Syriza se na jeden okamžik Erhardovy éry odvolává. Chce stejný odpis dluhů, jaký dopřáli západnímu Německu věřitelé v roce 1953. Německu tehdy také umožnili splácet zbytek dluhu až po dosažení přebytku obchodní bilance, přičemž splátky nesměly přesáhnout tři procenta příjmů z exportu. Řada ekonomů tvrdí, že pro tehdejší Německo to byl impulz k dalšímu rozvoji.
I když v té době už západní Německo rostlo o osm procent ročně a rychle dohánělo poválečný propad a peníze uvolněné díky oddlužení ukládalo na speciální účet. Potíž se Syrizou spočívá v tom, že zatím neřekla, co nastane, když oddlužení vyjedná. Propracovaný má jen program finančních injekcí pro chudé a důchodce. O tom, jak zvednout produktivitu práce, jak se dostat do obchodního přebytku či jak zvednout výnosy z exportu, zatím mlčí.
Jak naloží s ušetřenými penězi za dluhovou službu, se také neví. Erhard hájil konec přídělového systému a deregulaci cen slovy: „Jediným přídělovým lístkem bude nová německá marka. Lidé budou tvrdě pracovat, aby si ji vydělali. Počkejte a uvidíte.“ Syriza o tvrdé práci nemluví. Místo toho jsou v kurzu hesla jako obrana řecké důstojnosti.
