pražské filozofické fakulty a celé univerzity jsou stále v obrovském šoku.

V podobném stavu je dnes zřejmě i celá společnost, a to nejhorší, jak bychom se mohli pokoušet tento stav řešit, je hysterie. Rozum pracuje až s odstupem, protože truchlení a smutek si žádají svůj čas a psychickou energii, které už rozumu nezbývá…

Život se zastavil, ale rozběhne se dál, i ti, co násilně odešli, by to tak určitě cítili. A česká společnost si bude muset položit otázku, kolik svobody a volnosti je ochotna dát či omezit, aby vytvořila teoreticky větší pravděpodobnost, že se podobný útok nebude opakovat, že mu budeme moci nějak předejít. Nepovede se to asi nikdy, ale pro větší pocit bezpečí budou chtít jistě politici něco udělat.

Hlavní otázka omezení volnosti v zájmu bezpečnosti přichází už teď. Není to neúcta k mrtvým, nýbrž odpovědnost k jejich ztraceným životům, odpovědnost k životům, které ještě mohli prožít a které za ně ve vzpomínce a přivlastnění jejich smrti, včetně násilného způsobu, budeme tak či onak žít dál my všichni.

Určit míru snesitelného rizika

Na odpověď ještě přijde ten správný čas. Doba truchlení, kterou prožíváme od čtvrtka 21. prosince, má jiný smysl: překonat ztrátu blízkosti a otevřít její novou možnost, navázat jiný vztah s těmi, kteří už tu nejsou. Hned potom nutně budeme hledat možnost žít do budoucna s vědomím rizika podobné smrti.

Určit míru snesitelného rizika, to je práce pro celou společnost. Ale vždy bychom se – možná, určitě, snad? – měli zároveň ptát, co by si o omezení volnosti a svobody v takové situaci mysleli ti, které vrah připravil o možnost být tu fyzicky s námi. Jim především musíme jako společnost relevantně odpovědět.