Majitelé starých mikrobusů už několik let vystavují své vozy před hostincem U Rozvědčíka poblíž Nezabudic. „Chtěli jsme změnit lokalitu. Parkoviště před Rozvědčíkem má omezenou kapacitu,“ řekl jeden z organizátorů letošního setkání Miloš Kubiska, když legendární mikrobusy kempovaly začátkem roku v autokempu Višňová. Na konci sezóny chtěli majitelé malých dodávek uspořádat setkání na Rozvědčíku znovu. Hospoda je ale zavřená a provozovatel nereaguje na telefony. Na přelomu října a listopadu se tedy veteránisté setkají v autokempu Višňová jen pár kilometrů od Rozvědčíka po proudu řeky. Před koncem letní sezóny se sjeli majitelé mikrobusů také do areálu Kolečko v Křivoklátě. Dorazilo více než dvacet dodávek, navzdory hustému dešti a teplotám těsně nad nulou. Prubířským kamenem všech zúčastněných byl brod přes Rakovnický potok, který celou noc hrozil, že ze zajetí Kolečka účastníky akce jedinou ústupovou cestou zpátky do civilizace nepustí. „Všechno nakonec dopadlo bez problémů, poslední účastníci se přebrodili zpátky k civilizaci v neděli odpoledne za slunečního svitu,“ řekl pořadatel Jiří Novák.
Cestovatelský bigbít
Z Litvínova přijela na Kolečko zahrát skupina Primitiv akustik a z Tábora formace s výstředním názvem Tetovaný prdele.
„Cestujeme jako kapela se starým volkswagenem po koncertech a letních festivalech. Nabídku hrát na téhle akci jsme nemohli odmítnout,“ řekl Radek Růžička, mluvčí táborské skupiny, která účelově kříží jihočeskou dechovku s klasickým rock and rollem.
Severočeši i jihočeši byli nadšení z atmosféry, která vystoupení ovládla.
„Je to neuvěřitelný. Kolikrát hrajeme v natřískaném baru někde ve městě a do klobouku nevybereme pomalu ani na cestu. Tady se sjede pár aut a ještě nám zbývá na útratu. Ti lidé byli naprosto úžasní, příště přijedeme rádi zase,“ řekl Tony Ženíšek, hráč na Tubu v kapele Tetovaný prdele.
Co historiky na Berounku táhne Výlet do kraje Oty Pavla lze spojit s prohlídkou nedalekého muzea tohoto spisovatele poblíž přívozu v Bránově, který obecní úřad udržuje dodnes v provozu. Převozníka na druhý břeh přivoláte poklepáním na kolejnici. V Nezabudicích můžete navštívit síň slávy rozvědčíka Jaroslava Fraňka.
Jaroslav Franěk
se narodil v Nezabudicích jako sedmé a poslední dítě hutníka Josefa Fraňka a jeho ženy Julie. V Berouně se vyučil strojním zámečníkem a jako osmnáctiletý byl na počátku první světové války odveden k 88. pěšímu pluku do války. Na konci roku 1915 se ocitl na východní haličské frontě, 23. dubna 1916 společně s dalšími šestnácti vojáky přeběhl do ruských zajateckých linií.
V zajateckém táboře podepsal přihlášku do československého vojska. Na ruské frontě se Franěk stal „rozvědčíkem“. Jeho činnost spočívala v účasti na nebezpečných přepadech a následném zajímání vojáků z předních hlídek nepřátelské armády.
Za statečnost získal Franěk svatojiřskou medaili 4.stupně. Účastnil se také bitvy u Zborova 2.července 1917, kde byl při výbuchu dělostřeleckého granátu zasypán. Následky těžkého zranění způsobily jeho propuštění z armády. Do Čech se Jaroslav Franěk vrátil až v roce 1920, koncem roku 1923 byl přeložen do výslužby. Vrátil se do rodných Nezabudic a jako válečný invalida dostal trafiku, kterou však provozovala jeho matka. Jaroslav Franěk byl zaměstnán u legionářské pojišťovny jako pojišťovací agent.
V roce 1931 získal koncesi na provozování hostinské a výčepní činnosti a vystavěl si dřevěnou stavbu - hostinec s exotickým názvem V Annamu (vzpomínka na pobyt v Saigonu v letech 1919 - 1920). V roce 1934 Franěk vystavěl novou restauraci - výletní hotel s názvem U Rozvědčíka.
Po obsazení republiky německou armádou se Franěk brzy zapojil do organizovaného odboje. Spolu s dalšími se stal členem tajné vojenské organizace Obrana národa, v hostinci a na svém pozemku ukrýval zbraně a munici. 26.dubna 1940 byl zatčen, záhy byl sice propuštěn, ale 15. ledna 1941 ho gestapo zatklo znovu a definitivně. Za přechovávání zbraní a z velezrady byl v Berlíně a 1. července 1943 popraven.
Zbrojíři Jaroslavu Fraňkovi byl in memoriam udělen Československý válečný kříž a propůjčen čestný titul in memoriam štábního rotmistra správní zbrojní služby. Muzeum v jeho rodném domku je otevřeno od úterý do neděle od osmi ráno do pěti odpoledne.
Ota Pavel
se narodil v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera.
Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec.
Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.
Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti redaktora.
V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.
Jako redaktorovi mu bylo umožněno hodně cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo do USA, dále do Francie, Švýcarska a samozřejmě SSSR.
Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (maniodepresívní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze.
Je pohřben na židovském hřbitově v Praze - Strašnicích, vedle svého otce.
Některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem), byly úspěšně zfilmovány.
Muzeum Oty Pavla je otevřeno prakticky denně od rána do večera, vstupné je dobrovolné.
Co jsou to ponorky? VW Transporter T1
Historie modelu T1 (Ponorky) sahá do roku 1947, kdy město Wolfsburg a továrna byly pod britskou správou. Pro provoz po areálu závodu byl postaven jednoduchý plošinový vozík na podvozku Brouka s budkou řidiče nad motorem – tedy něco jako nádražní ještěrka. Když toto vozítko začátkem roku 1948 uviděl holandský prodejce Brouků Ben Pon, snažil se pro ně získat povolení k silničnímu provozu. Byl přesvědčen, že takový lehký náklaďáček se bude dobře prodávat.
Když se povolení zajistit nepodařilo, načrtl jednoduché skici prvního modelu Transporteru a s nimi přesvědčil generálního ředitele Volkswagenu Heinricha Nordhoffa. 20. 11. 1948 už měl Nordhoff první technické výkresy na stole. Podle těchto nákresů byl vyroben pohledový model.
První VW Transporter ředitel Nordhof oficiálně představil 12. 11. 1949. Jako velká výhoda vozu byla zdůrazňována jeho vyváženost, protože motor s nádrží paliva v zadní části byl rovnoměrně vyvážen řidičem vpředu. Sériová výroba Typu 29, jak byl nazván, začala 8. 3. 1950.
V současné době se k cestování po světě používají nejčastěji Transportery třetí generace.
