V Česku se podle Bělohradského často upřednostňovaly „groteskně nereálné vize“, v rozporu s reálnými možnostmi skrytými v situacích, v nichž se národ nacházel. V české povaze se slučují dva elementy - pragmatické umění přežívat a tendence k davové, až stádní, „identifikaci s fetiši“, tvrdí Bělohradský. Jejím příkladem byla podle něj nedávná podpora lidí prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga ve stylu „kníže (s čírem) má k lidu blíže“.
Před prezidentskými volbami Bělohradský nepřímo vyzval k podpoře Miloše Zemana, který mu 28. října 2013 udělil medaili Za zásluhy. Veřejné vystupování prezidenta považuje ale Bělohradský za „kontraproduktivně konfliktní“.
Rodák z pražského Žižkova se jako jeden z mála českých filozofů snaží svůj obor, o němž si nemyslí, že má být „vědou“, přiblížit široké veřejnosti a často komentuje společenské a politické dění. Ovlivnil jej dlouhý italský exil, ponurá atmosféra 50. let i zlatá šedesátá v Československu, ale také temné momenty italských dějin, zvláště terorismus. Jako tragédii podle svých slov prožíval i rozdělení Československa. Cítil prý, že důsledkem rozpadu Masarykova státu bude zhoršení kvality politiky.
V pasti umělých světů
Bělohradský má řadu obdivovatelů i odpůrců. Ti mu vyčítají neustálé pochybování a názorovou přelétavost, která se například projevila ve vztahu k české politice zejména po roce 1990. Bělohradský k tomu říká, že člověk neustále musí volit mezi opouštěním vyprázdněných idejí nebo životem v umělých světech. „Mnohé ideje z let devadesátých jsou dnes už jen vstupenkou do umělého světa,“ uvedl a citoval filozofa Karla Poppera: „kriticky myslet znamená nechat ideje umírat pro lidi, ne lidi pro ideje“.
„V Česku se ideje vyznávají, místo aby se používaly k řešení problematických situací, proto tak často končíme v pasti umělých světů,“ doplnil Bělohradský. Globalizace podle něj obrovsky proměnila smysl klíčových slov civilizace, třeba soukromého vlastnictví.
„Jako liberál věřím v demokratický kapitalismus, v Parlament, v prezidenta, v instituce, v tržní ekonomiku. Nevěřím v revoluční ideje, ty jsou pro mě jen metafyzickým harampádím,“ uvedl. „Soukromé vlastnictví ale nesmí znamenat, že něco máme právo obehnat ostnatým drátem a nechat to spadnout. Naopak je to racionální správa věcí ve společném světě, proto musí být vykázáno na veřejnosti jako legitimní,“ dodal.
V 90. letech Bělohradský souhlasil se strategií Václava Klause, protože italská zkušenost ho přesvědčila o neefektivitě státem řízených „re-strukturalizací“. Klausova strategie měla podle něj mnoho nezamýšlených negativních důsledků, bylo to nevyhnutelné. Čekal prý ale od ODS, že je napraví, ta však nepřipustila své omyly a tak přestala být liberální stranou. S rychle postupující globalizací Bělohradský svůj liberalismus revidoval z levicových, především „zelených“ pozic.
Bělohradský se rád vrací do Itálie. „V Praze je život namáhavý, zdá se mi. V Itálii žiji v malém městě, starorakouské Gorizii, všude dojedu na kole, život je snazší,“ dodal. Pokud má ale v Praze čas, odpočívá tak, že se sám toulá pražskými ulicemi. Sedne prý do tramvaje a jede někam na druhý konec města, kde se potuluje celý den podle literárních i osobních vzpomínek. Podle Bělohradského přišel čas znovu promýšlet smysl pojmů, kterými se celý život zabýval, jako jsou stát, politika, kultura, sekularizace a demokracie. „Globalizace ta slova vyprázdnila, je nutné začít znovu. V sedmdesáti je k tomu nejvyšší čas,“ uzavřel.
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Ilona Švihlíková: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Jan Keller: Levice žije stále mentalitou z dob, kdy jel výtah nahoru
