Byly doby, kdy prakticky každý školák sbíral „céčka“, z umělé hmoty vyrobené dílky ve tvaru „C“. Jiní zase kartičky hokejistů. Samolepky s fotbalisty. Nebo různé druhy obrázkových karet, třeba takzvané pokémony. Petr Kureš z Jestřabí Lhoty u Kolína se však „módou“ nikdy neřídil. Jen prostě poslouchal svou vášeň. Od šestnácti let, kdy začal se shromažďováním podpisů sportovců.
Letos je mu šestačtyřicet a má úctyhodné skóre: přibližně patnáct tisíc autogramů sportovců (ukázka viz grafika), sto padesát pětilitrových soudků od piva, pět krabic pivních tácků, přes tisíc kusů turistických známek. Všechny české sportovní knihy, jež od roku 1968 vyšly o olympijských hrách a mistrovstvích světa v hokeji a fotbale. Sedmdesát osm sad postaviček z kinder vajíček. A tak dále…
Tři sta dopisů měsíčně
Kureš je důkazem tvrzení, že zatímco opravdovým sběratelem se člověk rodí, dočasným se v životě minimálně jednou stává prakticky každý. „Sbíral jsem figurky indiánů z východního Německa,“ vzpomíná fotbalista Vladimír Šmicer. Ostatně ani jeho podpis nechybí v Kurešově sbírce, a to „tuplovaně“ – díky setkání, které v Praze zorganizoval týdeník Sedmička.
V souvislosti s velkým koněm (používat zdrobnělinu je v tomhle případě až nepatřičné) prší z Kurešových úst historky jako mohutný déšť.
„Za komunistů jsem posílal tři sta dopisů měsíčně. A jejich návratnost s podpisem byla okolo sedmdesáti procent, dnes už je to jen asi deset procent,“ líčí Kureš.
Jak získával adresy těch, o jejichž autogram stál? „Bedlivě jsem poslouchal sportovní přenosy. A když komentátoři řekli: Je to rodák z toho a toho města, napsal jsem na dopis sportovcovo jméno a obec či město. Většinou to došlo, každý tam dotyčného znal,“ říká vášnivý sběratel.
Do ciziny nejezdil, zahraniční sportovce „získal“, buď když závodili nebo hráli v Česku, nebo využil poštu. Přesto v Kurešově albu nechybí podpis geniálního rebela Diega Maradony. Argentinský fotbalista mu vrátil fotku s autogramem dokonce dvakrát.
A sportovních celebrit má Kureš ve sbírce víc: v albu se kousek od sebe vyjímají podpisy hokejistů Waynea Gretzkyho či Dominika Haška a autogram fotbalisty Franze Beckenbauera. Nebo fotka „legendárně špatného“ skokana na lyžích Eddieho „Eagle“ Edwardse. Ten přidal i dopis, v němž děkuje za projevený zájem.
Cena? Neznámá
Kurešovi se stala i málo uvěřitelná věc: bývalý fotbalista Paolo Rossi se mu odmítl podepsat podruhé. Pamatoval si, že jednou už mu svůj autogram věnoval.
Ostatně s podpisy slavných se čile obchoduje. Stačí letmý pohled na internetová fóra. Pravověrný sběratel však svoje úlovky neprodává, alespoň to tvrdí muž z Jestřabí Lhoty.
„Ani nevím, jakou mohou mít moje sbírky cenu,“ říká Kureš. Do své záliby už přitom investoval desetitisíce korun.
„Mám na pět set lahviček od parfémů, některé stejné. Ale ani ty neměním,“ říká Eva Coubalová z Uhlířských Janovic, další sběratelka z Polabí. Nejen ona má šanci, že při troše úsilí se vypracuje ve špičku svého sběratelského „okruhu“.
„Znám vysokoškolského profesora a o něm se říká, že už má všechny postavičky z populárních kinder vajíček. Každá je ručně malovaná, on je s lupou zkoumá, a když má některá třeba trochu jiný odstín, vezme si ji, ačkoliv už má stejnou,“ líčí Kureš.
„Od začátku shromažďuju etikety od sýrů, mám jich dvě stě tisíc,“ prohlašuje předseda Klubu sběratelů kuriozit Ladislav Likler. Jeho sbírka je údajně největší na světě. Kvůli tomu to však nedělá. Záliba jej prostě pohltila.
„Brzy bude bída, finanční rozdíly mezi lidmi se zvětší. Ale sběratelství nikdy neskončí,“ tvrdí Kureš. A už plánuje, koho ze známých lidí vyzve: „Podepište se mi, prosím.“
