Nízkopříjmové skupiny ohrožuje inflace. Zdražují ubytovny, hendikepovaní těžce shánějí práci
Současná inflace prohlubuje ještě více rozdíly ve společnosti a nejvíce dopadá na ty, kteří těžko zvýší svůj současný příjem. Patří mezi ně lidé v sociální tísni, rodiče samoživitelé i zdravotně postižené osoby. Dopadají na ně vysoké ceny ubytování, zdražují také ubytovny. Firmy nemohou adekvátně navýšit mzdy hendikepovaných, ačkoliv stát od října zvýšil příspěvek na jejich zaměstnávání o šest set korun, tato pomoc stále nepokryje ani minimální mzdu.
„Inflace skutečně není distribučně neutrální a tendence k prohlubování nerovností tu existuje,“ upozorňuje ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (RILSA) Robin Maialeh s tím, že konkrétní čísla zatím dostupná nejsou. Podle prozatímních výzkumů RILSA se nejchudší pětině kvůli inflaci sníží disponibilní roční příjem zhruba o 21 tisíc korun, nejbohatší pětině přitom roční příjem klesne pouze o částku o pět tisíc korun vyšší.
Samoživitelé se v současnosti potýkají hlavně s otázkou, jak zaplatit náklady na bydlení. „Palčivým problémem je nájemné i energie,“ říká ředitelka Klubu svobodných matek Dana Pavlousková.
Zhoršení situace vnímá také nezisková organizace Nový prostor vydávající stejnojmenný časopis. Jejich prodejcům žijícím v sociální tísni zdražují ubytovny, a tak pro ně začíná být i tato forma bydlení nedostupná. „Vnímají také určitý úbytek zákazníků, kteří jim sami říkají, že nyní musí obracet každou korunu. I padesát korun, kolik by měli zaplatit za časopis, dnes může být mimo možnosti potenciálních zákazníků,“ vysvětluje šéfredaktorka časopisu Monika Veselá.
Situace dopadá i na zdravotně postižené. Stát zvýšil od října příspěvek na jejich zaměstnávání o šest set korun na 14 200. Ze 75 procent má sloužit na pokrytí mzdových nákladů a zbytek by měl částečně pokrýt další náklady spojené se zaměstnáváním osob zdravotně postižených.
I při navýšení ale nyní nelze zvednout mzdy či investovat do rozvoje zaměstnanců. „S neustále se zvyšující minimální mzdou, náklady na energie a inflací už bohužel prostor na investice nemáme,“ říká místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených a zároveň ředitel Šance distribution, kde lidé s hendikepem pracují, Josef Šulc.
Řešení by proto viděl spíše ve využívání nástrojů, které již jsou v legislativě zakotvené a v novelizaci zákona o zaměstnanosti. „Zatím se setkáváme se snahou co nejvíce stlačit ceny například hlídacích a úklidových firem z chráněného trhu práce. Argumentují tím, že dostáváme dotace, a tak můžeme nabídnout nižší cenu, než by byla minimální hodinová mzda. Smutné je, že tato praxe se objevuje i u státních zakázek,“ vysvětluje Šulc.
Dotace však nestačí na již zmíněný rozvoj hendikepovaných zaměstnanců tak, aby byli na trhu práce konkurenceschopní. „Při nižší produktivitě práce je samozřejmé, že rostou náklady na hodinovou mzdu, která je příspěvkem kompenzována. V současné době už je ale tato kompenzace na hraně udržitelnosti,“ doplňuje Šulc. Díky dotacím může tedy firma zprostředkovat a umožnit práci zdravotně postiženému, ale i přesto musí pro pokrytí všech nákladů nastavit konkurenceschopnou tržní cenu.
Pro samotné zdravotně postižené je hlavním problémem práci najít. Podle průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí zdravotní omezení i částečná invalidita zhoršují šance uchazečů. „Pozorovaný negativní dopad je vyšší u uchazečů o nekvalifikované a kvalifikované dělnické pozice, o něco nižší, ale stále negativní dopad je patrný i u uchazečů o administrativní pozice,“ říká výzkumník pro trh práce Tomáš Sirovátka.
Firmy mají zájem o lidi s menším postižením, které jim výrazně nebrání ve výkonu práce. Sehnat práci pro těžce postižené je ale podle Erika Čipery, ředitele organizace Asistence, která dlouhodobě podporuje samostatný život lidí se zdravotním postižením, téměř nemožné.
Často také podniky nechávají zaměstnance pracovat z domova, negativním důsledkem ale je, že se tím lidé izolují a chybí jim kolektiv. Vyloučení ze společnosti přitom patří k jednomu z největších problémů zdravotně postižených. „Mělo by se usilovat spíše o jejich zařazení,“ vysvětluje Čipera.
I kvůli zmíněným problémům se sháněním zaměstnání se proto nakonec rozvinul chráněný trh práce, který se neustále zvětšuje. Působí na něm firmy, jejichž zaměstnance tvoří z více než padesáti procent lidé se zdravotním postižením.
Z(a)tracená čísla: Recese
Rozvoj chráněného trhu práce může být podle Čipery dobrá zpráva, jenže se tím zároveň zmenšuje počet lidí s postižením na běžném trhu práce. Lidé pak na chráněném trhu zůstávají a nikam se neposouvají. „Nevyužijí svůj potenciál tolik, jak by mohli,“ říká Čipera. Počet zaměstnavatelů i zaměstnaných osob na chráněném trhu práce se neustále zvyšuje, počet lidí s hendikepem zaregistrovaných na úřadu práce však zůstává stejný. „Ukazuje to na jeho nefunkčnost,“ potvrzuje Šulc.
Nabízí se zpřístupnit zaměstnání i lidem s těžším postižením, stát by mohl garantovat pro výkon práce pomoc asistentů. „Řada lidí s postižením nemůže pracovat, protože potřebují dopomoc a ta není dostupná,“ popisuje Čipera. Týkala by se lidí, kteří potřebují pomoc například při zajištění dopravy do práce nebo hygieny během dne. Maximální příspěvek na péči totiž v současnosti pokryje přibližně jen čtyři hodiny asistence denně. „Nelze očekávat, že lidé s postižením budou ve velkém pracovat, a to zejména ti, kterým by odměna za práci sotva pokryla náklady na asistenci,“ doplňuje.
