My třicátníci si dnešní rozhodnutí můžeme přeložit pouze tak, že díky populismu můžeme na jakýkoli státem servisovaný starobní důchod vesele zapomenout. Nebo do něj budeme moci nastoupit až tak v devadesáti a i pak půjde o částku rovnou dnešním nižším tisícovkám.
Dobrá, člověk si může hrát na svědomitého občana a šetřit si na penzi sám. Krásnou písničku o zhodnocujícím se pytlíčku peněz hraje řada společností nabízejících penzijní připojištění. Ale aktuální refrén zní trochu děsivě: v dlouhodobé perspektivě fondy nebudou mít na čem vydělávat, protože nulové až záporné sazby jejich výkonu opravdu nijak nepomáhají. Takže tato cesta je také dlážděna dobrým úmyslem, ale vede přinejlepším donikam. A možná i do pekla.
A konečně je třeba vzít do úvahy také dynamiku trhu práce a mizející pracovní příležitosti. Naše evropské vzory bojují s nezaměstnaností mladých již dlouhá léta a my se na to brzy budeme muset brzy připravit také. A věková hranice odchodu do důchodu v tom bude hrát velmi důležitou roli.
S tím, jak se v této zemi daří prosadit jakoukoli reformu důchodového systému, se na současném stavu nezmění nic ještě dlouhé dekády. Nicméně jednou, a nemusí to být ani za desítky let, se to všechno zhroutí. Na jedné straně budou desítky procent mladých bez práce, na straně druhé desítky procent důchodců a mezi nimi desetina populace, která to sama uplatí. Tak snad aby všechnu tu nadhodnotu k přerozdělení vytvořili roboti, protože jinak potěš pámbů.
