Čínská vláda po ovládnutí Afghánistánu Tálibánem přispěchala s ujištěním, že bude usilovat o přátelské vztahy s hnutím. Pekingu jde o hodně, sousední země by se nyní mohla snadno stát útočištěm radikálů, kteří by chtěli destabilizovat ujgurský region Sin-ťiang. Asijská velmoc by navíc v Afghánistánu ráda těžila nerostné suroviny a stavěla uhelné elektrárny. A sousední Pákistán je pro ni klíčový kvůli plánovanému koridoru k Indickému oceánu v rámci projektu nové Hedvábné stezky.
„Jsme připraveni nadále rozvíjet dobré sousedství a přátelskou spolupráci s Afghánistánem a hrát konstruktivní roli při nastolování míru a obnově Afghánistánu,“ prohlásila po obsazení Kábulu hnutím mluvčí čínského ministerstva zahraničí Chua Čchun-jing. Dá se přitom předpokládat, že Peking bude chtít v zemi po odchodu Spojených států a jejich spojenců rozšířit svůj hospodářský vliv a zároveň si pohlídat, že tam nevznikne zázemí pro islamisty, kteří by šířili separatistické myšlenky do Sin-ťiangu.
Delegace Tálibánu už na konci uplynulého měsíce přesvědčovala čínskou vládu, že k tomu nedojde. „Islámský emirát ujistil Čínu, že půda Afghánistánu nebude využita k ohrožení bezpečnosti jiné země,“ uvedl mluvčí hnutí Muhammad Naím. Otázka však je, jestli svým slibům dostojí a zda je vůbec funkční kontrola nad etnicky, klanově a mocensky rozdrobenou zemí v jeho moci.
Pro Čínu bylo v tomto směru varováním působení Islámského státu v Sýrii a Iráku. Do jeho řad se nechaly naverbovat zřejmě až tisíce Ujgurů, kteří pro ni nyní představují bezpečnostní riziko. Na druhé straně Peking potíráním terorismu rád ospravedlňuje jakýkoli útlak menšiny v zemi.
Čína už nyní bedlivě dohlíží na ústí Wakhanského koridoru, které tvoří zhruba šedesátikilometrovou hranici mezi Afghánistánem a Sin-ťiangem. V minulosti byla dokonce několikrát nařčena, že provádí vojenské kontroly i na afghánském území.
Podle některých názorů si Peking nedělá o Tálibánu iluze, ale nemá jinou možnost, než s ním spolupracovat. „Čína by normálně byla ostražitá před jakýmkoli uskupením, které operuje na základě náboženského extremismu. Nemá ale v úmyslu bojovat proti Tálibánu, protože ví, že nemá šanci uspět tam, kde selhaly Spojené státy i Sovětský svaz,“ řekl Reuters expert na mezinárodní vztahy Jang Čchao-chuej z pekingské univerzity.
Z partnerství z nouze by však mohly ekonomicky profitovat obě strany. Čínská společnost PetroChina získala už v roce 2011 kontrakt na rozvoj afghánského ropného pole a stavbu rafinérie, kvůli nestabilitě byl ale projekt zastaven. Podobně to prozatím dopadlo se záměry těžit plyn a měď.
Afghánská média loni vyčíslila, že jen kvůli průtahům s dobýváním ušlechtilého kovu přišla státní pokladna o dvě miliardy dolarů. Financování Tálibánu je přitom částečně založené na ilegální těžbě, je tak vysoce pravděpodobné, že bude mít o rozvoj využívání nerostného bohatství velký zájem.
Čínské ambice v zemi jsou však širší, v květnu předestřela ochotu investovat 400 milionů dolarů do výroby elektřiny z uhlí, což by výrazně zvýšilo afghánské výrobní kapacity. Afghánistán je silně závislý na dovozu elektřiny, její nedostatek a výpadky jsou častým jevem. Pokud by se Tálibánu podařilo situaci zlepšit, mohl by si zajistit přízeň obyvatelstva. Realizace veškerých projektů však bude záviset na tom, zda v zemi dokáže udržet mír a klid.
Stabilita Afghánistánu je pro Peking důležitá i z hlediska rozvoje projektu Pásu a cesty, tedy nové Hedvábné stezky v sousedním Pákistánu. Do ekonomického koridu k Indickému oceánu v podobě dálnice, železnice, ropovodu a kabelů chce investovat desítky miliard dolarů. Není přitom sporu, že Tálibán má v Pákistánu velký vliv, a může tak ovlivnit i tamní dění. Analytici proto tvrdí, že spolupráce Tálibánu s Pekingem může hrát velkou roli v dalším osudu velkolepých čínských plánů.
Odchod spojenců z Afghánistánu je každopádně pro Čínu velkou výzvou. Někteří experti upozorňují, že jejich přítomnost pro ni byla velmi pohodlná. Spojené státy udržovaly neklidnou zemi draze pod kontrolou, zatímco Peking díky tomu mohl hospodářsky expandovat do okolních států. Nyní ho čeká daleko větší zodpovědnost za stav regionu.
