Ve vládě propukl spor, což není nic neobvyklého. Tentokrát je ale mimořádně pestrý. Jde o to, kolik peněz se vydá na budoucí české předsednictví v Evropské unii. Premiér Andrej Babiš se svým ANO chce být úspornější, sociální demokraté s resorty zahraničí a vnitra – tedy těmi, na které to dopadne nejvíc – pochopitelně velkorysejší. Ale tím to nekončí.
Když to vezmeme postupně, tím největším kamenem úrazu jsou samozřejmě peníze. A tady není důvod nedat premiéru Babišovi za pravdu. Rotační předsednictví EU ztratilo zvláště po Lisabonské smlouvě na významu, jeho užitek je do značné míry virtuální. Neboli, těžko říct, nakolik je přínosem pro zemi jako takovou. Spíš se stává příležitostí blýsknout se pro ty, kteří se motají kolem Bruselu, diplomacie atd. Takže úplně stačí, když ho zvládneme se ctí, spolehlivě…a úsporně. A jako protiargument neobstojí ani to, že jiné srovnatelně velké země za předsednictví utratily více. Příklady bychom si měli brát pozitivní, nikoliv negativní.
I v premiérově nepochybně upřímné touze po úsporách lze ale najít trhliny. Ponechme stranou vcelku originální argumentaci nového bojovníka za lepší životní prostředí, že méně peněz bude znamenat i méně cestování letadlem, a tedy i větší potěchu pro klima. Jde o něco jiného. Když je premiérovi tak velkým trnem v oku ta miliarda korun navíc, proč jej netrápí několikanásobně vyšší částky, které jeho vláda pouští schodkovému rozpočtu žilou? Ať už jde o zbytečné slevy ve vlakové a autobusové dopravě či plošné, nikoliv adresné přidávání ve veřejné sféře? Anebo pouhé přisypávání miliard místo skutečných reforem v důchodové oblasti či zdravotnictví? A propos, k čemu by byla využita ta jinak sympaticky ušetřená miliarda za europředsednictví?
A pak je tu výše naznačená „stranická“ linie. Vzhledem ke způsobu fungování vlády to celé přerůstá ve spor mezi ANO a sociálními demokraty. Premiér je nyní může vinit z rozhazovačnosti, oni jej kritizovat za neodpovědnost. A pokud by náhodou někdo z nich byl u moci i během předsednictví – v druhé polovině roku 2022, tedy po příštích sněmovních volbách – mohl by spor nakrásně pokračovat. Premiér by jim mohl škodolibě vyčítat nezvládnutou agendu předsednictví, sociální demokraté by to mohli svalovat na jeho skrblictví. Ale nepředbíhejme…
Další rovinou je samozřejmě vztah k Bruselu. Stoupenci vyššího rozpočtu jsou hned nazírání jako zapálenější obhájci Evropské unie a samozřejmě naopak. Jakkoliv jde do značné míry „pouze“ o otázku úřednictva, neboli otázku byrokracie. Nemluvě o tom, že to je další střípek do mozaiky o těžké shodě při hledání priorit české zahraniční politiky. A to jde jen o dvě vládní strany.
Dohady o výši rozpočtu na české předsednictví tak vlastně vyvracejí tezi, že tento institut už v EU ztratil smysl. Dokázali jsme opak, byť jde hlavně o náš vnitřní problém, nikoliv celounijní záležitost. A to do našeho předsednictví zbývají ještě téměř tři roky, takže je ještě dost času na případné aféry kolem vynakládaných peněz. Když už to neosladíme EU, jak znělo motto minulého předsednictví, tak alespoň sami sobě.
