Aby Alena Krejčová měla správný záběr, neváhá v zimě vyšplhat na vrchol Jeseníků. S baťohem, kamerou a stativem. Před šesti lety ji zaujal amatérský dokumentární film. Stačilo pár let a sbírá ceny za režii, střih i kameru. Tou poslední je první místo z letošního 44. ročníku ústeckého festivalu amatérských filmařů. Krečová ji dostala za hraný dokument Bludička lásky o Eleonoře Šonkové, milence Karla Hynka Máchy.
Na čem v současné době pracujete? Dokončuji dokument o ústeckém dobrovolníkovi Tomášovi Pulchartovi. Nedávno jste o něm psali i v Sedmičce. Točím o něm i o dětech z dětského domova, se kterými prožívá volný čas i Vánoce. Zaujal mne, když jsem točila dokument Když slunce bylo bohem, o faraonovi Achnatonovi. Tomáš hrál hlavní roli. A také budu točit první světovou válku.
To je po milence Karla Hynka Máchy úplně jiné téma. Cítím, že to bude můj osudový film. Z maminčiny pozůstalosti se ke mně dostal deník mého dědečka Rudolfa Sudíka. Psal si ho v roce 1916 na frontě v jižních Tyrolích. Den po dni zaznamenával hrůzy války. Jak mu tekl po obličeji mozek spolubojovníka, jak neslyšel po dělostřelecké kanonádě. To není dějepis ze školy, to prožil člověk, kterého jsem milovala jako děvčátko.
Co podle vás spojuje faraona, válku a osud milenky? Kamera je pro mě to, čím je pro malíře štětec. A nevím, jak si kolegové mohou stěžovat, že nemají o čem točit. Já o náměty doslova zakopávám. Zajímají mne lidé, umění a příběhy. Neuměla bych točit o strojích, k tomu nemám vztah.
Kdy jste s filmařinou začala? Tatínek se věnoval umělecké fotografii a měl i kameru, ale k té mě nepustil. Dokázal se dívat na snímek čtvrt hodiny a mně bylo divné, co tam vidí. Tak mi postupně vysvětloval, co je to kompozice, jak funguje zlatý řez v obraze. A v devatenácti, v roce 1966, jsem kameru po tatínkovi zdědila. Ale naplno jsem se do filmování pustila až před šesti lety. Nasměroval mě Petr Špás, ředitel festivalu. Líbily se mu moje záběry z dovolené. Prý ať to zkusím. To jsem ještě netušila, co je to scénář nebo dramaturgie.
A hned přišly první ceny. Až za rok. V roce 2005 jsem se na „střekajznu“ šla jen podívat a říkala jsem si: „No, sem bych s tím, co si točím pro sebe, docela zapadla.“ Až další rok jsem na Střekovské kameře představila první dokument, Dobrý den, Polsko. Film se líbil, ale nebodoval. Ovšem ve stejném roce už dostal cenu na Welzelově Filmobile v Zábřehu na Moravě, to bylo poprvé.
Jak jste přišla na hrané dokumenty? To přišlo se snímkem Cypriánův kraj, natáčeným na Slovensku. To byl můj první scénář a dramaturgie. Hodně amatérů umí pěkné záběry. Ale většinou jen celky, nemyslí na detaily. To já si klidně lehnu na zem. A když chci zimu, tak si tu vločku do kamery uchopím. No a za Cypriánův kraj jsem dostala první hlavní cenu ze Střekovské kamery.
Nepůsobíte jako autorka, která by po cenách toužila. To je pro celý štáb. Moc mi pomáhá můj manžel, přes hudbu je ústecký skladatel a dirigent Jan Beneš. Na Bludičce se mnou dělal jako druhý kameraman Edvin Svoboda, ústecký krajský soudce. Ten mi například v Praze našel hrob Eleonory Šonkové a s manželkou ho jeli umýt. Nebo točil hejna havranů nebo dravce, který se rozletí proti kameře. Bez nich by to nešlo.
Kde jsou vaše filmy k vidění? Především na přehlídkách, například květnová Krupská pečeť. Moje filmy už také několikrát zařadila do vysílání TV NOE, budu podruhé hostem jejich pořadu Klapka s… Momentálně zjišťuji, jak to zařídit, aby byly někde na internetu. Tomu ještě moc nerozumím.
