V tenise jsem zažila tolik vypjatých situací, že už mě máloco rozhodí, říká vítězka pěti grandslamů Lucie Šafářová

Český ženský tenis je světový fenomén – a platí to už po desetiletí. Stačí se podívat třeba na jména českých vítězek Wimbledonu, od Martiny Navrátilové přes Janu Novotnou a Petru Kvitovou po Markétu Vondroušovou a Barboru Krejčíkovou. A můžeme přičíst i vítězky wimbledonského deblu: Květa Peschkeová, Barbora Strýcová, Kateřina Siniaková… Že české tenisové impérium hned tak nepadne, o tom svědčí i aktuální stav žebříčku WTA, kde v první stovce figuruje sedm našich tenistek.

Jednou z hráček, které se na boomu českého ženského tenisu významně podílely, je Lucie Šafářová, pětinásobná vítězka grandslamu, jak se označují čtyři nejprestižnější turnaje světa, a olympijská medailistka z Ria. Kariéru sice ukončila již před několika lety, ale na profi scénu se opakovaně vrací. Loni si s odvěkou deblovou partnerkou Bethanií Mattekovou-Sandsovou zahrála na Prague Open a letos se spolu pro změnu vydaly na turnaj do amerického Charlestonu.

Od tří let na hřišti

Lucie Šafářová dorazila na rozhovor i se svými dětmi, Leontýnou a Oliverem, které ji nyní, zdá se, zaměstnávají víc než tenis. „Je to tak, jsem teď víc s nimi,“ usmívá se Lucie. „Leontýnce je teprve pět a půl, Olíkovi tři, takže většinu času se musím věnovat jim. S tenisovou kariérou jsem skončila a do další práce nespěchám, a tak si ráda dopřeju ten luxus, že si děti můžu pořádně užít. Ale sportu se samozřejmě pořád věnuju, jak jen to jde, včetně občasných návratů na profi kurty. Mám pocit, že tu složitou kombinaci rodiny a tenisu zatím zvládám.“ A jak zvládají děti, jejichž tatínkem je bývalý hokejista, dlouholetý hráč NHL Tomáš Plekanec, první sportovní krůčky? „Leontýnka začíná hrát tenis, byla teď i na letním soustředění u nás v Brně, ale já se snažím, aby dělala i jiné sporty. Myslím, že je důležité, aby děti do takových osmi let zkusily sportů co nejvíc, aby se tak naučily koordinovat své tělo, uměly jak kopnout do míče, tak udělat kotoul a zároveň držet raketu a trefit míček. Pak se můžou samy rozhodnout, co dál.“ Lucie je ráda hlavně za to, že její dcerku sportování baví, a do tenisu ji nijak nenutí. „Leontýnka totiž už čelí dotazům, jestli bude jako maminka, a teď je zrovna ve fázi, že ji tyhle otázky štvou a tenis kvůli tomu ne snad zavrhuje, ale dává přednost jiným sportům.“

Sama měla tenisovou raketu v ruce už od tří let, velkou roli v tom sehrála její o deset let starší sestra. „Chtěla jsem být jako Veronika, to byl můj první vzor. V době, kdy hrála, jsme s ní celá rodina jezdili po turnajích. Nebydleli jsme v hotelech, vozili jsme přívěs a s rodiči procestovali celé Česko. Veronice za hodně vděčím, po celou moji kariéru byla i takovým mým rádcem.“ Tenis je každodenní dřina, a to už od nejútlejších let. Mrzelo Lucii někdy, že ji sport připravil o část dětství, první velká kamarádství, první lásky, randění? „Na to moc nebyl čas, ale já v té době nevnímala možnost jiné cesty. Je pravda, že když se děcka ve škole chystala na tábor nebo na lyžák, já s nimi nikdy nejela, protože jsem už odmala měla individuální studijní plán. Ale zase jsem byla součástí té tenisové komunity, kde mi bylo dobře. Nemám pocit, že bych tím trpěla, tenis mi vždycky šel, vyhrávala jsem a byla spokojená. Jasně, tenis je řehole, ale to asi každý sport. Mě ta dřina motivovala.“

Vedle sestry Veroniky byla pro Lucii vzorem i Steffi Grafová, jedna z nejlepších hráček tenisové historie. „Dokonce jsem si s ní jako malá zahrála. Tatínek pracoval jako tenisový trenér v Rakousku a já tam byla dva roky s ním, někdy ve třetí a čtvrté třídě. Steffi se tenkrát v Rakousku léčila po operaci kolene a občas si chodila zahrát na kurty, kam jsem chodila pinkat i já. Párkrát mě tam viděla s raketou, a tak si mě vzala na kurt a dovolila mi trávit s ní trochu času. Pro mě to bylo tehdy naprosté wow!“ A zahrály si někdy i profi zápas? „To už jsme nestihly. V době, kdy jsem začala jezdit po turnajích, Steffi už s tenisem končila, takže jako hráčka jsem se s ní bohužel na kurtu nikdy nepotkala.“

Jak porazit Williamsky

Ale potkala se s jinými. Vlastně s kompletní ženskou tenisovou špičkou posledních dvaceti let. Překvapuju Lucii poznámkou, že spolu mluvíme na den přesně devět let poté, kdy v srpnu 2016 s Barborou Strýcovou v úvodním kole ženské čtyřhry olympiády v Rio de Janeiru vyřadily nasazené jedničky, na olympiádě do té doby neporažené sestry Williamsovy. „To bylo úžasný, hlavně od nás nikdo nic nečekal. Když se turnaj losoval a my dostaly Williamsky, hned se začalo říkat, jak je to hrozný los, a rovnou se počítalo s tím, že v turnaji končíme. Já navíc přiletěla do Ria a chytla šílenou střevní virózu. Musela jsem skrečovat účast ve dvouhře, protože jsem to po těch protrápených nocích fyzicky nedávala. Problémy jsem měla dokonce i ten den, kdy jsme hrály proti Sereně s Venus, pamatuju si, jak jsem v olympijské vesnici skončila na kapačkách. Když jsem pak šla na kurt, říkala jsem si, hlavně ať to ustojím, že by to byla slušná ostuda, nastoupit do duelu se sestrami Williamsovými a na kurtu zvracet do kýble.“ Lucie nakonec zápas v pohodě odehrála a nejen to – vyřadily s Bárou Strýcovou největší favoritky turnaje. „To, že jsme si od toho zápasu vůbec nic neslibovaly, nám nakonec pomohlo. Povedl se nám začátek zápasu a pak jsme se s Bárou dostaly do totální euforie. A já to naštěstí nějak doklepala, přece jen ve čtyřhře toho člověk nenaběhá tolik jako v singlu.“

Na olympiádě v Riu nakonec Lucie s Bárou dokráčely až k bronzu. O tenistech se často říká, že olympiáda je až tak nezajímá, má přesto pro Lucii ta bronzová medaile zvláštní cenu? „Pro mě byly olympijské hry vždycky stejně vysoko jako grandslamové turnaje. Jediné, co bylo trochu smutné, že jsme o ten bronz musely bojovat s českými hráčkami, s Andreou Hlaváčkovou a Lucií Hradeckou, které ty medaile samozřejmě chtěly taky.“

Lucie Šafářová ve čtyřhře vyhrála Australian Open, US Open i French Open – vždy po boku Američanky Bethanie Mattekové-Sandsové. Jak si ty dvě padly do oka? „Výborně jsme se doplňovaly, Beth je velká extrovertka, energická holka, někdy až moc. Já jsem zase klidnější typ, takže na té mentální úrovni jsme to dobře vyvažovaly. A co se tenisových schopností týče, Bethanie je výborná na síti, já zase na základní čáře, tedy ne že by jedna neuměla to, co druhá… Ani jsme nečekaly, že nám to spolu tak sedne, vlastně hned náš první společný turnaj byl ten vítězný Australian Open. S Beth to prostě byla jedna nečekaná velká jízda.“

Bethanie Matteková-Sandsová proslula extravagantními oblečky, v nichž chodila na kurty, přezdívalo se jí dokonce Lady Gaga tenisového světa. Nebyla v tom Lucce inspirací, nezatoužila taky šokovat výstředním oblečením? „Já byla pod smlouvou, celou kariéru jsem nosila věci od Nike, kdežto Bethanie se o oblečení starala sama, měla v tom absolutní volnost. Ona se v módě vyžívala i mimo kurt, byla to její doména. Tím, že jsem se v tomto ohledu nemohla na kurtu moc realizovat, tak mě Beth o to víc inspirovala v civilu. Chodily jsme spolu po nákupech a hodně jsme si to užívaly.“

Tenis – nejosamělejší ze sportů

Právě po boku Bethanie Mattekové-Sandsové se Lucie loni v březnu na chvilku vrátila k tenisu – a došly až do finále Prague Open. „Bylo to strašně fajn. Na Prague Open jsme se domluvily hlavně proto, že jsme si spolu nikdy nezahrály před českými fanoušky. Jsem vděčná za to, že jsme mohly v Praze prožít tak krásný týden, fakt jsme si to užily jak na kurtu, tak mimo něj.“ A jaké to bylo ze sportovního hlediska? Vkročit po pěti letech od ukončení kariéry znovu na profesionální kolbiště, to asi není žádná legrace. „Máte pravdu, tenis se stále zrychluje, je fyzičtější, silovější. A taky je to teď všechno vyrovnanější. Dneska už i hráčka světové desítky může v prvním kole turnaje klidně vypadnout, pokud je unavená a není stoprocentní. Dřív to bylo jinak, prvních deset hráček, když přišly na kurt a byly třeba šedesátiprocentní, i tak věděly, že první dvě tři turnajová kola stejně vyhrají. To už dneska neplatí, fyzicky se to srovnalo, tím pádem hráčky musejí bojovat hned od prvních kol o všechno.“

Přemýšlela Lucie někdy v minulosti o opravdovém návratu na kurty, třeba po druhém těhotenství? „Co se singlu týče, tak už to nejde, a vlastně ani v tom deblu. Mám sice zkušenosti, které mi můžou pomoct dostat se na určitou herní úroveň, ale mladší holky mají to mládí, energii, rychlost, v tom už je nedoženu. A pak je tu rodina. Tenis, to je především cestování. I těch pár týdnů, které jsem loni a letos strávila s Bethanií, bylo pro celou rodinu nesmírně náročných. Děti sice cestovaly převážně s námi, ale přes den je musí někdo hlídat. A když odtrénujete, máte toho dost a chcete odpočívat, děti naskáčou na maminku a chtějí s ní hned něco podnikat. Být máma a současně profi tenistka, skloubit to dohromady, je těžké. Obdivuju holky, které to zvládají, protože to je dvojnásobný energetický výdej.“

Jak řekla Lucie, tenis se extrémně rychle vyvíjí. To hlavní se však nemění. Je to velmi osamělý sport. „To je pravda,“ souhlasí Lucie, „člověk je na kurtu vlastně vždycky sám za sebe, nemůže se za nikoho schovat, ani v té čtyřhře. Když nemáte svůj den, nikdo vám nepomůže. Zvlášť pro ženy je náročné pořád se s tím vyrovnávat.“ Mimochodem, o psychologii ženského sportu panuje mnoho mýtů. Jeden z nich praví, že zatímco muži jsou soutěživí od přírody, ženy se to musejí naučit. Co Lucie, musela se taky rivalitě učit? „Já byla od malička sice akční, ale povahově taková klidnější. Nedělalo mi problém zapnout, ale asi jsem nebyla ten dravý typ jako třeba Bethanie, která kdykoli prohrála, tak se jí zhroutil svět. Jsou tenistky, které dávají do hry úplně všechno, já nebyla jiná, ale zároveň jsem chápala, že každý zápas prostě nevyjde. Je pravda, že žena je v principu jemná, citlivá bytost, kdežto sport vyžaduje úplný opak. Já se té rivalitě, rvavosti opravdu trochu učila, ale ve výsledku je to fajn, protože po těch letech tenisové kariéry už mě jen máloco rozhodí. V tenise jsem zažila tolik vzestupů a pádů, tolik vypjatých situací, že už mi běžný život přijde takový… poklidný.“ A není teď zase až moc klidný? „S dětmi ne! Ty mě vždycky dokážou zvednout ze židle,“ směje se Lucie.

Měli bychom víc chválit, říká vítězka pěti grandslamů

Spoustu lidí zase zvedla ze židle chystaná novinka ženské tenisové asociace WTA, která chce elitním tenistkám v případě těhotenství platit až dvanáctiměsíční mateřskou dovolenou – tenistky jsou přece milionářky, a tak žádnou mateřskou nepotřebují! „Já naopak myslím, že to je skvělý nápad. Tenistky nemají žádné životní jistoty. Nikdo nás nezaměstnává, všechno si platíme samy, trenéry, fyzioterapeuty, a když se zraníme, musíme se s tím vyrovnat zase jen samy, na rozdíl od hokejistů nebo fotbalistů, kterým léčbu hradí klub. A když chce mít tenistka dítě, musí se srovnat s tím, že bude minimálně rok bez peněz. Ale ani potom nemá nic jistého, protože za ten jediný rok se razantně propadne v žebříčku a na velké a finančně štědře dotované turnaje se dlouho nedostane. Je správné umožnit tenistkám v klidu odejít na mateřskou a zabezpečit je. Dávají sportu odmala všechno a sport by jim za to měl na oplátku něco vracet. To je přece fér, ne?“

Lucie pomalu svolává děti, na druhý den totiž celá rodina narychlo vyráží na dovolenou do Řecka a je třeba balit. Stíháme ještě probrat, jak se Lucie nyní udržuje v kondici a co vlastně dělá pro zdraví – své vlastní i rodiny. „Jsem zvyklá o zdraví dbát, dávat tomu maximum, a pořád hledám cesty, jak být co nejvíc v pohodě. S Tomášem jsme oba sportovní magoři, hrajeme všechno možné, tenis, padel, běháme, lyžujeme, jezdíme na kole, a tak je pro nás zdraví zásadní věc. Stejně jako našich dětí, koneckonců i Leontýnka už se sportem začíná, teď s námi třeba dala prvních čtyřicet kilometrů na kole, v pěti a půl letech… Nedávno jsme dostali nabídku od společnosti Galen Clinic, že by se starali o naše zdraví komplexně. Rádi jsme to přijali, protože tam vážně myslí na celou rodinu. Cenné je, že péče nezahrnuje jen řešení jednotlivých problémů, ale že se v Galenu zajímají taly o rodinné anamnézy, protože když něčím trpěla moje maminka, je dost pravděpodobné, že tím budu strádat já nebo Leontýnka a Olíček. Samozřejmě že zdraví je i o člověku samotném, jak se o sebe stará, co jí, jak se hýbe, ale přístup Galen Clinic mi přijde příkladný.“

Než se rozloučíme, položím Lucii ještě dotaz jakožto tenisové expertce stanice Canal+. Kdyby měla předpovědět, kdo z nastupující generace českých tenistek jednou doplní hvězdný výčet našich tenisových osobností minulosti a současnosti, jak by její prognóza zněla? „Z těch úplně nejmladších, myslíte? Moc se mi líbí Terka Valentová, ta má určitě předpoklady stát se skvělou tenistkou. Pak je tu Laura Samson, po roční pauze se vrací Lucie Havlíčková, taky hodně talentovaná holka. Máme spoustu skvělých hráček a docela bych řekla, že na to nejsme dost pyšní. Přijde mi, že jsme moc negativní národ, i ve sportu pořád hledáme jen chyby a nedostatky. Měli bychom ale spíš chválit. Na to, jak je Česko malá země, jsme neskutečně úspěšní!“