Pro spisovatele charakteristické zasazení do hlubšího kontextu doby knihu oživuje a zároveň obnažuje její nejslabší místo. Exkurze do dějin každodennosti připomenou, jak se posouvala a měnila koryta Vltavy, jak život postupně zjednodušoval příchod vynálezů i jaká všední dramata Praha prožívala. Tyto nenásilně začleněné informace a odbočky jsou ale bohužel zajímavější než příběh, postavy nebo jejich pohnutky.
Ze snahy poskytnout co nejucelenější obraz epochy raší další – ideologická – rovina knihy. Příběh je oslavou poctivé – převážně ruční – práce, stojící v protikladu k pásové výrobě, i odvážných mužů s vizí, kteří předběhli dobu. Ukazuje i na tehdejší tendenční antisemitismus, snad proto vyznívá hanění komunistické strany nevěrohodně a účelově, jako by ke čtenáři nepromlouval vypravěč, ale autor sám.
Snaha vzdělávat
Přeskakování mezi fikcí a realitou, v rámci něhož Urban do reálných historických kulis, jejichž je znalcem, zasazuje smyšlené příběhy, má tentokrát nový rozměr. Kniha je beletrizovaným přepisem Neumannových deníků, které se údajně dochovaly v pozůstalosti jeho dcery, a je na čtenáři, nakolik na tuto hru přistoupí. Ke škodě věci věrohodnost narušuje několik nesrovnalostí mezi úvodem a doslovem.
Místo vlastního pojetí magického realismu tentokrát Urban vsadil na obyčejný příběh z idylických dob první republiky. Snaha čtenáře vzdělávat v něm však zvítězila nad Urbanem-spisovatelem. I když je svazek rozkročen nad mnoha žánry, není ani románovou kronikou, ani nenabízí kolorit postaviček Libně Bohumila Hrabala, ani nemá ušlechtilý úsměv Saturnina. Nijak klikatému vyprávění v neobvyklých kulisách podtrhuje nohy bezbřehost. Snad s výjimkou rady Vacátka totiž Neumann neopomene potkat všechny, kdo za Masarykova Československa něco znamenali. Na jeden život je to až příliš a z hlediska uvěřitelnosti velké sousto i pro otrlého čtenáře.
Miloš Urban: Praga Piccola Nakladatelství: Argo, 2012 Hodnocení: 60 %
