Všechny pochyby stranou. Recept Bohuslava Sobotky, který má odvrátit hrozící debakl v nadcházejících parlamentních volbách, zní: ostře vlevo.
Sektorová daň, návrat daňové progrese, úvahy o zkrácení pracovního týdne, mohutný růst mezd ve veřejné sféře, pevné objetí s odboráři v boji za růst mezd v soukromém sektoru, setrvalý růst minimální mzdy, brojení proti „velkým a bohatým“.
Etalonem voliče je klient státu – tabulkový zaměstnanec i chudý adresát sociální pomoci. Ostatní voličské skupiny jsou vítány, pokud zabloudí, ale osloveny nebudou. Úvahy o tom, co by se stalo s českou konkurenceschopností, pokud by na Sobotkovy plány došlo, nechme zatím ekonomům, jistě si na nich smlsnou. Ekonomické rozvahy ale nebyly tím, co premiérovu mysl při vytváření kostry volebního programu do sněmovního klání vedlo.
Byla to snaha chopit se iniciativy a vykolíkovat hřiště pro volební boj tak, aby socialistům vyhovovalo. První kolík byl zaražen ve chvíli, kdy Sobotka přišel s tezí, že volby do sněmovny může vyhrát buď ANO, nebo ČSSD; třetí varianta podle něj neexistuje. To je celkem osvědčená metoda manipulace s voličem. Vzpomeňme na úspěšné volební heslo ODS z roku 1998 „Doleva, nebo s Klausem“.
Pokud dokážete voliče přesvědčit, že stojí před binární volbou, máte poloviční šanci, že bude váš. Sobotka nezůstal jen u toho. Zjevně se rozhodl, že zkusí volební souboj vytrhnout z postfaktické ideové a hodnotové břečky, které nerozumí, a vyzve vlastního vicepremiéra na souboj v terénu, který je mu bližší – ve staré dobré pravo-levé aréně.
A hned se zabarikádoval na levicových pozicích, odkud mu Babiš v krajských volbách vysál spoustu voličů.
Odtud bude chtít Andreje Babiše vystrkat zpátky na střed a doprava. Z rozpačité reakce ministra financí se zdá, že tentokrát je iniciativa a výhoda prvního výstřelu skutečně na premiérově straně.
To ale zdaleka neznamená, že tento plán vyjde nebo že je kdovíjak lišácký. Rizik je v něm jako naseto. Je hezké, že premiér v posledních dnech dokázal trochu rozptýlit dojem, že socialisté jsou smířeni s prohrou a přemýšlejí jen o podmínkách, za nichž je Babiš vezme do vlády.
Sobotka se zjevně rozhodl přistoupit ke sněmovním volbám, jako by byly pro ČSSD poslední – bez skrupulí, bez her na široké rozkročení od dělníků k městským liberálům. Jenže kvůli tomu tyto y pro ČSSD mohou skutečně být poslední. Sobotka návrhem priorit prakticky vynuloval svůj koaliční potenciál, nepočítáme-li komunisty.
Buď vládnout nebude, což straně ublíží, anebo se k vládě dostane, ale bude muset rezignovat na mnoho svých priorit, dnes tak ostře definovaných. Což straně ublíží ještě víc.
Podobně jako vzpomínané ODS v roce 1998, která po volbách pod heslem „Doleva, nebo s Klausem“ uzavřela opoziční smlouvu s ČSSD. Sobotka hraje vabank. Je to bezesporu sympatičtější než odevzdaný defétismus. Víc dobrého o tom říci nelze, neboť v sázce je skutečně hodně.
