Po nabitém osmičkovém roce přichází rok devítkový. Češi si budou především připomínat kulaté výročí sametové revoluce, která ukončila čtyřicetiletou nadvládu komunistické strany. Část společnosti přitom cítí rozčarování, ať už z porevolučního vývoje, nebo ze vstupu do Evropské unie.
Rok 2019 znamená několik kulatých výročí. Bude tomu osmdesát let od okupace českého území nacisty, zřízení protektorátu a od začátku druhé světové války. Na podzim roku 1939 navíc proběhla v protektorátu řada studentských protinacistických demonstrací, které byly tvrdě potlačeny a daly vzniknout Mezinárodnímu dni studentů 17. listopadu.
Před padesáti lety v roce 1969 se upálili studenti Jan Palach, Jan Zajíc a další na protest proti komunistickému režimu. Neveselá výročí střídá sametová revoluce a konec komunismu před třiceti lety, vstup do NATO před dvaceti lety a do Evropské unie před patnácti lety.
Největší oslavy se budou týkat třicátého výročí sametové revoluce, které se uskuteční v den studentstva. Přelomový rok oslavil hned zkraje roku tradiční novoroční ohňostroj v Praze, k listopadovému výročí připravuje řada muzeí a galerií speciální výstavy a premiéru bude mít i nový dokument o bývalém prezidentovi Václavu Havlovi, který mapuje poslední roky jeho života. Sedmnáctý listopad je také v posledních letech jedním z mála svátků, který slaví v ulicích tisíce lidí.
„Svátek má aktuálně silný politický význam a mobilizuje nejvíce lidí k tomu, aby si ho aktivně připomínali,“ říká politolog z Univerzity Karlovy Petr Jüptner. V posledních letech se svátek nese v duchu protivládních protestů či kritiky prezidenta.
Život ve svobodě
Slavit se nebude jen památná revoluce, ale i třicet let života ve svobodném světě se všemi jeho výhodami a nevýhodami.
„Je jasné, že každá velká politická změna má své příznivce i odpůrce. Často je to dáno tím, v jaké pozici ten člověk byl za minulého režimu a v jaké za současného režimu,“ uvedl politolog z Metropolitní univerzity Petr Just, podle kterého například mladší generace umí a chce více využívat výhod svobodného světa.
Jisté vystřízlivění z počáteční euforie nicméně považuje Just za přirozený proces, kterým si v devadesátých letech prošly i okolní země. „Někdo rozčarován je, jiný není. Mám pocit, že to ale není moc namístě, máme, co jsme chtěli. Žijeme v prosperující zemi, v Evropě bez válek, a to v nejdelší historické etapě,“ domnívá se ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR profesor Miroslav Vaněk.
Nespokojenost či nejistota je v současnosti podle něj dána spíše globalizací a rostoucím vlivem moderních technologií. „Mnoho věcí, hodnot i postojů se postupně proměňuje a řada lidí se s těmi procesy, jejichž výsledek neznáme, cítí znejistěná,“ dodal.
Hlavní milník – rozpad federace
Největším milníkem devadesátých let je podle Vaňka rozpad federace a vznik samostatné České republiky. Podle politologa Justa bylo rozdělení Československa přirozeným vývojem, protože slovenští a čeští politici měli příliš odlišné představy o tom, co by se mělo v první řadě řešit.
„Čechy zajímala především ekonomická transformace a Slováci zase chtěli řešit téma soužití menšiny s většinou, tedy Slováků s Čechy,“ řekl Just.
Následnou ekonomickou transformaci a privatizační snahy, které jsou dosud kritizovány, považuje historik Vaněk za spíše politické téma.
„Byl to jedinečný a v reálu neodzkoušený proces. Samozřejmě to mohlo dopadnout lépe, ale také hůře. Václavu Klausovi se dá jistě vyčítat mnohé, ale nejsem si jistý, že zrovna ekonomická transformace,“ míní.
Vrchol a vstup do NATO a EU
Vyvrcholením porevoluční politiky byl posléze vstup do Severoatlantické aliance a poté do Evropské unie, což bylo podle Vaňka nejvýznamnější událostí druhé dekády svobodného Česka. Evropská unie má přitom v české společnosti spíše horší pověst, podle průzkumů Čechy unie příliš nezajímá a nerozumějí jí.
Ačkoli se vnímání EU v posledním roce zlepšilo, Češi jsou v EU nejskeptičtějším národem z unijních zemí. Podle zářijového průzkumu veřejného mínění Eurobarometr považuje členství v unii za pozitivní jen 39 procent obyvatel Česka – nejméně v celém bloku. V referendu o vstupu do EU v červnu 2003 se přitom pro členství vyslovilo 77 procent voličů.
„I tady se ukázal podobný trend jako u změny v roce 1989. Přicházela tu očekávání, úvodní spontánnost, a ta je pak vystřídána momentem, kdy je život v EU pro nás realitou,“ řekl Just.
„Začíná se více projevovat fakt, že nemůžeme jen z unie čerpat, ale musíme jí i něco dávat. To si řada lidí neuvědomovala, když jsme do unie vstupovali,“ podotkl.
Smrt Havla jako konec éry
Posledních deset let bylo ve znamení důsledků ekonomické krize i významné proměny stranického systému, kdy doposud nejsilnější ODS a ČSSD začaly nahrazovat jiné strany.
Historik Vaněk nicméně považuje za klíčovou událost této dekády smrt prvního českého prezidenta Václava Havla v roce 2011.
Chronologie událostí bouřlivého roku 1989, které vedly k sametové revoluci. Více zde >>>
„Podle mě je jeho smrt symbolickým koncem postkomunismu v Česku,“ míní Vaněk. „Havlovým úmrtím se minimálně přiblížil konec polistopadové éry spojené s generací politiků, kteří režim po roce 1989 vytvářeli,“ souhlasí Just, podle kterého je současný prezident Miloš Zeman jedním z posledních aktivních polistopadových politiků.
Třicet let nicméně podle odborníků nestačí na to, aby se společnost vyrovnala s minulým režimem. „Komunismus jako dlouhá etapa, která ovlivňovala vývoj české společnosti, se pochopitelně podepsal na chování, myšlení a na jednání lidí. Toho se jen tak nezbavíme,“ říká Just. „Není to ale něco, co bychom měli brát jako sebemrskačství,“ dodává.
Obdobným procesem, který může trvat tak dlouho jako předchozí období, prochází podle něj každá společnost po změně režimu.
Jüptner míní, že vyrovnání s minulostí je v nových demokraciích vždy těžká věc. „Společnost zahrnuje jak představitele a podporovatele bývalého režimu, tak jeho oběti,“ říká. Aktuálně se tak dle jeho slov ukazuje, že členství v předlistopadové KSČ či spolupráce s StB již není takovým stigmatem jako v minulosti.
O tom ostatně svědčí to, že premiérem je Andrej Babiš, který byl podle posledních výroků slovenských soudů právem veden jako agent předlistopadové Státní bezpečnosti, nebo komunistická minulost mnohých dřívějších ministrů či soudců hlavních tuzemských soudů.
