Prezident Miloš Zeman jmenoval Janu Maláčovou ministryní práce a sociálních věcí. Poprvé v novodobých dějinách České republiky se ceremoniál odehrál mimo prostory Pražského hradu. A stejně jako v případě nedávného jmenování nového ministra spravedlnosti Jana Kněžínka se tak stalo opět bez přítomnosti médií a v hodně okleštěném aranžmá. Ostatní jen mlčky přihlíželi.
O tom, že vše proběhne v takové podobě, všichni dlouho dopředu věděli. Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček celé minulé dny nedělal skoro nic jiného, než že hledal „historické důkazy“ toho, že za první republiky se podobné akty konaly v Lánech či dokonce na Slovensku v Topoľčiankách.
Na samém začátku však bezděky prozradil, že oním významným důvodem je i fakt, že se ministři v Babišově vládě mění příliš často. To je ale problém už někoho jiného, že?
Za Havla ani Klause nic podobného nebylo
Znalci politických poměrů, ale například i dlouholetý mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček poukazovali na to, že za dob Václava Havla ani Václava Klause se nic obdobného nestalo, a netajili se názorem, že může jít o znevážení slavnostního ústavního aktu. Příčin však může být mnohem více, například za ní stojí prezidentova únava a aktuální zdravotní stav. Ale třeba možná jakýsi Zemanův truc a šprajc ukázat všem kolem, kdo je tady pánem.
Při větším odstupu však zjistíme, že jmenování nové ministryně v Lánech je de facto Zemanovým dalším krokem, ve kterém si ohýbá systém ústavních tradic a zvyků podle vlastních svérázných potřeb a výkladů.
Nikdo mu neodporuje
Začalo to před mnoha lety, kdy nechtěl jmenovat premiérkou Miroslavu Němcovou, pak tu byl (sice nepovedený) Lánský puč, snaha sesadit expremiéra Bohuslava Sobotku, ale nechat jeho vládu dále v chodu, lavírování nad tím, kdo bude a kdo nebude ministrem a v neposlední řadě i pozvání šéfů soudů ke kauze H-System (ačkoliv z titulu své funkce o tom se Zemanem hovořit nemohou).
Jmenování ministryně v Lánech se z tohoto pohledu může jevit jako prkotina, ale ono to tak není. Hradní pán zkouší, co všechno mu projde u lidí i jeho politických soupeřů, a libuje si v tom, že mu nikdo ze zainteresovaných neodporuje. Fakticky si přitom zvětšuje vlastní optickou i neformální moc.
Opanovává prostor a s každým dalším krokem se jeho mocenské choutky ještě více zvětšují a bobtnají.
