Filípková z Člověka v tísni: Jak stabilní bude sever Sýrie, tak bezpečná bude hranice Evropy

Pracují pro nás čtyři stovky  zaměstnanců, zejména místních kolegů, a pomůžeme zhruba 129 tisícům lidí měsíčně, říká Lenka Filípková z organizace Člověk v tísni.

Pracují pro nás čtyři stovky zaměstnanců, zejména místních kolegů, a pomůžeme zhruba 129 tisícům lidí měsíčně, říká Lenka Filípková z organizace Člověk v tísni. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Lenka Filípková, Člověk v tísni
Lenka Filípková, Člověk v tísni
Lenka Filípková, Člověk v tísni
Lenka Filípková, Člověk v tísni
5 Fotogalerie
Pavla Palaščáková

Situace v Sýrii zůstává nestabilní a rozšíření koronaviru v některých oblastech by vedlo ke katastrofě. V Idlibu sice působí islamisté, ale většinu populace tvoří ženy a děti, které potřebují pomoc. Na vývoji v této oblasti z velké míry závisí bezpečnost hranic Evropské unie, domnívá se Lenka Filípková, která se tam podílí na řízení programů organizace Člověk v tísni.  

Konflikt v Sýrii trvá už téměř desetiletí. Máte pocit, že nejhorší už má země za sebou?

Situace v Sýrii je nejistá a stále se obáváme, že se může zhoršit. Například letos přišel koronavirus. V případě, že by se rozšířil v oblastech, kde je situace nejkritičtější, kde jsou přeplněné uprchlické tábory, následky by byly katastrofální. Není vyloučena ani další eskalace násilí. Poslední velká vlna se na severozápadě země odehrávala od loňského prosince do letošního února, teď trvá příměří. Během posledních bojů ale dále narostly humanitární potřeby, na útěku byl znovu milion lidí.

V Idlibu se přitom nedávno potvrdil první případ koronaviru. Je tam vůbec možná nějaká prevence?

Je to samozřejmě velmi komplikované, snažíme se dodržovat prevenci při práci. Přijali jsme různá opatření, při distribuci potravinových balíčků se například nesmějí shromažďovat lidé na jednom místě. Máme také ochranné pomůcky, k dispozici je dezinfekce.

Jaká by byla reakce na rozšíření nemoci, bylo by možné postavit třeba polní nemocnici s ventilátory?

Ano, i na to jsme se v nastalé situaci zaměřili. Kromě distribuce hygienických balíčků v severní Sýrii společně s našimi partnery také opravujeme nemocnice. Vybavili jsme v nich několik místností, které by mohly sloužit jako izolační jednotky a jednotky intenzivní péče.

Jak situaci komplikuje opakované snižování počtu koridorů z Turecka pro humanitární pomoc? Nyní bude moci fungovat pouze jeden místo dvou.

Ty hraniční přechody jsou klíčové pro veškeré dodávky pomoci a zejména pro transport chybějícího zdravotnického materiálu. Jeden ze dvou přechodů je přitom téměř na maximu kapacity. Společně s dalšími organizacemi jsme vydali varování před katastrofálními následky.

Proč byl takový zájem na snížení počtu přechodů?

Z pohledu Ruska a Číny se situace uklidňuje, syrský režim ovládá sedmdesát procent země a jejich argument je, že fungování a oficiální uznání těchto přechodů pro dodávky pomoci narušuje suverenitu státu.

Jak hodnotíte humanitární a celkovou situaci na vládou kontrolovaném území? Máte zprávy o tom, že by se režim mstil svým odpůrcům?

V oblastech, které byly dřív pod kontrolou opozičních sil a kde se bojovalo, je situace nejhorší – je nestabilní a potřeby jsou tam zdaleka největší. Některé oblasti se dají pokládat za klidnější, ale momentální ekonomická situace je velmi špatná, takže potřeby jsou obrovské po celé Sýrii. Vzhledem k tomu, že tam nepracujeme, nemáme informace z první ruky, ale z dostupných informací od organizací, které situaci dokumentují, k porušování lidských práv dochází. Někteří navrátilci byli zatčeni, vyslýcháni.

Má vláda alespoň nějaké kapacity na rekonstrukci, třeba s pomocí zahraničních partnerů?

Myslím, že momentálně velmi malé. Jsou státy, které by na tom měly zájem, třeba Rusko, Írán a Čína. I země Perského zálivu obnovují se Sýrií diplomatické vztahy. Ale zřejmě žádný aktér není schopen zajistit tak rozsáhlou rekonstrukci, protože náklady na ni se odhadují na 250 až 400 miliard dolarů.

A co lidé z oblastí původních bojů? Vrátili se už domů?

Lidé se vracejí stále málo. Návraty vnitřně vysídlených jsou větší než ze zahraničí. Za poslední čtyři roky se z ciziny dobrovolně vrátilo méně než 250 tisíc lidí.

Předpokládám, že hlavně z Libanonu a Turecka.

Ano, i kvůli tomu, že situace v okolních státech pro ně není jednoduchá, těžko hledají zdroje obživy. Mnohdy se ale nemají kam vracet, protože jejich domy nebo zdroje živobytí byly zničeny či zabaveny.

Jsou jejich podmínky v Turecku a Libanonu srovnatelné?

Dalo by se říct, že v Turecku jsou na tom o něco lépe kvůli tomu, že je to větší země a mají tam více příležitostí. Turecká vláda jim uděluje alespoň v omezené míře pracovní povolení, někteří dokonce získali turecké občanství. Kvůli koronaviru se ale celkově složitá situace ve všech okolních zemích opět zhoršila. Hlavně v Libanonu, který je na pokraji ekonomického kolapsu.

Když se vrátíme k Idlibu, v Česku je ta oblast vnímaná kontroverzně. Podle některých názorů tam zůstali už jen radikálové, zbytek dávno uprchl. Jaká je realita?

Je pravda, že tuto oblast ovládá řada ozbrojených skupin včetně islamistů. Ale jedná se o desítky tisíc bojovníků, zatímco na území žijí čtyři miliony civilistů. Více než 2,5 milionu z nich tvoří vnitřně vysídlení uprchlíci, kteří utekli z jiných částí Sýrie. Někteří museli před boji utéct již několikrát. Podle OSN a dalších mezinárodních organizací tvoří tři čtvrtiny populace ženy a děti, což potvrzuje i naše zkušenost.

Myslíte si, že syrský prezident Bašár Asad v horizontu řekněme dvou let ovládne i tuto část země?

Syrský režim má o ovládnutí zbytku určitě zájem, ale bude to záviset na  dohodě s Ruskem, Íránem a Tureckem. Je do toho velmi těžké vidět a domnívám se, že se v mnoha věcech rozhoduje o Sýrii bez Sýrie.

Vnímáte to tedy tak, že už jde spíše o záležitost těchto zemí, zatímco role Západu klesla?

Je to tak. Možnost Západu ovlivňovat syrské dění je momentálně malá.

Myslíte si, že se v příštích měsících může opakovat situace z konce zimy, kdy Turecko navnadilo uprchlíky k pokusům o cestu do Evropy prohlášením, že jim v tom nebude bránit?

Samozřejmě to souvisí s tlakem, kterému je Turecko vystaveno. To prohlášení přišlo v době horšící se situace v Idlibu a obavě, že pokud se eskalace bude  stupňovat, bude Turecko nuceno otevřít hranice, aby nenastalo obrovské krveprolití. Od Turecka to tedy byl poměrně racionální krok vzhledem k tomu, že už nyní hostí zhruba 3,6 milionů syrských uprchlíků. Snaží se proto tlačit na rozsáhlejší pomoc a je jasné, že ji potřebuje, protože je v úplně jiné situaci než kterákoli jiná země.

 

Takže to, jak bezpečné budou řecké, potažmo evropské hranice, jednoznačně závisí na dalším vývoji v Idlibu?

Ano, do značné míry jsou to spojené nádoby.

Jak na místě pomáhá Člověk v tísni?

Na severu Sýrie máme programy potravinové bezpečnosti, rekonstruujeme vodovodní a kanalizační sítě, věnujeme se vzdělávání. V Sýrii vyrůstá generace dětí, které de facto nezažily nic jiného než válku a život na útěku.

Co pro ně děláte?

V některých oblastech podporujeme školy, zajišťujeme platy a školení pro učitele, distribuujeme balíčky s pomůckami. Když je to nutné, tak školy i opravujeme a celkově zajišťujeme jejich chod. V táborech máme stanové školy. Dětem také poskytujeme psychosociální pomoc. Další oblastí je pomoc při rekonstrukci obydlí včetně distribuce balíčků na jejich jednoduchou opravu, které obsahují například plachty. Podporujeme také místní zemědělce a celkově obnovu zdrojů obživy.

Na co se soustředíte nejvíc?

Nejvýznamnějším sektorem je potravinová pomoc. Snažíme se pracovat s těmi úplně nejohroženějšími a pečlivě je vybíráme. Distribuujeme nejen potravinové balíčky, ale v oblastech, kde nějak funguje trh, dostávají lidé poukázky, abychom jeho chod podpořili. Mohou dokonce dostávat i hotovost, aby si sami mohli určit, co nejvíce potřebují. Ti lidé přišli o domov, o jakýkoli pocit jistoty a o možnost rozhodovat o svém životě, proto je taková pomoc důležitá.

Jaké jim nabízíte další vyhlídky?

Snažíme se o přechod k rekonstrukci, takže podporujeme zaměstnanost, spolupracujeme s místními obchodníky. Máme programy „peníze za práci“, příjemci se podílejí třeba na opravách vodovodních sítí. Máme i jakási krátkodobá učiliště, kde se lidé mohou naučit novou profesi, a ty nejúspěšnější dokážeme do začátku finančně podpořit, aby si založili vlastní malý byznys.

Kdysi jsem četla, že Syřané jsou poměrně aktivní a je pro ně otázkou hrdosti nebýt pouze pasivními příjemci pomoci.

Myslím, že ano. Je to vidět na lidech, kteří se už museli několikrát přesunout a pokaždé se snaží začít znovu s nějakým podnikáním. Je také třeba si uvědomit, že Sýrie byla dobře fungujícím státem s minimální mírou negramotnosti.

Kolik místních pro vás pracuje a kolik lidí pomocí pokryjete?

Pracuje pro nás zhruba čtyři sta zaměstnanců, zejména místních kolegů, a pomůžeme zhruba 129 tisícům lidí měsíčně. Za minulý rok jsme pomohli téměř 1,5 milionu lidí.

A jak své programy financujete?

Máme peníze od vlád některých evropských zemí včetně české, také od americké vlády a využíváme instrumentů Evropské unie.

Přispívají Češi ještě pořád na Sýrii?

Ano, česká veřejnost je štědrá. Přestože konflikt trvá tak dlouho, lidé se o Sýrii zajímají a chtějí pomáhat. Jen od začátku roku, kdy situace v Idlibu eskalovala, přispěli Češi do naší sbírky na pomoc Sýrii přibližně patnácti miliony korun.

Lenka Filípková

Od roku 2015 působí v organizaci Člověk v tísni, kde se podílí na řízení humanitárních programů v Sýrii. Pracovala v Praze, Turecku i přímo v Sýrii. 

Vystudovala politologii a mezinárodní vztahy v Praze a Blízkovýchodní studia v Londýně. 

Před prací pro Člověka v tísni působila také v OSN v Palestině a pracovala pro výzkumné organizace v Praze.