Komentář Bohumila Pečinky: Potíže s Janem Palachem

Posmrtná maska Jana Palacha

Posmrtná maska Jana Palacha Zdroj: profimedia.cz

Před padesáti lety se upálil Jan Palach. Primárně nebyl jeho čin reakcí na ruskou okupaci. Z jeho dopisu vyplývá, že chtěl svou obětí vyburcovat českou a slovenskou společnost, která v lednu 1969 podléhala okupační mentalitě a demoralizaci.

Dnes jako i tehdy má řada lidí s jeho činem problém. Zveřejněné svazky StB ukazují, že komunistická tajná policie nechápala smysl jeho činu a v interních dokumentech hovořila zásadně o „exkluzivní sebevraždě“. Dnes se na sociálních sítích objevují názory, že „měl žít“, popřípadě něco aktivně dělat. Jiní kritizují jeho kýčovité uctívání, jako by za ně sám Palach mohl.

K Palachovu výročí (a výročím jeho následovníků Zajíce a Plocka) se nejspíš nevyjádří prezident republiky, aby nenabíjel zbraně svým kritikům, kteří se v době těchto výročí někdy naopak vyjadřují až moc. Jan Palach má také smůlu v tom, jak je zobrazován. Tedy jako plachý introvert s latentními depresemi, který neunesl tíhu doby. „Bylo v něm něco špatně“ nebo „udělal šílené gesto“, říkají v médiích dodnes ti, kteří poměřují Palachův čin jen svým vlastním životem.

Palach však nebyl nevinná oběť svých nervů, ale velký bojovník. To ostatně potvrdil i jeho celoživotní kamarád Stanislav Hamr, který s ním byl ve spojení do posledních dní. „Pohled na Honzu Palacha je dosud velmi pokřivený, nepravdivý. On byl zkrátka jiný, než se o něm léta píše a mluví,“ řekl serveru Aktuálně.cz Hamr.

Jan Palach byl podle všeho tím, co se označuje slovy muž s posláním. Politicky přesně zhodnotil tehdejší situaci, kdy se národ utápěl ve slovech a heslech, a chtěl tváří v tvář 80 tisícům okupačních vojáků vyburcovat svým drastickým činem veřejnost. Dobře viděl, že žádná další petice ani článek nemají šanci, rozhodl se proto pro symbolické gesto. Taková čas od času mění dějiny.

Dnes půjde průvod k uctění Palachovy smrti od Národního muzea na Staroměstské náměstí k soše Jana Husa. Stručně řečeno od toho, kdo se upálil, k tomu, kdo byl upálen. Ostatně i Hus „mohl žít“ a vrátit se do Čech. Neudělal to a jeho čin vyvolal povstání. Je v tuto chvíli vedlejší, co to později zemi přineslo. Palach chtěl svým činem navodit jinou situaci a to, jak se na něj dodnes celé skupiny lidí odvolávají, ukazuje, že jeho čin měl mobilizační potenciál, byť třeba se zpožděním mnoha let.

Dnešní společenská atmosféra má blízko k mentalitě husákovské éry, která se mimochodem snažila sebemenší zmínku o Palachovi tutlat. Stejně jako tehdejší i současná vládní moc se snaží uplácet celé vrstvy sociálními dávkami a slevami. Výměnou za to požaduje pasivní podporu pro kšefty vládnoucích elit s dotacemi nebo velké obchody určitých skupin s Ruskem a Čínou. Palachovo (a Zajícovo a Plockovo) sebeupálení má v této hodnotové konstelaci punc činu blázna, naivy, depresivního jedince, prostě toho, kdo nepochopil „novou realitu“. On ji však pochopil až moc dobře.

Autor je komentátorem týdeníku Reflex


Další komentáře Bohumila Pečinky najdete zde >>>