Žiletky komunismu řezaly i v osmdesátých letech. Se svobodou neumíme zacházet, říká spisovatel Ota Kars | E15.cz

Žiletky komunismu řezaly i v osmdesátých letech. Se svobodou neumíme zacházet, říká spisovatel Ota Kars

Pavel Otto

Uživit se jako spisovatel dokáže jen málokdo. Navíc musí být hodně skromný. „Což já spíš nejsem,“ říká držitel ceny Magnesia Litera za knihu Jmenuju se Tomáš, spisovatel Ota Kars. Sám píše odmala, ale publikovat začal výrazně později. Dlouho se totiž styděl za to, co dělá – píše.

E15: Stejné jméno jako vy nese český malíř židovského původu Georges Kars. Jste spřízněni? Máte v rodině umělce? 

Umělce v příbuzenstvu nemám. Pouze babička malovala a rodiče zamlada příležitostně psali. Naše rodina je z tátovy strany židovská. Georges Kars mě oslovil a nadchnul už v devadesátých letech, když jsem se toulal krajinou mezi Prahou a Českým středohořím, kde máme rodinné kořeny. Byl jsem tehdy poprvé ve Velvarech, je tam takové zašlé muzeum s Karsovými obrazy a kresbami. On i jeho osud mě okamžitě vzali. 

E15: Takže podle něj máte Kars jako pseudonym?

Jako pseudonym jsem chvíli používal pradědečkovo jméno Jan Junek. Kars je moje autorské jméno, za kterým si stojím. Svoje jméno jsem jen propojil s krajem a židovským osudem. Nejenenom Georgese Karse. Je to vlastně akronym mého celého občanského jména. 

Napsal jsem o tom svoji druhou nejdelší báseň, která se jmenuje Ro_zmlácená krajina. Okolí Velvar, Kralup nad Vltavou, Úštěka nebo Slaného, vlastně sever od Prahy, celé Středohoří i dál, jsou pro mě důležité, často tam jezdím vlakem, autem i na kole. Dnes je to tam lepší, ale ještě před patnácti lety byly skoro všude ruiny, opuštěnost, dekadence. Samotné královské město Velvary má svůj zvláštní příběh. Náměstí je tam skoro větší než ve Slaném, ale z poloviny je obklopeno jen dvěma řadami domů. Za nimi už jsou zahrady, pole. Ve své době to bylo jedno z největších měst v Čechách.  

E15: Jak jste se dostal k psaní poezie a prózy? 

Píšu odmala. V patnácti jsem napsal báseň o fotbalistovi Honzovi Bergerovi, aby se vrátil do Sparty. Nemohl hrát, protože urazil tehdejšího prezidenta Gustava Husáka a byl za to podmínečně odsouzen do vězení. Pak přišly nekonečné obměny veršů: „Miluju tě, mám tě rád, nikdy tě nepřestanu milovat.“ O spolužačkách i neznámých dívkách, které jsem třeba jen zahlédl na ulici nebo jsem si je vysnil, jsem jich možná napsal tisíce. Byla to čistá onanie, grafomanie. Tak v šestnácti nebo v sedmnácti jsem ale už občas napsal věc, která stála za to.

E15: Proč jste se k publikování rozhodl až později?

Styděl jsem se za to, co dělám. Že píšu. Dlouho byl můj život v tomhle směru takový vnitřní boj. Za komunistů by moje věci asi publikovat nešly a po roce 1989 to místo psaní chvíli byl takový nekonečný mejdan. Pak jsem začal podnikat a některé svoje vnitřní záležitosti dával chybně stranou. K psaní mě to ale neustále pudilo. První mnou kanonizovanou sbírku básní nazvanou Bezecesta jsem vydal v roce 1997. 

E15: Co bylo dál?

O čtyři roky později následovala sbírka Spalte tuto knihu, na kterou jsem hrdý. Je na titulní straně opatřena i kvalitním plastovým čínským zapalovačem. Původně měla vyjít v apokalyptickém roce 2000, ale pozdržela se. Neustále jsem ji upravoval. Náklad se měl distribuovat v igelitových taškách, které jsem chtěl dávat do odpadkových košů a následně volat policii s tím, že jde o bomby. Věřil jsem, že upozorním na něco, co stejně přijde, a navíc, že obsahem knihy je takové nové paradigma. Asi jsem si připadal jako umělec. K realizaci nápadu ale nikdy nedošlo. Když v září 2001 zaútočili teroristé v USA, upustil jsem od toho. Od té doby tvrdím, že jsem útok předpověděl. Tedy až na ta letadla. Chtěl jsem literární junk bomby do metra. To by asi tolika lidem neublížilo.

E15: Jako prozaik jste debutoval před třemi lety biografií Jmenuju se Tomáš o populárním dětském herci a vašem kamarádovi Tomáši Holém? Nebo jste se o prózu pokoušel už dřív?

Už v roce 2013 jsem měl rozepsanou knihu Spratci, která nakonec vyšla až loni. Téma jsem z větší části nosil v hlavě, pořád jsem se s ním trápil. Chtěl jsem, aby v románu bylo jakési alter ego, nebo něco takového. Prostě postava, které zemře a je částečně inspirovaná Tomášem. Ale vůči jeho mamince Marušce, která v té době ještě žila, by to bylo necitlivé. 

Po její smrti mě pak nečekaně oslovil Tomášův táta, abych napsal biografii o jeho synovi. Šlo o impulz, který mě vtáhl do prózy. Umožnil mi pak snadněji dodělat a vydat Spratky, které jsem plánoval už dávno. 

E15: Nebylo těch impulzů víc?

Když jsme ještě byli kluci, Tomáš říkal, že až budeme dospělí, zbohatne a bude vydávat mé knihy. Nakonec se to vlastně paradoxně stalo. 

E15: Čekal jste, že za prvotinu dostanete ocenění Magnesia Litera?

Věděl jsem, že Tomáš byl velmi populární herec. Knihy, které o něm do té doby vyšly, byly špatné. Šlo o bulvární zpracování, kde chyběly pravdivé, natož hlubší a ověřené informace. Knize Jmenuju se Tomáš jsem věnoval spoustu práce. Oslovil jsem řadu lidi, kteří Tomáše znali, abych si pokud možno všechno ověřil. A pak jsem informace poctivě, byť lehce beletricky zpracoval. Dlouho jsem váhal, zda knihu o Tomášovi napsat. Když jsem se rozhodl do toho jít, přes půl roku jsem nechodil do práce a nevydělával. Ale o to víc jsem věřil, že by to s tou čtenářskou cenou mohlo vyjít. Byla to spíš cena pro Tomáše než pro mě.

E15: Od jeho smrti uplynulo třicet let. Zemřel na jaře v roce 1990, několik měsíců po listopadovém převratu. Byl by spokojený s dnešní společenskou situací? A jak ji vnímáte vy?

Myslím, že by ji vnímal jako většina našich vrstevníků. Byl by rád, že je demokracie a volnost, plnými doušky by si je užíval a využíval je. Určitě by měl originální a svoje názory. Jako vždycky. Takových lidí je v každé době málo. A asi by nebyl nadšený z našich současných politických představitelů. V případě prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše jsem si tím téměř jistý. 

E15: Husákovu normalizaci jste popsal v románu Spratci. Proč zrovna tuto dobu, jak jste ji prožíval?

Pozadím knihy jsou osmdesátá léta a jejich typické atributy: jazyk, odvaha i první zklamání, dospívání. Příběh končí na začátku devadesátých let, kde je patrný zlom, ke kterému došlo, ale jeho hrdinové ještě neuniknou některým důsledkům let minulých. Teď píšu knihu Šílená láska, je o devadesátkách. Kód doby je úplně jiný.

Bezbřehá svoboda a možnosti, podnikání a třeba i drogy a další nebezpečí. Ale to je jen pozadí příběhu o lásce, o naší touze po ní a našem strachu se jí úplně poddat. Jsou tam časové přesahy jak do období našich rodičů a prarodičů, tak do současnosti.

E15: Jak to tedy bylo s těmi osmdesátými léty? Dají se shrnout do několika slov?

Spratci měli být původně příběhem mladých lidí, jejich první party, holek. Nakonec se mi tam dostala i doba, kterou jsme prožívali. Román není čistě autobiografický. Stejně jako jeho hrdinové jsme si i my připadali hodní a nevinní. Ve skutečnosti jsme ale tak úplně bezbranní a poddajní nebyli. Neustále docházelo k malým střetům s režimem, jakkoliv byl v osmdesátých letech už uvolněnější. Kódem té doby byly strach a chlast. Lidé si navzájem lhali, neustále se omezovali a báli se projevovat. Měli strach, aby je někdo neudal a neměli problémy v práci nebo ve škole. Většina lidí se snažila nevyčnívat, nevybočovat.

E15: Spratci jsou příběhem o středostavovských studentech, kteří se obávají vyhození ze školy. Lze to tak shrnout?

V zásadě ano. Hrdinové jsou kluci, kteří v souladu se svými osobnostmi chtějí být výrazní, snaží se vynikat nad okolí, myslí si, že jsou pankáči. Ale na druhé straně nechtějí být vyhození z gymnázia. Lavírují, byť puberta je opakovaně žene do střetů.

Vít Kremlička moji knihu pochválil a zařadil dokonce k …a bude hůř Jana Pelce. Ta je oproti Spratkům o drsném undergroundu. O máničkách a lidech, kteří se pohybovali minimálně na pomezí kriminálu. Oproti tomu Spratci, kteří režim také neberou, sice nejsou zbabělci, ale chtějí dobu nějak přežít a jako puberťáci si i něco prožít. A jsou tak konfrontovaní se svými limity odvahy a se svým svědomím. A s tím se také perou.

E15: Normalizaci si dnešní třicátníci asi jen obtížně dovedou představit, že?

Občas se mě někdo z nich ptá, do jakých klubů jsme tehdy chodili. Směju se, protože žádné kluby nebyly. Snad Chmelnice, která zavírala myslím v deset. Rozhodně udělala hodně pro hudbu, ale klub v dnešním smyslu to nebyl. I většina hospod měla odevřeno do deseti. Když jsme měli štěstí a peníze, v hospodě nám prodali basu teplých lahváčů a my jsme je u někoho, kdo neměl rodiče doma, vypili. Domácí mejdany, to byly naše kluby.  

E15: Jak vzpomínáte na devadesátá léta?

Na začátku bylo slovo a to nejhorší slovo bylo podnikatel. Mělo skoro stejný význam jako slovo vrah. Podnikatel byl médii popisován jako člověk, který vždycky něco vyvedl. Například kradl, neplatil. 

E15: Nastala už doba pro vyrovnání se s devadesátými lety i pozdějším obdobím? Zdá se, že většina spisovatelů, filmařů nebo divadelníků se k tomu stále nechce odhodlat.

Pro mě je důležité nalézt kód doby. Někdo píše automatické texty, co ho zrovna napadne. Jiní se věnují esemeskové poezii. Nejdůležitější ale je vnitřní pochopení a uchopení doby, toho, o čem chci psát. Kromě Šílené lásky, která bude o devadesátkách, si v sobě sumíruji knihu o současnosti a střední třídě. Mám příběh o lidech, kteří nejsou nijak špatní, vydělají peníze, ale už nemají vyšší ambice a musejí nějak naplnit svůj život. A nevědí jak.  

E15: V posledních letech se řadě lidí dařilo, oddali se konzumu. V něčem mi to připomíná osmdesátá léta, kdy konzum, byť na mnohem nižší úrovni, podporovali komunisté, aby zakryli hroutící se socialistický systém. Zatímco mnozí tehdy trsali s Michalem Davidem, jiné řezaly žiletky Psích vojáků. Lze nalézt paralely mezi dneškem a minulým režimem, zvlášť po řadě zákazů a omezení kvůli koronaviru, které na jaře přišly? 

Mně ta srovnání přijdou nepatřičná. S minulým režimem by bylo možné koronavirové zákazy srovnávat až v okamžiku, kdy by vláda vypnula internet. A ani pak ne. I v těch rouškách či náhubcích byla svoboda milionkrát větší. Ale kromě epidemiologických důvodů a výsledků to byl možná pro někoho i zajímavý jev ke zkoumání, co všechno si lidé nechají líbit a kam by se až dalo zajít v jejich ovládnutí. 

E15: Internet tedy považujete za jeden z hlavních rozdílů mezi dneškem a minulým režimem?

Všichni komunikujeme jako diví, každý vůl si na sociální sítě napíše, co ho napadne, šíří se dezinformace. Když byli u moci komunisté, člověk říkal své názory jen několika lidem, kterým věřil. A ani u nich si někdy nebyl jistý.    

E15: Může každý kritizovat vládu, aniž by mu za to něco hrozilo?

Může, ale právě tady je podobný rys s Husákovou normalizací. Děsí mě, když se někdo kriticky vyjádří o Andreji Babišovi, a okamžitě na něj nastoupí kontrola z finančního úřadu. Nejen že by předseda vlády měl kvůli megastřetu zájmů a podezření z dotačního podvodu odstoupit, ale veřejnost by mělo strašně pobuřovat právě zaklekávání na různé podnikatele. Nemyslím ale, že by kontrolory posílal přímo Babiš. Jde o snaživce, kteří se velmi podobají někdejším iniciativním soudruhům, fízlům a dalším služebníkům minulého režimu. Některá schémata myšlení v lidech přetrvala. Mnozí se raději nevyjadřují do médií, aby si nezadělali na problémy.

E15: Proč je takové jednání nebezpečné, ohrožuje demokracii?

Když si lidé začnou říkat, že si nebudou dělat problémy a raději se přizpůsobí, velmi se přiblížíme k době před rokem 1989. Mrzí mě, že jsme se s demokracií a svobodou nenaučili zacházet. Lidé jako já sice občas jdou na nějakou demonstraci, ale aktivně se v politice neangažují. Myslím, že největší chybu jsme udělali v devadesátých letech.

E15: V čem?

Velmi si cením bývalého prezidenta Václava Havla, díky němu došlo k převzetí moci nenásilně. Měli jsme ale trvat na zákazu komunistické strany a vzkázat Havlovi, že tohle si musíme prosadit.

Nechápu, jak je možné, že se ještě dnes někdo beztrestně hlásí ke Stalinovi a zpochybňuje Miladu Horákovou. To si nedovolí ani Babiš, cítí, že by se ocitl za hranou. Neštítí se ale spolupracovat s komunisty, kteří jeho vládu drží u moci.

E15: Levice je v řadě evropských zemí na vzestupu. Co říkáte na vztyčení sochy Karla Marxe v Německu?

Nemalá část evropské progresivní levice asi záměrně pozapomíná na to, že ač byl Marx původem Žid, byl i antisemita. Nechápu, že v současném protirasistickém šílení není často právě antisemitismus rasismem. Zastánci Marxe si asi říkají, že Židé nebo Izrael si antisemitismus způsobili sami. Marx ale opovrhoval i Slovany. Několikrát o nich napsal nejen svému sponzorovi Bedřichu Engelsovi, jak jsou podřadní. To ale levicové progresivisty nezajímá a stavějí Marxovi sochu, zatímco jiné se ničí.

E15: Může být levicovými aktivisty omezen i spisovatel?

Určitá míra korektnosti je jistě správná, lidé se k sobě mají zkoušet chovat pokud možno bez předsudků. Ale to nejde absolutně. Progresivisté se pokoušejí o znásilnění myšlení a jazyka. Vytěsňují určitá témata a polemiky jako a priori nepřípustné, vynechávají dobový a historický kontext, ostrakizují některé debaty nálepkováním, že je to xenofobie, rasismus, ačkoliv polemika je často vedena ze zcela jiných úhlů. Rozhodně je mi odporný „starý dobrý rasismus“, stejně jako je protivná a manipulativní „progresivní šikana dobra“.

Zachází to až do absurdna. Těžko se v knize Spratci může hospoda jmenovat „U Roma“, když se jí v osmdesátých letech říkalo „U Cikána“. Jestliže dnes potkám Roma, budu ho jako Roma brát a oslovovat, pokud nejsem blbec, hulvát či rasista a pokud si to on sám nepřeje jinak. Ale píšu-li text v kódu doby, ne didaktickou učebnici a schéma, pak je označení hospodského v knize dobové, tedy „Cikán“. Ale v zájmu korektnosti to zakážeme, stejně jako zakážeme knihy Marka Twaina, protože, ač zjevný nerasista, použil dobově a bez snahy urazit slovo negr? Tím rasismus nevyřešíme. Naopak.

E15: Lze se psaním uživit, nebo si alespoň obstojně přivydělat?

Někteří úspěšní žánroví autoři si asi vydělají dost. Ale beletrií se uživí velmi malé procento autorů. Myslím, že třeba Jáchym Topol, kterého považuji za nejlepšího českého autora, se jen psaním neuživí. 

A například, Petr Šabach, kterého jsem měl štěstí osobně poznat, byl velmi skromný člověk. Snad se psaním jakžtakž uživil. Kromě psaní ale ještě učil na Škvoreckého akademii.   

E15: Jak hodnotíte současné české autorky poezie a prózy?

Přijde mi, že v Česku dnes často píší ženy lépe než muži, protože se nebojí svého osobního vkladu do poezie nebo prózy. Moc se mi líbí třeba styl Petry Soukupové. Kdysi o ní nějaký kritik napsal, že píše dobře, ale moc jednoduše. Vůbec nepochopil, že její metodou je posouvat jednoduchými dialogy děj a nechávat přitom působit mnohé vyplývající, ale nevyřčené.

Pak jsou spisovatelé, kteří hodně četli a čtou, mají velké znalosti. Chybí jim ale autorský vklad a jen kopírují jiné. Někdo si myslí, že stačí vědět, jak psát básně, povídky nebo romány. To je ale málo, musí být svůj, autentický, něco tomu dát navíc. Ze sebe. Radši to zkusit po svém blbě než to napsat tak dobře, jak už se píše. Průměrného umění je spousta, nikdo ho nepotřebuje, to myslím jednou řekla zpěvačka P. J. Harvey.

E15: Sledujete spory o Milana Kunderu, které vyvolala biografie Jana Nováka?

Za výborné považuji Kunderovy Směšné lásky, a hlavně Žert. Takový román do té doby nikdo jiný nenapsal, má jeho osobitý styl, byť může být brán místy jako vykonstruovaný. Kundera přinesl do literatury originální přístup a zpracování. Má svůj styl, v tom je jedinečný. Co se týče jeho dalších knih, už mě bavily střídavě méně. Trčí z nich schéma. 

Jinak o Kunderovi jako člověku si lze udělat obrázek i bez Jana Nováka, čímž jeho knihu nezpochybňuji. Kundera byl určitě elitářem a dlouho i přesvědčeným komunistou, který udal člověka. Jeho obhájci tvrdí, že ho jen „reportoval” neboli nahlásil. To je slušné ptydepe. Údajně to musel udělat kvůli své tehdejší funkci, které se ale mohl vyhnout. On se do ní navíc iniciativně dostal, takže jeho spoluodpovědnost za věznění jiného člověka je jasná. Je pravda, že známe jen jeho mediální vyjádření a nevíme, zda si to skutečně osobně nepřiznává a nelituje toho. Spíš to ale vypadá, že ne.

E15: Kterého českého autora si ceníte nejvíc? 

Těch českých, českožidovských, německých v Praze, Brně či jinde píšících je opravdu spousta. Ale abych zůstal v tomto rozhovoru plánovitě mainstreamový: za geniálního spisovatele považuji Jaroslava Haška, jakkoliv ho právě někteří intelektuálové nesnášejí. Jeho schopnost zkratky, pointy, vystižení, jeho ironie i citlivost vyvážená až nekompromisním literárním cynismem a někdy až krutě výsměšným nadhledem a odhadem lidských pohnutek, je fantastická. Nebát se psát po svém, to považuji za nejdůležitější.

Iggy Pop české poezie

Ota Kars (věk neuvádí) je spisovatel a básník, držitel ceny Magnesia Litera – Kosmas Cena čtenářů za rok 2018. Býval přezdíván Iggy Pop české poezie. Částečnou inspirací se mu stal jeden z nejslavnějších českých dětských herců Tomáš Holý, jehož život předčasně ukončila automobilová nehoda. Karsova zatím poslední kniha Spratci vypráví o puberťácké nerozvážnosti, mladistvých láskách, a hlavně partě za Husákovy normalizace. V loňském roce publikoval sbírku básní Má láska je kurva. Na podzim by mu měl vyjít komiks Tomáš Holý: Nuselský román. Připravuje také knihu o devadesátých letech Šílená láska.

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!