Jestli Kreml věřil, že budou evropské země v podpoře Ukrajiny rezervované kvůli své závislosti na ruských energetických zdrojích, pak zažívá hořké zimní zklamání. Starému kontinentu se daří částečně dobrovolně, částečně pod tlakem a také s nemalou dávkou štěstí zbavovat se uhlí, ropy, nafty i zemního plynu od agresora. Může se navíc těšit z toho, že ceny plynu po přechodném dramatickém růstu poklesly a dostaly se na úroveň před zimou 2021.
Symbolem nezdravé energetické závislosti na Rusku se v uplynulých letech bezpochyby stalo Německo. Během války na Ukrajině je tak terčem chronické kritiky. Jeho energetickou koncepci, která podle některých názorů Moskvu dokonce povzbudila k vpádu do sousední země, pranýřují hlavně státy na východě Evropské unie.
Nakonec je to ale paradoxně Berlín, kdo může říct, že z Ruska nedováží ani uhlí, ani ropu, ani plyn. „Německo je samozřejmě stále závislé na dovozu energie, ale dnes už ne z Ruska, ale z globálních trhů,“ prohlásil podle BBC minulý měsíc německý ministr financí Christian Lindner. Naproti tomu vnitrozemské Česko, Slovensko a Maďarsko si vymohly výjimky na dovoz ruské ropy a dosud ji odebírá i přímořské Polsko, hlasitý propagátor sankcí.
Uhlí dostalo milost, není jasné na jak dlouho
Tato fakta ilustrují, že náročnost a stadium odklonu Evropy od Ruska se liší jak u druhů surovin, tak u jednotlivých zemí, a je dána jejich geografickou polohou, historií i prozíravostí. Patrně nejjednodušší pro celou EU bylo zbavit se ruského uhlí. Zákaz jeho importu dohodly země už v dubnu a platit začal v srpnu navzdory tomu, že řada evropských států v reakci na energetickou krizi zažívá uhelnou renesanci. Aby ušetřily zemní plyn a vykompenzovaly velké výpadky francouzských reaktorů, ponechaly některé země vybrané uhelné elektrárny v provozu za termín původních plánů, či je dokonce opětovně spouštěly.
Výroba elektrického proudu z uhlí však nakonec ve válečných měsících v EU nestoupla o tolik, kolik se čekalo. Loni z něj vzniklo „jen“ šestnáct procent vyprodukované elektřiny, což znamenalo meziroční nárůst jeho podílu na unijním mixu o 1,5 procentního bodu. Na kontinentu se tak nahromadilo uhlí, jelikož jeho import pro elektrárny vzrostl v atmosféře obav o nedostatek zdrojů o polovinu, a spálila se z něj pouze část. Rusko do EU dříve dodávalo téměř sedmdesát procent její spotřeby uhlí v tepelných elektrárnách, zatímco dovoz suroviny pro metalurgické účely byl podstatně nižší. Po embargu se starý kontinent obrátil na Austrálii, Kolumbii či na Jižní Afriku.
Po roce války však stále není jasné, jaký bude mít aktuální geopolitická situace dopad na dlouhodobé záměry týkající se odklonu od uhlí. Někteří odborníci míní, že přinejmenším v nejbližších letech si uhlí svou roli udrží. „Podle naší prognózy bude do roku 2025 navzdory nedávnému poklesu cen plynu uhlí stále konkurenceschopnější než plyn,“ sdělil minulý měsíc webu Euractiv Carlos Fernández Alvarez z Mezinárodní agentury pro energii (IEA).
Další experti však míní, že to brzy již platit nemusí. „Ceny plynu jsou nyní na úrovni, že nejúčinnější elektrárny mohou v blízké budoucnosti konkurovat nejméně účinným uhelným elektrárnám, a jsme velmi blízko tomu, aby se i méně účinné plynové elektrárny staly životaschopnými,“ řekl Bloombergu energetický analytik Christopher Rene.
Válka na Ukrajině navíc nijak nenahlodala unijní odhodlání snižovat emise skleníkových plynů, naopak přesvědčení o správnosti této cesty v Bruselu i některých členských zemích ještě posílilo. Je však otázka, zda se sedmadvacítce podaří rychle instalovat dostatek obnovitelných zdrojů.
„Až budou alternativy, uhlí stejně skončí. Ale pokud alternativy nebudou vytvořeny dostatečně rychle, energetický přechod jednoduše nenastane,“ varoval podle Euractivu Roger Miesen z koncernu RWE. Je podle něj třeba hovořit například o tom, zda bude uhlí nadále plnit úlohu záložního zdroje za zelené v době, kdy nebudou schopny vyrábět dostatek elektřiny.
Investice do větrníků váznou, na vině je inflace
Loni se v EU ze slunce a větru vyrobilo 22 procent elektřiny, poprvé více než z plynu. Asociace SolarPower Europe odhaduje, že počet fotovoltaických elektráren v Evropě v roce 2022 vzrostl o 47 procent, tedy celkem o 41,4 gigawattu. Nejvíce jich nainstalovaly Německo, Španělsko a Polsko.
„Čísla jsou jasná. Fotovoltaika nabízí Evropě záchranné lano uprostřed energetické a klimatické krize. Žádný jiný zdroj energie neroste tak rychle nebo spolehlivě jako solární,“ řekla představitelka sdružení Walburga Hemetsbergerová podle webu pv-magazine.com. Brusel si přitom klade za cíl zdvojnásobit instalovanou kapacitu solární energie na více než 320 gigawattů do roku 2025. Do roku 2030 se pak chce EU dostat na 600 gigawattů.
V případě výroby elektřiny z větru je situace složitější. Inflace potápí investice do turbín, jejich ceny se v důsledku zdražování surovin a růstu dalších nákladů za poslední dva roky zvedly o čtyřicet procent. Objednávky na nové větrníky loni klesly téměř o polovinu oproti roku 2021, uvedla asociace WindEurope. Investory podle ní také odrazovala snaha vlád zasahovat do trhu s elektřinou.
„Evropské energetické a klimatické cíle jsou ohroženy, pokud EU nezajistí atraktivní investiční prostředí pro obnovitelné zdroje,“ tvrdí šéf WindEurope Giles Dickson. Tuto naději by mohlo zhmotnit aktuální dotační soupeření starého kontinentu se Spojenými státy, které nutí EU rozšiřovat státní pomoc a zmírňovat byrokracii při rozvoji zelených technologií.
LNG zachránil Evropu před zimou
V současnosti rovněž není známo, jak dlouho se bude Evropská unie držet plynu. Na levnou surovinu z Ruska původně sázela jako na přechodný zdroj. Její závislost na něm byla tak silná, že se neodhodlala zavést ani žádné plynové sankce, jen plánovala postupný konec jeho užívání. Kreml však škrtil kohouty stále víc a zářijová sabotáž nakonec zcela znemožnila dopravu klíčovým potrubím Nord Stream.
Rychlou cestou z této pasti se pro Evropu stal dovoz zkapalněného plynu a také snaha o snížení jeho spotřeby. Infrastruktura na využívání LNG se tak rozrůstá vysokým tempem, letos by podle S&P Global mohlo na starém kontinentu přibýt deset nových terminálů. Ekology však tento vývoj děsí, protože se obávají, že EU kvůli současným masivním investicím nebude ochotná se suroviny rychle vzdát.
Zkapalněný plyn, především ten z USA, Kataru a z Nigérie, se už loni v Evropě stal stěžejním zdrojem. Mezi lednem a listopadem se na unijním dovozu podílel ze čtvrtiny. Jen ze Spojených států se v tomto období dovezlo padesát miliard metrů krychlových LNG, za celý rok 2021 to bylo 22 miliard. Další čtvrtina plynu přitekla z Norska a rovněž čtvrtina se dovezla z Ruska. Ještě v roce 2021 činil ruský podíl čtyřicet procent.
Díky strmým nárůstům v importu LNG a také tomu, že Kreml neutnul přepravu suroviny do EU naráz, se členským zemím podařilo naplnit na zimu své zásobníky. A pak jí také notně přálo štěstí. Striktní covidová opatření v Číně omezila globální boj o zkapalněný plyn. „Nebýt nižší čínské poptávky po LNG v roce 2022, byl by globální trh s plynem – a evropská energetická bezpečnost – v mnohem nebezpečnějším stavu,“ řekl Bloombergu energetický analytik Credit Suisse Saul Kavonic.
Mírná zima pak navíc napomohla k tomu, že evropské zásobárny jsou stále plné zhruba ze dvou třetin, vysoko nad průměrnou sezonní úrovní, a zejména loňský stav. Zatěžkávací zkouškou může být ještě březen, který by podle meteorologů mohl být mrazivý. Pokud se však pesimistické předpovědi nenaplní, budou zásobníky v dobré kondici před dalším „plnicím obdobím“, což bude velmi důležité, protože o dostatku zkapalněného plynu pro Evropu a jeho ceně bude opět rozhodovat především asijský, zejména čínský hlad po surovině.
„Očekávaná vysoká úroveň zásobníků nad padesáti procenty na konci této zimní sezony bude silným výchozím bodem pro sezonu 2023/2024. Bude tak třeba naplnit méně než čtyřicet procent v porovnání s obtížným výchozím bodem kolem dvaceti procent ve skladech na konci zimní sezony v roce 2022,“ konstatovala Evropská komise podle webu Politico.
Optimismus v tuto chvíli přetrvává i na trzích. Cena suroviny v nizozemském virtuálním uzlu TTF se drží kolem padesáti eur za megawatthodinu. Mnozí komentátoři to považují za jasný důkaz, že ruský prezident Vladimir Putin plynovou válku prohrál a přišel o jedinou skutečnou surovinovou páku na Evropu. A že ruský Gazprom dost možná navždy ztratil evropský plynový trh bez šance rychle a plnohodnotně svou produkci umístit jinam.
Ropa může být novou ruskou zbraní k vydírání
Zatímco ruský plyn opustila Evropa spíše nedobrovolně, na embargu na ruskou ropu se zemím podařilo najít shodu už v červnu. Na naplnění zákazu se však státy musely připravit do prosince, v případě ropných produktů pak až do února. V časovém souladu s embargy Západ přistoupil i k cenovým stropům na příslušné komodity. Stále je přitom možné ruskou surovinu do EU dovážet ropovody, aby nebyly diskriminovány země, které neleží u moře.
Na hodnocení dopadů těchto sankcí je ještě poměrně brzy. Jisté v tuto chvíli je, že zatím nezpůsobily žádné cenové šoky. Ropa Brent se nyní drží kolem 84 dolarů za barel, hluboko pod úrovní kolem 120 dolarů, na níž se v některých okamžicích dostávala v první fázi války. EU si zároveň před začátkem února vytvořila velký naftový polštář, takže ani v tomto směru zatím nenastalo žádné drama. Navíc na kontinent už směřuje více dieselu z Indie, Saúdské Arábie, Číny, Kuvajtu a z dalších zemí.
Brusel k tomu tvrdí, že postihy konečně přiměly agresora ke snížení objemu těžby ropy, protože navzdory slevám a asijskému zájmu nemá dostatek náhradních kupců. Moskva totiž oznámila, že od března bude těžit o půl milionu barelů méně. Ještě v lednu dle IEA země vyvážela 8,2 milionu barelů denně, její příjmy z tohoto exportu však byly podle agentury meziročně o 36 procent nižší.
Objevují se však názory, že po plynovém nezdaru se nyní Kreml pokusí vydírat Západ prostřednictvím ropy. Cenové limity totiž byly navrženy k tomu, aby udržely ruskou ropu na trzích a zároveň z ní Moskva nemohla financovat válku. Pokud by Rusko reagovalo výrazným snížením produkce, plán původně z americké dílny by přestal fungovat a exportér by nemusel poskytovat takové slevy zemím, které cenový strop ignorují.
„Tato březnová akce může být prvním příznakem pokusu vyvinout tlak na trh s ropou. Nepřekvapilo by mě, kdyby se pokusili hrát si s trhem s ropou tak, jako to zkoušeli s plynem,“ řekl Deutsche Welle energetický analytik Simone Tagliapietra z think-tanku Bruegel.
