Jeho hlavním úkolem je přesvědčovat sebevrahy, že stojí za to žít. A také mluvit s násilníky, kteří si vezmou rukojmí. Martin Baláž je u policie celkem jednadvacet let, polovinu z toho působí jako policejní vyjednavač.
Tahle profese ho zaujala už na policejní akademii a po absolvování speciálního kurzu se jí začal věnovat. Má za sebou desítky případů, které dopadly dobře. Nikdo při nich nezemřel.
Který ze třiceti případů pro vás byl nejtěžší?
Asi hned ten první. Ve Valašských Kloboukách tehdy syn držel svou matku v bytě. Byl závislý na drogách a navíc vyznával satanismus. Když na tom začal být kvůli drogám psychicky hodně špatně, tak sebe i matku zabarikádoval v bytě. Matku tam držel tři dny, jí se potom podařilo dostat ven, ale on tam zůstal s tím, že si podřeže žíly a dostane se tak k Satanovi. Pak mě tedy zavolali, abych s ním zkusil vyjednávat. Upřímně, s takovými lidmi moc vyjednávat nejde, zvláště když jsou pod vlivem drog.
Co jste tedy dělal?
Měl jsem spíš za úkol toho člověka nějakým způsobem zdržet, než přijede zásahová jednotka. Samotné vyjednávání trvalo čtyři hodiny, bylo velmi náročné. Nejdříve jsem se snažil mluvit s ním skrze zavřené dveře, ale časem se cítil být ohrožený, takže jsem se musel vrátit ven a komunikoval se mnou pouze z okna bytu. Pak přijela zásahovka, která se dostala dovnitř a zadržela ho.
Jak jste se potom cítil?
Byl to obrovský tlak i na mou psychiku. První taková akce a hned čtyřhodinové vyjednávání, bylo to opravdu velmi náročné. Abych pravdu řekl, hned po ukončení jsem ani nebyl schopen přijet sám zpátky do Zlína. Ale to tak bývá. I když je na tu situaci člověk nějakým způsobem připravený, pokaždé ho to zasáhne. Přestože jde třeba o hodinu mluvení na střeše se sebevrahem.
Jsou sebevraždy u této práce nejčastější?
Ano, devadesát procent případů, ke kterým jsem jako policejní vyjednavač přivolaný, jsou sebevraždy. Většinou na střechách, vysokých domech, mostech, ale třeba i na stromech, kdy sebevrah s oprátkou na krku hrozí oběšením.
Jak potom postupujete?
Po oznámení takového případu se nejdříve musí zvážit, koho vyslat, kdo bude pro vyjednávání nejvhodnější. Například jestli žena, nebo muž. Když chce spáchat sebevraždu žena, která trpěla domácím násilím, je jasné, že muže nebude chtít ani vidět, natož s ním vyjednávat. Potom se člověk cestou snaží zjistit co nejvíce informací, což je vždycky složité, protože většinou ani nevíme, jak se sebevrah jmenuje. Také je důležité, aby místo bylo nějakým způsobem zajištěno tak, aby se tam vyskytovalo co nejméně dalších lidí. A potom už je to pouze o komunikaci.
Máte nějaké zásady, které dodržujete?
Určitě nesmíte jako vyjednavač lhát, měla byste dodržovat jakási pravidla slušného chování a zdvořilosti. Tomu člověku netykat, oslovovat ho, pokud máte tu informaci, jménem. Nijak ho neprovokovat, nedělat prudké pohyby. Nesmí kvůli vám udělat něco neočekávaného. Vždycky se snažím dát mu najevo, že jsem tam kvůli němu, že se mnou může mluvit, ale že pánem situace je on.
Takže musíte být trochu i psycholog.
Jak se to vezme. Spíše se to nedoporučuje. Lidé, se kterými vyjednáváme, jsou většinou osoby v tíživé životní situaci a často už třeba byli v kontaktu s psychology a psychiatry. Takže s takovými odborníky mluvit odmítají. Mě se skoro ve všech případech ptali, jestli jsem psycholog, a znamenalo to pro ně spíše určité nebezpečí. Jako dobří vyjednavači se nejvíce osvědčili policisté s obyčejným selským rozumem, kteří jsou samozřejmě speciálně vyškolení a dodržují a využívají stanovená pravidla pro vyjednávání. Mají si totiž s lidmi většinou více co říct, jsou možná i lidštější.
Měli by vyjednavači mít i nějaké speciální vlastnosti nebo vizáž?
Sehnat vhodného kandidáta je někdy těžké. Musí to být policista, nejlépe do pěti let u policie, protože ještě není tak deformovaný prací. Neměl by mít žádnou vadu řeči a měl by to být člověk, který alespoň trochu umí aktivně naslouchat.
Co tím myslíte?
Například by měl automaticky ztichnout, když ten druhý mluví, a ne mu skákat do řeči. Malou roli hraje i vizáž. Nikdo by se neměl vyjednavače hned na první pohled leknout. A ještě jedna věc. Policejní vyjednavači jsou dobrovolníci ve smyslu, že tuhle práci sami chtějí dělat. Nikdo jim nic nenařizuje. Pokud tohle všechno splníte a projdete speciálním kurzem, můžete dělat policejního vyjednavače. Tím kurzem ale musíte projít každý rok znovu.
Co je nejčastější příčinou pokusu o sebevraždu?
Vesměs jsou to nešťastné lásky, problémy s penězi, ztráta zaměstnání. Jsou to spíše mladší lidé, teď od začátku roku jsme ve Zlíně řešili už čtyři případy. Ale úplně nejhorší právě je, když příčinu neznáte a nevíte, proč tam vlastně ten člověk je a chce se zabít. A vy třeba půl hodiny mluvíte, snažíte se, a on s vámi odmítá jakkoliv komunikovat.
Stalo se vám to někdy?
Mně se naštěstí vždycky povedlo ty lidi nějak časem ukecat. S jedním mladíkem jsem si dokonce po nějakém čase dal i panáka. Zavolali mě tehdy na střechu zlínského mrakodrapu, ze kterého chtěl mladý muž skočit dolů. Jak se ukázalo, rozešla se s ním dívka a on to chtěl řešit velmi razantně. Nakonec jsem po něm musel skoro skočit a pomohli tehdy i záchranáři, kteří mu dali injekci na uklidnění. Tak jsem mu říkal, že stojí za to žít, a že si určitě ještě někdy dáme spolu panáka. Shodou okolností jsme se za čas potkali a on mě na toho panáka pozval. Jednou se mi také stalo, že jsem hovořil se sebevrahem na mostě v Uherském Hradišti a on chtěl, v případě, že přeleze zpátky, abych si s ním potom dal cigaretu a popovídali jsme si. A tak to nakonec i bylo.
Nosíte s sebou zbraň?
To vám bohužel nemohu říct.
A cítil jste se někdy v takové situaci vy sám ohrožený?
Jednou jsem zažil výjimečnou situaci. Jel jsem hledat člověka, který utekl po operaci z nemocnice a zavolal, že už nechce žít. Tak jsem se mu dovolal a přemluvil ho, že pro něho zajedu. Toulal se v lesích u Zlína a už ani sám nevěděl, kde přesně je. Nakonec jsem ho našel, naložil do auta a odvezl do nejbližší vesnice k předání záchrance. Jenže když jsme na to čekali, najednou se na silnici u místního obchodu objevil muž s pistolí v ruce a začal střílet na projíždějící auta. Tak jsem se snažil zabránit mu ve střelbě a odzbrojit ho, což se povedlo. Jinak vyjednavač by měl vždycky pracovat tak, aby neohrozil vyjednáváním sám sebe ani nikoho v okolí.
Stává se často, že vašemu vyjednávání lidé přihlížejí?
Ano, bohužel, často mám při své práci diváky. Ale nejhorší je, když danou situaci komentují a ještě sebevraha nabádají k činu. I když, jednou mu to vlastně pomohlo. To byl takový složitý případ v Kroměříži.
Co se stalo?
Těžké totiž je, máte-li vyjednávat se smrtelně nemocným člověkem. Jak mu potom vysvětlit, že má smysl žít? A tohle byl muž závislý na pervitinu, který měl AIDS. O sebevraždu se pokoušel už počtvrté, stál na kroměřížském mostě a chtěl skočit dolů. Lidé se na něj dívali a pokřikovali, aby to udělal. Tak jsem mu říkal, ať to právě kvůli takovým lidem nedělá, ať jim ukáže, že má smysl žít, byť jen třeba těch pár let. A on se naštval a opravdu přelezl zničehonic zábradlí zpátky. Sám jsem byl překvapený.
Co by měl udělat laik, který se k podobné situaci dostane jako první?
Nedoporučuji, aby se někdo do vyjednávání se sebevrahem pouštěl sám, ideální je okamžitě zavolat policii. Pokud už s ním nějakým způsobem naváže kontakt, je důležité se moc nepřibližovat, neohrozit i sám sebe. Nikdy nevíte, jestli dotyčný není psychicky nemocný, na prášcích nebo na drogách či jestli u sebe nemá zbraň. Když uvidíte, že je ten člověk komunikativní a zvládá se o něčem bavit, můžete zkusit s ním hovořit do příjezdu policie. Ale pokud nereaguje a mluvit nechce, je lepší se vzdálit a počkat na odborníky.
Jak dlouho se vůbec dá dělat taková práce?
To bych taky rád věděl. Manželka a dcery už si za ty roky zvykly, ale až do důchodu bych policejního vyjednavače asi dělat nemohl. Je to všechno o lidském neštěstí, o problémech, potkáváte se jenom s nešťastnými nebo nemocnými lidmi a často jim nemáte co nabídnout. A když ten člověk opravdu skočí, není to samozřejmě vina vyjednavače, ta osoba je už dávno rozhodnutá. Ale vás to zasáhne. Naštěstí se mi to ještě nestalo.
MARTIN BALÁŽ (40)
• Za svou práci získal v roce 2006 cenu Salvator v kategorii policista.
• Stal se policistou roku 2006.
• Díky výborné práci kriminalisty a policejního vyjednavače byl hostem Jana Krause v pořadu Uvolněte se, prosím.
