„Oceněna by měla být finančně náročná centrová péče, a to ve všech zdravotnických zařízeních, která ji poskytují,“ upřesňuje náměstek. V centrech se soustředí velmi specializovaná léčba, kupříkladu onkologická, traumatologická, kožní, revmatologická, hematologická či kardiologická. V ostatních případech má tedy hrát prim jednotná základní sazba.
Přestože se po rovnosti v odměňování za zdravotní služby volá již mnoho let, zdaleka ne všichni účastníci trhu budou nadšeni. „Zavádět jednotnou základní sazbu ve chvíli, kdy nemáme jasno, jak se bude v příštím roce vyvíjet ekonomika, je hazardem jak pro poskytovatele, tak pro pojišťovny,“ namítá ředitel pro strategii České průmyslové zdravotní pojišťovny Pavel Frňka.
Potíže s hospodařením mohou mít například fakultní nemocnice s vysokou režií, ale i některé menší nemocnice, které si historicky dokázaly vyjednat vyšší úhrady. Naopak konkurenční nemocnice, které za srovnatelnou operaci žlučníku dostávaly výrazně méně peněz, budou z principu rovnosti profitovat. Například individuální sazby u této operace, podle nichž VZP hradila péči v roce 2010, se pohybovaly v širokém koridoru od 15 do 58 tisíc korun. Zásadní a neodůvodněné rozdíly byly přitom i mezi srovnatelnými nemocnicemi.
Stejně tak nebudou z přechodu nadšené některé menší zdravotní pojišťovny, které nemocnicím platí méně než lídr trhu. A ty z nich, jež nemají žádné rezervy z tučnějších let, by mohl přechod na jednotnou sazbu uvrhnout do problémů s bilancí. „Stále zůstává prostor pro individuální dohody plátců s poskytovateli péče,“ upozorňuje Nosek.
Dohadovací řízení o cenách zdravotnických služeb mezi pojišťovnami a zástupci lékařů a nemocnic ale letos jako tradičně skončilo patem. Předběžnou dohodu s plátci ze všech zdravotnických segmentů uzavřeli jen praktičtí lékaři, gynekologové, rentgenologové, fyzioterapeuti a představitelé lázní.
Zdravotnictví a sociální politika: Nezůstane kámen na kameni
