Příčiny? Má se za to, že indická dcera americké chemičky Union Carbide byla podinvestovaná a v honbě za ziskem nedodržovala ani standardní bezpečnostní opatření. Dokládají to i kontrolní protokoly Union Carbide poukazující na mnohé nedostatky nebo stěžující si na „poindičtění“ technologických i pracovních postupů. Nedostatků na straně chemičky se našlo více.
Na druhé straně však existují důkazy, že i přes špatný management a řetězec nedbalostí nemohla katastrofa vypuknout jinak než vědomým lidským konáním – pravděpodobně sabotáží některého nespokojeného zaměstnance. Ale i s tím by měl bezpečnostní manuál počítat.
Že se z katastrofy stane žhavé politikum, bylo zřejmé hned druhý den, kdy do Indie přicestovaly špičky Union Carbide v čele s předsedou Warrenem Andersonem. Po propuštění z domácího vězení je letadlo indické vlády deportovalo zpět za oceán, aniž by se mohli přiblížit Bhópálu.
Tytéž orgány o dvacet let později vyžadovaly Andersonovu extradici kvůli stíhání indickým soudem. Kvůli hromadnému zastupování všech obětí přijala Indie zvláštní zákon a přistoupila s Union Carbide na mimosoudní vyrovnání.
Mementem zůstává osud chemické továrny. Okamžitě po havárii ji úřady uzavřely, dodnes jsou v ní ale pozůstatky mnoha jedovatých látek. Management chemičky, ve které sama lokální vláda držela podíl 49 procent, byl odsouzen k nevysokým trestům a další procesy stále probíhají. Ať už dopadnou jakkoli, je zřejmé, že tisícům postižených to zdraví nemůže vrátit.
