Kdo si hraje s elektřinou, může dostat ránu. A kdo sahá na ČEZ, dostane ran, co se do něj vejde. Zvláště když ho chce postátňovat. Minoritáři jsou rozčilení od okamžiku, kdy vláda zastropováním výkupních cen energií a zavedením válečné daně sebrala ze zisku, který už viděli rozdělený v opulentních dividendách, neskutečných sto miliard korun.
Trochu ale živili naději v takový výsledek tanců a her v energetice, že stát, který vlastní 70 procent akcií ČEZ, vykoupí od malých akcionářů zbytek za cenu vysoce převyšující kurz na burze. Inspirovali se při tom francouzským příkladem, kdy Macronova vláda loni v létě vyhlásila zestátnění EdF formou vykoupení dvaceti procent akcií ze soukromých rukou. Nabídla za ně padesát procent nad kurz, který v té době činil něco kolem osmi eur za akcii. To by se samozřejmě líbilo i našim minoritářům. Méně už daňovým poplatníkům, kteří by museli zaplatit přes dvě stě miliard korun.
Nicméně vláda potřebuje mít vlastnickou kontrolu nad zdroji elektrické energie. Ani ne tak proto, aby mohla uměle udržovat nižší ceny, ale aby zajistila, že se do energetických zdrojů bude dostatečně investovat kvůli pokrytí tuzemské spotřeby. Jde přitom samozřejmě o výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech, případně dalších reaktorů v Temelíně. Jenže jde i o další zdroje, protože podle současného výhledu odstavování uhelných elektráren by mělo chybět už koncem desetiletí deset až čtrnáct terawatthodin elektrické energie z těch sedmdesáti, jež Česko spotřebuje.
Původní představa, že se to „odněkud“ doveze, je s dnešní zkušeností naivní. Vláda proto celkem racionálně preferuje řešení, kdy nebude znárodňovat celý ČEZ, ale vykoupí jen jeho výrobní část, což už není pro privátní akcionáře tak lukrativní, protože při tom se žádné prémie nevyplácejí. I když samotný ČEZ a potažmo jeho akcionáři samozřejmě musejí získat za prodaný majetek férovou cenu.
Mezi soukromými akcionáři hrají nejvýznamnější roli velké penzijní a investiční společnosti se sídlem v USA a ve Velké Británii, které si svůj majetek opravdu dokážou ohlídat i v méně civilizovaných zemích, než je Česko. Jak to chce vláda odehrát, se stále utajuje, protože jde o informaci, jež má zásadní význam pro ceny na burze, a dokud nebude na stole finální podoba plánu, nesmí uniknout vůbec nic.
Něco se ale přece jen na veřejnosti objevit musí. Třeba změna zákona. A tak se vynořila informace, že Legislativní rada vlády odmítla návrh ministerstva spravedlnosti snížit povinné kvorum pro rozdělení společnosti z 90 procent všech akcionářů na 85 procent akcionářů zúčastněných na příslušné valné hromadě. Je to prý protiústavní. A malí akcionáři křičí, že stát se je chystá oškubat, vytlačit z firmy bez odpovídající náhrady a připravuje k tomu zákon, který je v rozporu s příslušnými evropskými normami.
Autoři novely se brání, že nové kvorum se netýká vytlačení akcionářů formou nuceného výkupu, squeeze-outu, ale jen rozdělení podniku s nerovnoměrným zastoupením dosavadních akcionářů, což mají obdobně upraveno třeba Němci či Slováci a potřebné kvorum mají nastavené ještě níž. Na druhou stranu ale lze chápat, že se vláda chce vyhnout možnému blokování záměru, který má zásadní význam pro strategickou bezpečnost země. Ať už to dopadne jakkoli, je jisté, že akcionáři ČEZ skončí o dost lépe než jejich kolegové z EdF.
Ona padesátiprocentní prémie k ceně z burzy má svůj rub v tom, že i potom dostanou jen zlomek toho, za co francouzská vláda v roce 2005 EdF privatizovala. A řada akcionářů ČEZ dobře ví, že akcie na burze za poslední měsíc posílily skoro o 17 procent. Takže strach z vládního loupežníka je spíše mediální iluze.
