Na jedné straně stojí Český telekomunikační úřad, Svaz průmyslu, operátoři, poskytovatelé internetového obsahu, akademici či správce národní domény CZ. NIC.
Na straně druhé osamocené ministerstvo financí a jeho parlamentní spojenci z ANO a ČSSD. Kdo v boji o nový zákon o hazardu prohrává? V první řadě česká veřejnost.
Povinnost, již nejde splnit
Jedná se samozřejmě hlavně o pravomoc blokovat přístup k internetovým stránkám, kterou si ministerstvo financí uzurpuje, aniž by k tomu mělo jediný racionální důvod.
Výhrady odborné veřejnosti jsou zcela jednoznačné a podložené, ale obě velké koaliční strany raději předstírají hluchotu, než aby připustily, že jejich politický handl má zásadní mouchy. Tou první je do očí bijící neúčinnost jejich návrhu vůči těm, které má postihovat, tedy provozovatelům nelegálního hazardu.
Blokace nebude fungovat, protože fungovat nemůže. Za vše hovoří prosté vyjádření předsedy ČTÚ: „Navrhovaný způsob regulace nedokáže zamezit přístupu účastníků k předmětným stránkám, a tudíž nesplní deklarovaný cíl.“
Že blokace nezabrání nelegálnímu hraní, však nemusejí říkat odborníci. Ví to každý druhý středoškolák. Nastavit virtuální síť trvá pár minut – a rázem jste neblokovatelní.
Nebo vyndáte mobil a připojíte se aplikací přímo k hazardním serverům. Opět jste neblokovatelní. Účinnou blokaci znemožní i běžné šifrované spojení používané drtivou většinou on-line her. Zákon tedy ukládá operátorům povinnost, kterou technicky nelze splnit.
Přesto bude muset každý operátor utratit miliony korun za blokační opatření, za celý trh to dělá kolem tří miliard. Zejména pro stovky regionálních operátorů jde fakticky o likvidační částku – takže kdo ponese náklady? Samozřejmě spotřebitelé, kterým se významně zvýší cena za připojení, jak ostatně upozornil i předseda ČTÚ.
Rychlejší než soud
Technické a ekonomické problémy jsou tedy zjevné. Je tu však ještě neméně podstatný zásah do svobody šíření informací, kterým je touha ministerstva rozhodovat o blokaci samostatně namísto nezávislé justice.
A to s jediným odůvodněním – „budeme rychlejší než soudy“. Pak možná není od věci zvážit, zda by nebylo efektivnější celkově nahradit státní zástupce a soudce ministerskými úředníky.
Ti by jistě svižně zvládli obžaloby i verdikty. A pokud vám to připadá absurdní, pak přesně toto vládní návrh zavádí v případě internetu. Neexistuje důvod, proč by politicky řízený úřad měl disponovat tak mocnou, zneužitelnou cenzurní pravomocí.
Pochybné vzory
Ministerstvo tvrdí, že se stránky blokují v 18 zemích Evropy. Zapomíná však dodat, že technické a legislativní parametry jsou v každé zemi jiné a nikde tak absurdní, jako mají být u nás. Ministerstvo uvádí jako vzor Dánsko a Německo.
Zapomíná však dodat, že v Dánsku rozhoduje o blokaci soud a v Německu již soudci rozhodli, že operátoři nemají odpovědnost za obsah webů a blokovat nemusejí.
Ministerstvo tvrdí, že točící se barevné válce nesouvisejí se svobodou internetu. Zapomíná však dodat, že zákon mu umožňuje označit za nelegální hazard prakticky cokoli. Ministerstvo, jak vidno, říká leccos, ale ještě více toho neříká.
Málokdy se stane, aby celá odborná veřejnost jednohlasně odmítla připravovaný zákon – a její hlas byl zcela oslyšen.
Změnu cenzurního paragrafu podpořili zákonodárci napříč politickým spektrem od ODS a TOP 09 přes Starosty, zelené, Piráty až po vládní lidovce či komunistického šéfa sněmovního podvýboru pro ICT. Jen sociální demokracie a ANO raději naslouchají ministerstvu, byť v parlamentu předkládá materiály přímo s logem hazardních lobbistů.
Pokud zákon s cenzurou projde, výsledkem budou miliardy utracené na nefunkční opatření, které zaplatí každý z nás v podobě dražšího internetu. Nezapomeňme za to ve volbách oběma stranám poděkovat.
Autor je manažerem pro státní správu ve Sdružení pro internetový rozvoj
